ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.232.2017:77
sp. zn. 2 As 232/2017 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: nezl. R. A., zastoupený
matkou S. A. jako zákonnou zástupkyní, zastoupený Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se
sídlem Baranova 1026/33, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 30. 1. 2015, č. j. MV-149085-
4/VS-2014, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
25. 5. 2017, č. j. 6 A 74/2015 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rodiče žalobce za něj dne 24. 4. 2014 učinili prohlášení podle §36 zákona
č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů
(zákon o státním občanství České republiky), ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutím ze dne
10. 9. 2014, č. j. VS-4367/835.8.5/2-2014 (dále také jen „prvostupňové rozhodnutí“) žalovaný
rozhodl, že žalobce státní občanství České republiky prohlášením nenabyl. Rozklad žalobce
ministr vnitra v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl.
[2] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze
v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „městský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl.
Podle §36 odst. 1 zákona o státním občanství prohlášením může nabýt státní občanství České
republiky dítě, které se na území České republiky zdržuje v souladu s jinými právními předpisy,
pokud bylo svěřeno do náhradní péče. Účelem institutu nabytí státního občanství prohlášením
dle citovaného ustanovení je dle městského soudu usnadnit integraci do české společnosti dítěti,
o které se dlouhodobě nemohou postarat rodiče a které tak bylo svěřeno do náhradní péče.
Zákon dává s ohledem na použití slova „může“ v textu ustanovení správním orgánům prostor
k uvážení; splnění podmínek svěření do náhradní péče a legality pobytu na území tak k nabytí
státního občanství nevede automaticky. Žalobce byl v době prohlášení ve faktické péči svých
rodičů, svěření do péče bylo pouze dočasným opatřením, rodiče jsou jiné státní příslušnosti
a v době rozhodování již bylo svěření do náhradní péče zrušeno. Žalovaný proto správně rozhodl
o nenabytí státního občanství, přičemž správní rozhodnutí nevykazují znaky svévole. Ministr
vnitra vypořádal všechny námitky již ve správním řízení, městský soud tak námitku
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí neshledal důvodnou.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností
z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), namítá tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem.
Nesouhlasí se závěry městského soudu, že získání občanství prohlášením dle §36 zákona
o státním občanství podléhá správnímu uvážení a že citované ustanovení nedopadá s ohledem
na svůj účel na případ stěžovatele, kterému sice ústavní výchova nařízena byla, byl však
na dlouhodobé propustce u svých rodičů a v době prohlášení již bylo rozhodováno o zrušení
ústavní výchovy.
[4] Stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně nadřadil jazykový výklad posuzovaného
ustanovení, konkrétně použití slovesa „může“, ostatním výkladovým metodám a jeho názor
je v rozporu s ustálenou správní praxí, judikaturou Nejvyššího správního soudu, důvodovou
zprávou k citovanému ustanovení i odbornou literaturou. Nadto, sám žalovaný odmítl,
že by se při aplikaci §36 zákona o státním občanství uplatnilo správní uvážení. Důvodová zpráva
ve vztahu k §35 zákona o státním občanství uvádí, že v případě splnění stanovených
podmínek bude na nabytí státního občanství právní nárok. Institut nabytí občanství prohlášením
dle §35 zákona o státním občanství se od §36 téhož zákona nijak neliší. Že je na získání
občanství dle §36 zákona o státním občanství právní nárok, dokládá i „Analýza právní úpravy
nabývání a pozbývání státního občanství“ žalovaného z roku 2005. Podle odborné literatury
(viz ČIŽINSKÝ, P. a kol. Cizinecké právo. Praha: Linde, 2012) má prohlašovatel na získání
občanství, na rozdíl od institutu udělení občanství, právní nárok. K obdobným závěrům dochází
i komentář k zákonu o státním občanství z roku 2006. K výkladu slova „může“ v textu
§36 zákona o státním občanství stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 8 Afs 85/2007. Dodává, že v případě posuzovaného ustanovení navíc slovo „může“
neupravuje postup orgánu veřejné moci, ale je jej třeba chápat tak, že dává prohlašovateli
možnost rozhodnout se, zda prohlášení učiní či nikoli.
[5] Dále stěžovatel zdůrazňuje, že podmínky pro učinění prohlášení o státním občanství
je třeba posuzovat ke dni učinění tohoto prohlášení. Nemůže tedy hrát roli skutečnost,
že po učinění prohlášení došlo dne 3. 7. 2014 k ukončení nařízené ústavní výchovy.
Pro posouzení případu jsou důležité pouze následující skutečnosti: dočasnost nařízení ústavní
výchovy z důvodu vzetí rodičů do vazby a do výkonu trestu odnětí svobody, dlouhodobá
propustka z ústavní výchovy v době učinění prohlášení a zahájení řízení o zrušení ústavní
výchovy před učiněním prohlášení. Stěžovatel namítá, že právní norma vždy dopadá na určitou
množinu případů, přičemž některé jsou typičtější než ostatní. Neznamená to však, že se neuplatní
na případy, které zákonodárce přímo nenapadly. Ustanovení §36 zákona o státním občanství
nestanoví podmínku, že dítě musí trávit většinu času v ústavu, a nikoli u svých rodičů.
Restriktivní výklad předmětného ustanovení, konkrétně že má dopadat pouze na děti,
které jsou určitým způsobem znevýhodněné, nemá oporu ani v zákoně ani v důvodové zprávě.
Městský soud a žalovaný do svého výkladu promítají svůj vlastní nevstřícný postoj vůči cizincům.
Smyslem posuzovaného ustanovení je naopak přiznat určitým skupinám cizinců příznivějšího
zacházení. Je nadto třeba zdůraznit, že stěžovatel se ve znevýhodněném postavení nachází.
Ve svých třech letech zažil vzetí rodičů do vazby a byl pak dva roky od svých rodičů zcela
odloučen. V následujících letech se o něj rodiče nemohli naplno starat a musel proto zůstat
v ústavní výchově. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že by dočasná náhradní péče byla méně
závažná. Podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších
předpisů by každá náhradní péče měla být pouze dočasná, neboť jejím základním smyslem
je obnovení fungování rodiny, případně začlenění dítěte do rodiny nové (k tomu rovněž
viz §972 a 973 nového občanského zákoníku). Vedení řízení ohledně nařízené ústavní výchovy
je obvyklé, souhlas ze strany všech zúčastněných osob je spíše výjimkou. Rodiče stěžovatele
se navíc o zrušení ústavní výchovy pokoušeli již od roku 2010. K účelu §36 zákona o státním
občanství stěžovatel dodává, že zásada jednotného státního občanství v rodině se uplatní pouze
při nabývání státního občanství udělením, kde je dán prostor ke správnímu uvážení,
nikoli však při nabývání občanství prohlášením dle §36 zákona o státním občanství. Předmětné
ustanovení ostatně přímo předpokládá, že rodiče dítěte jsou cizinci.
[6] Závěrem stěžovatel brojí proti tvrzení žalovaného, že v posuzovaném případě došlo
k obcházení zákona. Rodiče stěžovatele nemohli učinit prohlášení dříve, neboť daný institut
byl do právního řádu zakotven až s účinností od 1. 1. 2014. Využití nové právní úpravy,
která je vůči stěžovateli příznivější, není obcházením zákona. Za obcházení zákona
by bylo možné považovat situaci, kdy by rodiče stěžovatele záměrně dosáhli nařízení náhradní
péče s úmyslem získat pro stěžovatele státní občanství.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že vzhledem ke znění zákonného
ustanovení a důvodové zprávy zastává názor (vyjádřený již v napadeném rozhodnutí),
že nebyl naplněn účel §36 odst. 1 zákona o státním občanství, kterým je nabytí občanství dítětem
v náhradní péči. V době rozhodování žalovaného nadto bylo svěření nezletilého do ústavní péče
zrušeno. Žalovaný je rovněž přesvědčen, že zásadu zachování jednoty státního občanství rodiny
lze vztáhnout i na §36 zákona o státním občanství.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti.
Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal.
[10] Předně je třeba konstatovat, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 8. 2005, č. j. 7 As 43/2005 – 53, publ. pod č. 710/2005 Sb. NSS (dostupný tak jako ostatní
zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z www.nssoud.cz), „[s]tátní občanství vyjadřuje
právní vztah mezi občanem a státem a obsahem tohoto vztahu jsou práva a povinnosti toliko těchto subjektů.
Možnost, že by rozhodnutím ve věci státního občanství byla jiná osoba přímo dotčena na svých právech
a povinnostech, je tedy vyloučena.“ Rodiče stěžovatele proto nebylo třeba vyrozumívat o probíhajícím
soudním řízení dle §34 odst. 2 s. ř. s.
[11] Podle §36 odst. 1 zákona o státním občanství „[p]rohlášením může nabýt státní občanství České
republiky dítě, které se na území České republiky zdržuje v souladu s jinými právními předpisy, pokud
bylo svěřeno do náhradní péče.“ V navazujících odst. 2-5 pak zákon specifikuje, které osoby mohou
za dítě vedle rodičů prohlášení učinit.
[12] Podle §37 odst. 2 zákona o státním občanství „[k]rajský úřad nebo ministerstvo ověří,
zda jsou splněny podmínky pro nabytí státního občanství České republiky prohlášením. Nejsou-li podmínky
splněny, krajský úřad nebo ministerstvo rozhodne, že prohlašovatel státní občanství České republiky nenabyl.“
Podle §37 odst. 3 k nabytí státního občanství dochází převzetím listiny o jeho nabytí.
[13] Podle §37 odst. 5 zákona „[n]a postup krajského úřadu a ministerstva při ověřování
toho, zda jsou splněny podmínky pro nabytí státního občanství České republiky prohlášením, se obdobně použijí
ustanovení částí druhé a třetí správního řádu“.
[14] Podstatou kasační stížnosti je vymezení základních podmínek výkladu (zákonem
o státním občanství nově zakotveného) institutu nabytí státního občanství prohlášením dítětem
svěřeným do náhradní péče v České republice. Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval,
zda §36 zákona o státním občanství svěřuje správnímu orgánu správní uvážení. Následně
zkoumal zákonné podmínky nabytí státního občanství prohlášením, konkrétně výklad pojmu
„svěření do náhradní péče“, přičemž se zabýval i okamžikem, ke kterému je splnění podmínek
třeba posuzovat.
[15] Zákon o státním občanství zná, vedle dalších způsobů nabytí státního občanství,
dva výchozí způsoby, kterými může cizinec svým jednáním iniciovat získání státního občanství
České republiky. V případě tzv. naturalizace správní orgán rozhoduje na základě žádosti cizince
a za splnění zákonných podmínek může rozhodnout o udělení státního občanství
(§17 a násl. zákona o státním občanství). Správní orgán má v případě nabytí státního občanství
udělením správní uvážení. Projevem správního uvážení v této oblasti je, že ani v případě
splnění všech zákonných podmínek pro udělení státního občanství nemusí být žádosti o udělení
státního občanství České republiky vyhověno (viz např. rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 21. 12. 2015, č. j. 11 A 167/2014 - 24).
[16] Oproti naturalizaci je nutné vymezit. Jak plyne z důvodové zprávy k zákonu o státním
občanství (dostupné z www.psp.cz), na niž se odkazují napadená rozhodnutí i stěžovatel,
nabytí státního občanství prohlášením dle §31 a násl. zákona o státním občanství představuje
zjednodušený způsob získání státního občanství. Zákon o státním občanství přesně vymezuje,
za jakých podmínek je možné prohlášením státní občanství nabýt. Podle předchozí právní úpravy
se tento způsob nabytí občanství vztahoval na zvláštní situace související s obdobím
komunistické totality a rozpadem federativního státu. Zákonodárce předpokládal, že určité úzce
vymezené skupiny cizinců mají k České republice natolik úzký vztah, že jim pro nabytí státního
občanství stanovil příznivější režim. Zákon o státním občanství zavedl možnost nabytí státního
občanství prohlášením i pro děti (ve smyslu §2 zákona o státním občanství) zákonně pobývající
na území České republiky (první podmínka) a svěřené zde do náhradní péče (druhá podmínka).
[17] Zjednodušená povaha tohoto způsobu nabývání státního občanství se pak projevuje
v tom, že se omezuje pravomoc k rozhodování správního orgánu. Jeho role je omezena
jen na ověření, zda jsou splněny zákonné podmínky. Pokud jsou splněny a osoba učinila
před příslušným správním orgánem prohlášení o státním občanství, nevzniká zde prostor
pro správní uvážení, jako je tomu v případě rozhodování o udělení státního občanství. Připustit,
že správní orgán v této oblasti disponuje prostorem pro úvahu, zda v konkrétním případě
prohlášení účinky přiznat či nepřiznat, by šlo proti smyslu zákona a nemá v samotném textu
zákona oporu.
[18] Se stěžovatelem tedy lze souhlasit v tom, že při nabývání státního občanství prohlášením
správní orgán nedisponuje správním uvážením. Zákon o státním občanství naopak sám stanoví
podmínky, jejichž splnění správní orgán toliko ověří, což osvědčí vydáním listiny o nabytí
státního občanství. V opačném případě rozhodne o tom, že podmínky splněny nejsou a cizinec
státní občanství nenabyl. Na druhou stranu však nelze souhlasit s tím, že by se žalovaný
správního uvážení v daném případě dopustil. Úvahy žalovaného, resp. ministra vnitra
v rozhodnutí o rozkladu, jsou vedeny jen v rovině interpretace právní normy. Městský soud
sice výraz „správní uvážení“ použil, avšak jinak se ztotožnil se závěry žalovaného. Ty přitom
použití správního uvážení nepředstavují, neboť jsou omezeny na interpretaci pojmu a následnou
subsumpci skutkového stavu pod právní pojem. Daný rozpor je třeba považovat za dílčí
nesprávnost napadeného rozsudku, která však neměla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
[19] Státní občanství lze nabýt prohlášením dle §36 zákona o státním občanství za splnění
dvou podmínek. Kromě podmínky legálního pobytu na území České republiky, která nebyla
v posuzovaném případě sporná, musí být dítě svěřeno do náhradní péče. Právě nesplnění
této podmínky bylo podle žalovaného i městského soudu důvodem, proč stěžovatel nemohl
nabýt státního občanství prohlášením.
[20] Zákon o státním občanství pojem „náhradní péče“ nedefinuje, je třeba vycházet
z §928 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Náhradní péči je proto třeba vykládat tak, že se jedná o jinou než rodičovskou péči,
tedy poručenství, svěření do péče pečující osoby, pěstounství či v nejzazším případě ústavní
výchova (či svěření do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc).
[21] Podle důvodové zprávy, citované obsáhle i městským soudem, má §36 zákona o státním
občanství sloužit ke snazšímu nabytí státního občanství u dětí cizinců, které na území České
republiky nevyrůstají v běžném, rodinném prostředí a u nichž může jeho získání vést ke snadnější
integraci do společnosti. Jeho cílem tedy skutečně je, ačkoli to stěžovatel rozporuje, v jistém
ohledu zmírnit následky umístění do náhradní péče. Motivací k zavedení nové „skutkové
podstaty“ nabytí státního občanství prohlášením, vedle výše zmiňovaných „tradičních“ situací
spojených s rozpadem federace, bylo především usnadnit nezletilým cizincům v problematické
až bezvýchodné rodinné situaci snazší integraci do české společnosti, což je nejen v zájmu
dětí samotných, ale i celé společnosti. Jednalo se tak o úmyslné rozhodnutí vycházející
z politicko-společenských úvah zákonodárce zjednodušit nabytí státního občanství určité jasně
vymezené skupině osob ve specifické situaci. Ze stejného předpokladu vycházel i žalovaný.
Nedovozoval však, jak naznačuje stěžovatel, že toto ustanovení lze uplatnit jen u dětí
„bez rodičů“, tedy u dětí, které ani „mimo náhradní péči“ být umístěny nemohou. K takovému
závěru skutečně nelze dojít už proto, že rodič dítěte je podle §36 zákona o státním občanství
jednou z osob, která může za nezletilého prohlášení učinit.
[22] Státní občanství je pojímáno jako svazek se státem, založený na tzv. „skutečném poutu“
(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2486/13). Nabytím státního
občanství jednotlivec získává řadu významných práv, mimo jiné právo přímo ovlivňovat
fungování státu prostřednictvím voleb, či přístup k řadě veřejných funkcí. Koncepce právní
úpravy státního občanství tradičně vychází z principu suverenity státní moci, a je proto
výsostným právem státu určovat podmínky, za kterých se nabývá a pozbývá státní
občanství (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 9. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 9/94, či ze dne
8. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 586/99). Z judikatury Ústavního soudu lze dále dovodit, že pokud
cizinci občanství není uděleno, nezasahuje se tím do žádného ústavně chráněného
práva (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 5/16). Stát
má tak při rozhodování o nabývání státního občanství cizincem značně široký prostor
pro uvážení. Rozhodl-li se zákonodárce své uvážení omezit a stanovit pro určitou, úzce
vymezenou, skupinu cizinců ze socio-politických důvodů jednodušší a soudně vymahatelný
postup, je třeba tento institut striktně aplikovat pouze na jím zamýšlené případy.
[23] V nyní posuzované věci byl stěžovatel svěřen do ústavní výchovy na základě rozsudku
Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 5. 2009 (s právní mocí ke dni 8. 7. 2009), a to z důvodu,
že jeho rodiče byli vzati do vazby. Podle shodného vyjádření rodičů a Zařízení pro děti vyžadující
okamžitou pomoc Fondu ohrožených dětí Klokánek nejpozději od 1. 7. 2012 byl stěžovatel
nepřetržitě v péči rodičů na dlouhodobých propustkách. Rodiče navíc již od března 2010 usilovali
o zrušení ústavní výchovy, řízení bylo nicméně přerušeno z důvodu jejich nedořešené pobytové
situace. Opětovný návrh na zrušení ústavní výchovy podali rodiče stěžovatele v červnu 2013.
Ústavní výchova byla zrušena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 5. 2014
(s právní mocí ke dni 3. 7. 2014). Prohlášení o nabytí občanství ve smyslu §36 zákona o státním
občanství za stěžovatele jeho rodiče učinili dne 24. 4. 2014.
[24] S ohledem na výše uvedené musí Nejvyšší správní soud přisvědčit žalovanému
i městskému soudu, že stěžovatelovy osobní poměry neodpovídaly poměrům dítěte svěřeného
do náhradní péče ve smyslu §36 zákona o státním občanství. Náhradní péče totiž měla
v případě stěžovatele již delší dobu jen formální charakter; stěžovatele měli ve své péči jeho
rodiče, kteří se aktivně snažili o její ukončení. Žalovaný proto správně uzavřel, že fakticky
nedošlo k přesunu těžiště jeho osobního života kvůli výkonu náhradní péče tak závažným
způsobem, že by mu jeho cizí státní příslušnost působila překážku ve snazší integraci
do společnosti. K tomu Nejvyšší správní soud podotýká, že všichni nezletilí, kteří nemají státní
občanství státu, v němž pobývají, jsou jistým způsobem znevýhodněni oproti nezletilým státním
občanům. Stejně tak je zřejmé, že každý nezletilý, který je nedobrovolně umístěn do náhradní
péče, neboť péči o něj nemohou z různých důvodů zajišťovat jeho rodiče, je znevýhodněn.
Je to ale specifická kombinace obou těchto faktorů, která vedla zákonodárce k přijetí ustanovení,
na jehož základě je možné alespoň částečně eliminovat nepříznivou situaci nezletilého cizince
v náhradní péči.
[25] Dále je třeba zdůraznit, že ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí byla náhradní péče
již pravomocně zrušena. V této souvislosti je třeba vyjasnit, k jakému okamžiku je třeba naplnění
podmínek pro nabytí státního občanství zkoumat. Postup vedoucí k nabytí státního občanství
prohlášením, oproti nabytí občanství udělením, není typickým správním řízením, které by bylo
zahájeno na žádost a ukončeno vydáním správního rozhodnutí (v případě udělení státního
občanství konstitutivního rozhodnutí). Podle §37 zákona o státním občanství je k přijetí
prohlášení příslušný krajský úřad, který následně ověří, zda jsou splněny podmínky pro nabytí
státního občanství. Nejsou-li podmínky splněny, rozhodne, že prohlašovatel státní občanství
nenabyl. V opačném případě vydá prohlašovateli listinu o nabytí státního občanství. K nabytí
státního občanství dochází dnem převzetí listiny. Správní rozhodnutí ve smyslu §67 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, se tak vydává pouze v případě
nenabytí státního občanství, kdy správní orgán deklaruje, že k nabytí občanství z důvodu
nesplnění podmínek nedošlo. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu v případě
správního řízení vedoucího k vydání konstitutivního rozhodnutí správní orgán rozhoduje podle
skutkového stavu v době vydání rozhodnutí, což vyplývá, ačkoli to není ve správním
řádu výslovně zakotveno, ze samotné povahy tohoto typu správního řízení (rozsudek ze dne
7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/2011 – 79). Oproti tomu v případě posuzovaného zákonného ustanovení
je třeba primárně zkoumat, zda zákonné podmínky byly splněny ke dni učinění prohlášení;
jejich splnění správní orgán pouze ověřuje a následně případně vyjadřuje svůj názor na jejich
naplnění vydáním listiny o nabytí státního občanství. Na druhou stranu, s ohledem na specifickou
povahu tohoto institutu a jeho účel, naplnění obou zákonných podmínek musí mít trvalou
povahu. Jak již bylo podrobně vysvětleno výše, účelem §36 zákona o státním občanství
je pomoci vyřešit nesnadnou životní situaci dítěti, které je dlouhodobě odděleno od svých
biologických rodičů (nebo jiných pečujících konkrétních osob), a integrací do české společnosti
mu tak nabídnout novou životní perspektivu. Je-li situace dítěte v době posuzování splnění
zákonných podmínek vyřešena návratem do vlastní rodiny, jedná se o zásadní faktor,
který správní orgán musí nutně zohlednit.
[26] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že žalovaný správně přihlédl i ke skutečnosti,
že ústavní výchova byla v době ověřování splnění podmínek §36 zákona o státním občanství
zrušena a vyhodnotil ji jako zásadní pro posouzení naplnění druhé podmínky, tj. svěření
do náhradní péče. Takovýto postup by bylo třeba považovat za nezákonný pouze v případě,
že by správní orgán nepřiměřeně a účelově prodlužoval své posouzení a situace prohlašovatele
by se v mezidobí díky tomu zásadně změnila. V posuzované věci nicméně posouzení žalovaného
trvalo čtyři měsíce (včetně přerušení řízení za účelem předložení rozhodnutí o zrušení ústavní
výchovy), což Nejvyšší správní soud za nepřiměřené nepovažuje, a ani stěžovatel to netvrdí.
Taktéž nejde o situaci, kdy by správní orgán spojoval trvání účinků prohlášení (státní občanství)
s trváním naplnění zákonných podmínek. Takový výklad by byl absurdní a nepřípustný
kvůli trvalé povaze státního občanství a jeho ústavním zárukám, a dočasné povaze náhradní péče
na druhé straně.
[27] Pokud by správní orgán nahlížel na podmínku náhradní péče zcela formalizovaným
způsobem, jako to činí ve své kasační stížnosti stěžovatel, znamenalo by to, že jakkoli krátké
svěření do náhradní péče by mohlo sloužit jako základ pro prohlášení o státním občanství.
To by jednak otevíralo cestu ke zneužívání zákona v rozporu s jeho účelem, jednak by bylo
v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Účelem zákonného ustanovení nebylo poskytnout
„zkratku“ k získání státního občanství tam, kde není důvod pro příznivější zacházení.
Z nabytí státního občanství má především těžit nezletilé dítě. Takový výklad by navíc
ohrožoval práva dítěte, o jehož občanství se jedná, a to z pohledu nejlepšího zájmu dítěte,
zaručeného čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (publ. pod č. 104/1991 Sb.), kterého se dovolává
i stěžovatel. Zákonodárce se zjevně domníval, že pokud je dítě s cizí státní příslušností svěřeno
do náhradní péče v České republice, je v jeho nejlepším zájmu přijmout občanství toho státu,
na jehož území pobývá. Zda tomu tak je, má posoudit zejména osoba činící jeho jménem
prohlášení. Na druhou stranu vzhledem k závažnosti zásahu do soukromého života dítěte
spojeného se změnou státního občanství, nelze připustit, aby učinění prohlášení za dítě
bylo motivováno jinými pohnutkami než nejlepším zájmem dítěte. Jak správně podotkl
stěžovatel, svěření dítěte do náhradní péče je obvykle provázeno spory různého druhu, naplnění
druhé podmínky proto nelze posuzovat formalisticky, jak navrhuje stěžovatel,
nýbrž s přihlédnutím k celkové situaci dítěte.
[28] Stěžovateli je nicméně třeba přisvědčit, že argumentace žalovaného založená na zásadě
jednotného občanství v rodině není zcela přiléhavá. Ustanovení §36 zákona o státním
občanství totiž do značné míry představuje výjimku z této zásady. Jednotnost státního
občanství členů rodiny má přispět k nerušenému výkonu práva na rodinný život, garantovanému
mj. čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Pokud je nezletilý svěřen
do náhradní péče, pouta rodinného života jsou, v závislosti na okolnostech, do určité míry
narušena nebo zcela přetrhána. Význam zásady jednotného občanství v rodině se v takové situaci
snižuje. Argumentaci žalovaného je proto třeba rozumět tak, že žalovaný hodnotil jedinečné
skutkové okolnosti případu stěžovatele ve světle této zásady. Přitom mohl dojít k závěru,
že v jeho případě naopak zájem na zachování jednotného státního občanství v rodině nijak
nepoklesl, péče o jeho osobu totiž nebyla zajištěna (nejprve materiálně, posléze i formálně)
náhradním způsobem. Jakkoli mohlo být odůvodnění žalovaného v tomto ohledu zavádějící,
nelze to považovat za vadu, která by vedla k nezákonnosti rozhodnutí ve věci samé.
[29] Kategorický závěr ministra vnitra a městského soudu, že jednání stěžovatele,
resp. jeho zákonných zástupců představuje obcházení zákona, je třeba odmítnout
jako neopodstatněný a nepodložený. Jak vyplývá i z výše uvedeného posouzení zdejšího soudu,
výklad §36 zákona o státním občanství není jednoznačný. Čistě jazykový výklad mohl
stěžovatele, resp. jeho zákonné zástupce, vést k závěru, že podmínky pro nabytí státního
občanství dle §36 zákona o státním občanství splňuje. I když je zjevné, že nabytí státního
občanství by po právní stránce zvýhodnilo nejen stěžovatele, ale i jeho rodinné příslušníky,
nelze z toho učinit závěr, že by stěžovatel v zastoupení zákonnými zástupci záměrně obcházel
zákon. I v tomto případě však platí, že se nejedná o nosný důvod ani napadeného rozsudku,
ani napadeného rozhodnutí, tato dílčí nesprávnost tak neměla vliv na zákonnost rozhodnutí
ve věci samé.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[30] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[31] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., tj. podle pravidla úspěchu ve věci. Stěžovatel
neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu řízení. Úspěšný žalovaný vznik nákladů
řízení o kasační stížnosti netvrdil a ani ze spisu Nejvyššího správního soudu neplyne,
že by mu nějaké náklady vznikly, proto mu právo na jejich náhradu nemohlo být přiznáno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2018
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu