ECLI:CZ:US:2019:1.US.3277.19.1
sp. zn. I. ÚS 3277/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. V., t. č. ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Katarínou Kaškovou, advokátkou se sídlem Praha 7, Dobrovského 554/10, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2019 č. j. 14 To 437/2019-14 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 3. 7. 2019 č. j. 0 Nt 3055/2019-7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu Praha-východ, kterým mu byl podle §33 odst. 2 trestního řádu přiznán nárok na obhajobu za sníženou cenu, a to ve výši 50 %. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu Praha-východ.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy sice dospěly k závěru, že nemá dostatek finančních prostředků na hrazení své obhajoby, avšak přesto mu nepřiznaly nárok na bezplatnou obhajobu, ale pouze nárok na obhajobu za sníženou cenu. Brojí proti tomu, že Okresní soud Praha-východ v napadeném usnesení argumentoval tím, že v případě uznání viny a uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody bude mít stěžovatel možnost být ve výkonu trestu pracovně zařazen. Pokládá to za nepřípustné rozšiřování podmínek pro přiznání bezplatné obhajoby, neboť soudy jsou povinny při rozhodování o tom, zda má obviněný dostatek prostředků, vycházet ze stavu v době rozhodování, a poukazuje v tomto směru na nález sp. zn. I. ÚS 3966/17. Namítá rovněž, že byť ve svém návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 848/16 požádal o přiznání tohoto nároku zpětně, tj. ode dne 25. 6. 2019, trestní soudy se k tomu nijak nevyjádřily a nebylo o něm ani nijak rozhodnuto. Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem a jejich odůvodnění nelze považovat za řádná a vyčerpávající.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti, který není dalším stupněm v systému trestního soudnictví a není soudem instančně nadřízeným trestním soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a rozhodnutím v něm vydaném) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Argumentace stěžovatele směřuje výhradně proti rozhodnutí trestních soudů o přiznání nároku na obhajobu za sníženou cenu, resp. o nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Ústavní soud proto připomíná, že posouzení, zda jsou v jednotlivých případech dány důvody pro přiznání nároku ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, náleží trestním soudům, které zvažují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavnímu soudu pak přísluší pouze zkoumat, zda vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. V případech rozhodování podle §33 odst. 2 trestního řádu navíc platí, že soudy disponují relativně širokým prostorem pro uvážení, rozhodovací praxe Ústavního soudu proto v těchto případech vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 603/10, II. ÚS 2299/11, I. ÚS 4618/12, II. ÚS 3640/14 či IV. ÚS 3416/16).
Z odůvodnění napadeného usnesení Okresního soudu Praha-východ je patrné, že nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu bylo opřeno primárně o skutečnost, že i když stěžovatel aktuálně nemá zajištěn pravidelný příjem, před svým vzetím do vazby určitými příjmy disponoval. S ohledem na to soud dospěl k závěru, že ať již bude stěžovatel uznán vinným a nastoupí výkon trestu odnětí svobody, anebo zůstane na svobodě, bude mít možnost určité příjmy si zajistit a náklady na obhajobu alespoň částečně hradit.
S těmito závěry se ztotožnil i Krajský soud v Praze, který navíc připomněl, že stěžovatel netrpí žádným zdravotním omezením a nenachází se v situaci, kdy by nemožnost získat prostředky byla trvalá. Za daného stavu podle názoru stížnostního soudu dokonce ani nebyly splněny podmínky pro přiznání nároku na obhajobu za sníženou cenu, přičemž však tento soud nemohl změnit rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch stěžovatele.
Ústavní soud konstatuje, že důvody, kvůli kterým trestní soudy nepřiznaly stěžovateli nárok na bezplatnou obhajobu, plně korespondují jeho konstantní judikatuře. Z ní vyplývá, že je-li při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu důraz kladen na celkovou majetkovou potencialitu obviněného, která je dovozována z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze těmto úvahám z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu nic vytýkat, resp. se nejedná o exces ani libovůli (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 841/06, II. ÚS 2299/11, III. ÚS 2661/11, I. ÚS 4618/12, II. ÚS 3723/12, IV. ÚS 2527/15 či I. ÚS 925/16). Pokud měl stěžovatel za to, že existují okolnosti, které zajištění prostředků na úhradu obhajoby znemožňují, nic mu nebránilo, aby na tyto okolnosti poukázal a prokázal je (např. existenci zdravotního omezení). Ani v ústavní stížnosti stěžovatel žádné podobné relevantní okolnosti neuvádí. Jestliže pak odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3966/17, Ústavní soud k tomu uvádí, že v nyní projednávaném případě trestní soudy své rozhodnutí neodůvodnily žádnou hypotetickou možností, která může, ale také nemusí nastat, ale vycházely z aktuálního stavu, tj. z existujících výdělečných možností stěžovatele.
Opodstatněná není ani námitka stěžovatele, že trestní soudy nereagovaly na jeho návrh, aby mu nárok na bezplatnou obhajobu byl přiznán zpětně, tj. od dne 25. 6. 2019. Krajský soud v Praze v napadeném usnesení správně uvedl, že o hrazení nákladů obhajoby poskytnuté mu ustanoveným obhájcem by bylo rozhodováno až poté, co by takové náklady byly státem zaplaceny, a to navíc jen v případě, že by byl uznán vinným. Otázka, od kdy vznikl nárok na bezplatnou obhajobu, resp. na obhajobu za sníženou odměnu, tedy bude řešena až po pravomocném skončení trestního stíhání v rámci rozhodování o nákladech řízení (srov. §151 a násl. trestního řádu). Tak tomu ostatně bylo i ve věci, v níž Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. I. ÚS 848/16, na nějž stěžovatel odkazuje.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí trestních soudů vycházejí z řádně zjištěného skutkového stavu a jsou náležitě a racionálně odůvodněna. V této souvislosti je vhodné připomenout, že podle napadeného usnesení Krajského soudu v Praze stěžovatel (resp. jeho obhájkyně) neodůvodnil svou stížnost proti napadenému usnesení Okresního soudu Praha-východ, tudíž stížnostní soud neměl možnost reagovat na konkrétní námitky obhajoby.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu