ECLI:CZ:US:2019:1.US.3382.19.1
sp. zn. I. ÚS 3382/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - obce Silůvky, se sídlem v Silůvkách, Prachatičky 39, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2019 č. j. 22 Cdo 1743/2019-562, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. října 2018 č. j. 13 Co 286/2017-398 a proti výrokům II. a III. rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. září 2017 č. j. 8 C 394/2015-348, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Proti shora uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv, zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmuvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě, jakož i v čl. 8, čl. 100 odst. 1 a čl. 101 odst. 4 Ústavy. Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 8. 9. 2017 č.j. 8 C 394/2015-348 zamítl návrh, jímž se žalobkyně v daném sporu, obec Prštice (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem) domáhala určení, že smlouva o dokončení výstavby a provozování společné čistírny odpadních vod a hlavního přivaděče z obce Prštice do čistírny odpadních vod v katastrálním území obce Silůvky, uzavřená dne 14. 4. 1994, je neplatná (výrok I.) Soud dále určil, že žalovaná stěžovatelka je výlučným vlastníkem budovy bez čísla popisného nebo čísla evidenčního, stojící na pozemku parc. č. 1054 v k. ú. Silůvky, která je zapsaná na listu vlastnictví číslo 844 pro obec a katastrální území Silůvky u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, pracoviště Brno-venkov (výrok II.). Výroky III. a IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Obecné soudy se zejména shodly na závěru, že vedlejší účastnice řízení nemůže být spoluvlastníkem předmětné nemovitosti, neboť v jejím obecním zastupitelstvu nebyl převod ani nabytí vlastnického práva k této budově projednán a ani schválen, jak požaduje ust. §36a odst. 1 písm. a) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích.
2. Stěžovatelka však v takovém závěru spatřuje formalistický přístup obecných soudů, kdy prý soudy lpí na doložení písemného záznamu z obecního zastupitelstva o tom, že nabytí vlastnického práva k budově bylo schváleno, přičemž však ze všech ostatních okolností je zjevné, že jednání starosty nebylo svévolné, starosta vůli zastupitelstva nevytvářel ani nenahrazoval, jelikož po dlouhou dobu 22 let (1993 - 2015) žádný ze zastupitelů vedlejšího účastníka ani stěžovatele nic nenamítal, stejně tak ani dané spoluvlastnictví nebylo nijak zpochybněno a to ani nově volenými starosty obou obcí. Stěžovatelka v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti dále k podpoře svého právního názoru zejména citovala některé rozsudky Nejvyššího soudu a nálezy Ústavního soudu a věnovala se i vývoji daného případu v historii obou obcí, když např. připomenula, že dříve existoval pro Prštice i Silůvky jediný místní národní výbor. I po oddělení obou obcí prý Prštice a Silůvky pokračovaly ve společných plánech na výstavbu čistírny odpadních vod; nabytí vlastnického práva ke sporné nemovitosti oběma obcemi tak bylo plánováno již dlouhou dobu před samotnou výstavbou.
3. Ústavní soud zvážil argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K tomu připomíná, že je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
4. Ve zkoumané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. V pro danou věc klíčových otázkách lze souhlasit s jejich závěry, shrnutými v názoru Nejvyššího soudu, jenž se také podrobně a přehledně vypořádal se všemi zásadními námitkami stěžovatelky, např. s námitkou absence naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení vlastnictví, s právními okolnostmi, týkajícími se jednání zastupitelstva obce a starosty, či s otázkou nabytí vlastnického práva k předmětné nemovitosti originárním způsobem, tedy samotnou výstavbou. Soudy se rovněž dostatečně zabývaly otázkou vydržení sporné nemovitosti. Na tyto závěry, na nichž nelze shledat nic neústavního, lze stěžovatelku odkázat a neopakovat zbytečně jednou řečené poněkud jinými slovy. Za dané situace není úkolem Ústavního soudu závěry soudů obecných přehodnocovat a hlouběji tak do věci ingerovat, i když si lze představit rovněž řešení, více konvenující názorům stěžovatelky. Ani to by však s vysokou pravděpodobností nemohlo vést k přesahu kauzy do ústavní roviny a případná stížnost protistrany by, za předpokladu dostatečného odůvodnění rozsudků obecných soudů, byla také odsouzena k neúspěchu. Obecně lze konstatovat, že se nejeví neracionálním výsledek soudního řízení, kdy za výlučného vlastníka předmětné budovy byla označena stěžovatelka, která na výstavbu čistírny odpadních vod, ležící v jejím katastrálním území, získala vodoprávní povolení a zahájila ji. Vyhovující výrok soudu o určení vlastnického práva ke sporné budově, je potom správně opřen o naléhavý právní zájem žalobkyně (vedlejší účastnice řízení) v daném sporu, neboť takové rozhodnutí může být podkladem pro provedení změny vlastnických vztahů, evidovaných v katastru nemovitostí.
5.Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu