ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1743.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1743/2019-562
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně obce Prštice , se sídlem v Pršticích, Hlavní 1, IČO 00282405, zastoupené Mgr. Radovanem Vrbkou, advokátem se sídlem v Brně, Rašínova 103/2, proti žalované obci Silůvky , se sídlem v Silůvkách, Prachatičky 39, IČO 00488305, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, o určení neplatnosti právního úkonu a o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 394/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. října 2018, č. j. 13 Co 286/2017-398, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 9. 2017, č. j. 8 C 394/2015-348, zamítl návrh, jímž se žalobkyně domáhala určení, že smlouva o dokončení výstavby a provozování společné čistírny odpadních vod a hlavního přivaděče z obce Prštice do čistírny odpadních vod v katastrálním území obce XY, uzavřená dne 14. 4. 1994, je neplatná (výrok I.). Dále určil, že žalovaná je výlučným vlastníkem budovy bez čísla popisného nebo čísla evidenčního, stojící na pozemku parc. č. 1054 v k. ú. XY, která je zapsaná na listu vlastnictví číslo 844 pro obec a katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, pracoviště XY (dále jen „předmětná nemovitost“) – (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 10. 2018, č. j. 13 Co 286/2017-398, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zaprvé žalovaná namítá absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení, že je žalovaná vlastnicí předmětné nemovitosti sloužící jako čistírna odpadních vod. Obec nemůže mít naléhavý právní zájem na tom, aby nebyla určena vlastníkem čistírny odpadních vod nebo nemovitostí, které tuto technologii obsahují a kterou „čistí odpadní vody svých obyvatel“. Neexistuje stav ohrožení práva ani nejistoty v právním vztahu, když spoluvlastnictví předmětné nemovitosti již pokojně trvá téměř dvacet let, přičemž ani jedna strana nevznesla žádné pochybnosti. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 594/2011 a uvádí, že z pouhé nutnosti změny zápisu v katastru nemovitostí nelze mít existenci naléhavého právního zájmu za prokázanou. Zadruhé rozporuje nabytí vlastnického práva k předmětné nemovitosti bez doloženého rozhodnutí zastupitelstva. V řízení nebylo prokázáno, že zastupitelstva účastnic schválila smlouvu o dokončení výstavby a provozování společné čistírny odpadních vod a hlavního přivaděče ze dne 14. 4. 1994. Soudy obou stupňů zcela formalisticky trvaly na doložení toho, zda zastupitelstvo žalobkyně schválilo nabytí předmětné nemovitosti do vlastnictví obce, a to v rozporu s judikaturou Ústavního soudu – sp. zn. I. ÚS 50/03, II. ÚS 87/04, I. ÚS 2574/14. Žalobkyni dříve spoluvlastnictví předmětné nemovitosti vůbec nevadilo, neboť svůj úvěr zajistila zástavním právem ke svému podílu na předmětné nemovitosti ve výši id. 1/2. Úvěr i zřízení zástavního práva přitom bylo schváleno zastupitelstvem žalobkyně. Zatřetí namítá nabytí vlastnického práva k předmětné nemovitosti originárním způsobem oběma účastnicemi. Smlouva ze dne 14. 4. 1994 nebyla smlouvou převodní, o nabytí spoluvlastnického podílu za úplatu, ale dohodou o založení spoluvlastnických vztahů. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cz 13/82, podle kterého pro posouzení vzniku podílového spoluvlastnictví byla rozhodující dohoda o založení spoluvlastnických vztahů. Existence uzavřené dohody o založení podílového spoluvlastnictví byla později deklarována v notářském zápisu č. j. NZ 100/99 ze dne 30. 3. 1999 pořízeném o společném prohlášení starostů obou obcí. Spoluvlastnický vztah však nezaložilo, nýbrž osvědčilo již uzavřenou smlouvu o jeho založení. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdo 111/92, 22 Cdo 1174/2001, 22 Cdo 349/2004. Začtvrté dovozuje nenabytí vlastnického práva žádnou z účastnic z důvodu absence rozhodnutí zastupitelstva. Odvolací soud nijak nezkoumal úmysl žalované stavět pouze pro sebe a ani ji nevyzval k doplnění skutkových tvrzení a důkazů podle §118a o. s. ř. ohledně toho, že nestavěla pouze pro sebe, nýbrž i pro žalobkyni. Zároveň ani nezkoumal, na základě jakého právního titulu došlo k výstavbě předmětné nemovitosti a zdali tento úkon byl schválen a projednán zastupitelstvem žalované. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
1) Žalovaná namítá absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení, že je žalovaná vlastnicí předmětné nemovitosti.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Naléhavý právní zájem je dán tam, kde by bez uvedeného určení bylo vlastnické právo žalobce ohroženo nebo se jeho právní postavení stalo nejistým [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 (uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by i mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě na plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod č. 21), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Uvedené neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, je závislé především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu §80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 (dostupný na www.nsoud.cz ), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 612/2014 (uveřejněné pod č. C 13 841 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Soudy obou stupňů v této věci dospěly ke shodnému závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva žalované, neboť rozhodnutí o žalobě bude sloužit k odstranění tvrzené nesprávnosti stavu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí.
Dovolací soud s výše uvedeným závěrem souhlasí. Akcentovat je nutné především princip materiální publicity výslovně zavedený zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a z toho pramenící oprávněný zájem žalobkyně na správnosti zápisu v katastru nemovitostí (zejména §980 a násl. o. z.). Naopak za nedůvodné považuje dovolací soud námitky žalované vystihující zájem obce na provozování čistírny odpadních vod. Žalovaná zde směšuje pojem „veřejný zájem“ s pojmem civilního práva procesního „naléhavý právní zájem na určení“ – podmínkou judikaturou tradičně chápanou jako jeden z předpokladů důvodnosti určovací žaloby [k výkladu pojmu naléhavý právní zájem viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )]. Předestřená otázka důležitosti a nutnosti čistírny odpadních vod pro žalující obec je přitom otázkou veřejného zájmu a nemá souvislost s jejím naléhavým právním zájmem na určení, čí vůbec předmětná nemovitost je.
Jestliže žalobkyně tvrdí, že je nesprávně v katastru nemovitostí zapsána jako podílová spoluvlastnice čistírny odpadních vod, je v daném případě určovací žaloba jediným právním nástrojem, jakým lze dosáhnout změny zápisu stavu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně shledává naléhavý právní zájem na určení vlastnických či spoluvlastnických poměrů tam, kde prostřednictvím vydaného rozhodnutí má dojít k odstranění neshody mezi stavem skutečným a stavem evidovaným v katastru nemovitostí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 30 Cdo 3159/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2639/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4641/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4036/2013(všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz )].
Žalovaná v dovolání argumentovala závěrem Nejvyššího soudu uvedeným v usnesení ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 594/2011, podle kterého: „Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost před téměř šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci.“
Tento závěr však na řešenou věc nedopadá. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu se týkalo tzv. konkurence restitučního zákonodárství s obecnými nástroji na ochranu vlastnického práva, kde soudní praxe dospěla k závěru, že nelze postupovat obecnými nástroji ochrany vlastnického práva – mimo jiné určovací žalobou ve smyslu §80 o. s. ř. – tam, kde byl namístě postup podle speciálních restitučních předpisů, případně tam, kde restituční předpisy nárok na odstranění majetkových křivd nezakládaly.
O takový případ se však v dané věci zjevně nejedná.
Z dosavadního průběhu řízení se navíc nepodává, že by právní vztahy účastnic byly s jistými následky dotčeny nebo se staly nejistými před několika desítkami let, což potvrzuje i sama žalovaná v dovolání, v němž uvedla, že spoluvlastnictví předmětné nemovitosti pokojně přetrvávalo téměř dvacet let. Dovolacímu soudu je naopak z úřední činnosti známo, že účastnice spolu v nedávné době vedly a vedou několik dalších sporů týkajících se předmětné nemovitosti a práv a povinností s ní spojených. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3444/2018 a 22 Cdo 3445/2018, dokonce zrušil v tom řízení napadené rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalované na zaplacení poloviny částky vynaložené na rekonstrukci čistírny odpadních vod, s tím, aby se odvolací soud v novém řízení věnoval otázce spoluvlastnictví účastnic k předmětné nemovitosti. O to větší lze spatřovat naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnického práva, neboť vyřešením této otázky v rámci řízení o určovací žalobě bude postaveno právo účastnic k předmětné nemovitosti najisto a rozhodnutí bude plnit rovněž preventivní funkci do budoucna; tím se předejde rozmnožování soudních sporů.
2) Dále žalovaná namítá, že byť v řízení nebylo prokázáno, že zastupitelstva obcí rozhodla o smlouvě ze dne 14. 4. 1994, a ačkoliv starosta nemůže sám vytvářet vůli obce, tam, kde je již vůle obce v zásadních bodech vytvořena, mu nelze upřít právo, aby v intencích takto projevené vůle jednal. Soudy v této věci formalisticky trvaly na doložení toho, zda zastupitelstvo žalobkyně schválilo nabytí nemovitých věcí do vlastnictví obce.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že o smlouvě ze dne 14. 4. 1994 nebylo rozhodnuto obecním zastupitelstvem žalobkyně ani žalované.
Dovolatelka v dovolání namítá, že by byla vhodnější formulace, že „nebylo prokázáno, že v zastupitelstvu bylo rozhodnuto o smlouvě ze dne 14. 4. 1994“, neboť „s ohledem na již uplynulou dobu není vyloučeno, že by zastupitelstva obou obcí o daných právních jednáních skutečně rozhodovala, jenom se písemná potvrzení těchto rozhodnutí ve formě usnesení zastupitelstva nebo zápisu ze zasedání zastupitelstva nedochovala.“ Soudům pak vytýká, že zcela formalisticky trvají na doložení toho, zda zastupitelstvo žalobkyně schválilo nabytí nemovitých věcí do vlastnictví obce.
Nalézací soudy však ve svých rozhodnutích nezaujaly názor, podle kterého by bylo možné doložit projednání a schválení toliko písemným dokladem, učinily obecný závěr, že o smlouvě ze dne 14. 4. 1994 nebylo obecními zastupitelstvy obou účastníků vůbec rozhodnuto.
Naznačuje-li pak dovolatelka nesouhlas s takovým kategorickým závěrem, zpochybňuje skutková zjištění, která soudy učinily. Skutkovými zjištěními nalézacích soudů je však dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Následná dovolací argumentace však vychází z jiného skutkového stavu, a to ze stavu naznačujícího, že „vůle obce v zásadních bodech vytvořena byla.“ Z toho pak dovolatelka dovozuje, že nelze upřít starostovi oprávnění, aby „v intencích takto projevené vůle jednal.“ Určující právní závěr odvolacího soudu, že absence rozhodnutí obecními zastupitelstvy o smlouvě ze dne 14. 4. 1994 zakládá absolutní neplatnost této smlouvy ve smyslu §39 obč. zák. pak v dovolání žádným způsobem zpochybněna není.
Žalovaná totiž v dovolání odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, a ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2574/14. Upozorňuje na formalistický přístup soudů obou stupňů – zastupitelstvo ani obyvatelé obce neměli vůči nabytí spoluvlastnického podílu na předmětné nemovitosti po celou dobu žádných námitek. Účel a smysl ustanovení o nutnosti schválení nabytí vlastnického práva zastupitelstvem obce byl proto naplněn. Spoluvlastnictví předmětné nemovitosti je pro žalobkyni přínosné, hospodárné, účelné, ekonomicky výhodné a jen proto, že nebyl předložen zápis z obecního zastupitelstva, nelze přistoupit k formalistickému výkladu. Podle citovaných nálezů Ústavního soudu starosta sice nemůže sám vytvářet vůli obce, avšak tam, kde je již tato vůle vytvořena, mu nelze upřít právo, aby v intencích takto projevené vůle jednal.
Z uvedených závěrů Ústavního soudu se žalovaná snaží dovodit, že vůle obce byla v zásadních bodech vytvořena, a starosta tedy mohl v intencích takto projevené vůle jednat. V dovolání však žádným způsobem nenaznačila, a nebylo to prokázáno ani před nalézacími soudy, z čeho lze dovozovat vůli obce nabýt vlastnické právo k předmětné nemovitosti. Pokud tato vůle nebyla v řízení prokázána, je zcela bezpředmětné dále polemizovat o tom, zda starosta jednal v intencích domnělé vůle obce, či nikoliv. Na tom ničeho nemění ani zmínka žalované, že zastupitelstvo žalobkyně schválilo úvěr a zřízení zástavního práva ke spoluvlastnickému podílu na předmětné nemovitosti, neboť tuto námitku žalovaná neuplatnila v odvolacím řízení. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18).
Dále je třeba zohlednit i to, že v odkazovaných nálezech Ústavního soudu šlo o skutkově odlišné případy, v nichž starosta schválil dodatek nájemní smlouvy o zvýšení nájemného či sjednal smluvní pokutu ve prospěch obce. V obou případech tedy již byla vůle obce ve vztahu k hlavnímu závazku v základních bodech vytvořena a starosta svým postupem navazoval na předchozí právní úkony, které oporu v rozhodnutí zastupitelstva měly, a doplňoval je způsobem, který ústavněprávní judikatura nepovažovala za neplatný právě proto, že již navazoval na „vůli obce vytvořenou v zásadních bodech.“ Nešlo tak vůbec o rozhodnutí takového zásadního dopadu, jako je v této věci nabytí vlastnického práva k čistírně odpadních vod, ale o tzv. doplňující smluvní ujednání k existujícím a platně uzavřeným smlouvám. Z uvedených důvodů proto ani tuto námitku dovolací soud neshledal přípustnou, neboť se odvolací soud od citovaných rozhodnutí neodchýlil.
3) Žalovaná dále namítá, že spolu s žalobkyní nabyla vlastnické právo k předmětné nemovitosti originárním způsobem (výstavbou).
Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
Dovolatelka v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že se s její argumentací „vůbec nevypořádal“, jestliže odkazovala na to, že smlouva z roku 1994 není smlouvou převodní, ale smlouvou o nabytí spoluvlastnického podílu za úplatu, tj. dohodou o založení spoluvlastnického vztahu.
Tato námitka však důvodná není.
Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na úvaze a hodnocení smlouvy ze dne 14. 4. 1994 výlučně jako smlouvy převodní a argumentaci dovolatelky neopomenul. Naopak v odůvodnění výslovně uvedl, že dohoda budoucích spoluvlastníků o vzniku podílového spoluvlastnictví k nemovité věci (bez ohledu na to, v jaké formě byla uzavřena), je „dohodou, která směřuje k nabytí nemovité věci, a jako taková proto vyžaduje, aby podle §36a odst. 1 písm. a) zákona o obcích byla schválena obecním zastupitelstvem.“ Pro absenci schválení ji pak odvolací soud považoval za neplatnou. Dovolací argumentace pak pouze v obecné rovině odkazuje na uzavření této dohody, kterou podle dovolatelky bylo podílové spoluvlastnictví založeno, aniž by však dovolatelka jakkoliv podrobila právnímu přezkumu závěr o neplatnosti této dohody pro její neprojednání zastupitelstvem obce i z pohledu této dohody jako smlouvy o vzniku podílového spoluvlastnictví. Zjevně tedy vychází z této dohody jako platné, aniž by však jakkoliv věcně polemizovala s důvody, pro které ji odvolací soud shledal neplatnou.
Pro úplnost této části odůvodnění dovolací soud uvádí, že „pre posúdenie vzniku podielového spoluvlastníctva k domu alebo inej stavbe postavenej spoločnou činnosťou viacerých osôb je rozhodujúca dohoda uzavretá medzi nimi o založení spoluvlastníckych vzťahov. Táto dohoda nemusí byť písomná. Nie je ani potrebné, aby sa v nej účastníci vopred dohodli o veľkosti spoluvlastníckych podielov pred dokončením stavby“ [rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 4. 1982, 2 Cz 13/82 (uveřejněný pod č. 16/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Dohoda o založení podílového spoluvlastnictví ke stavbě může být platně uzavřena v době, které časově předchází vznik stavby jako věci, způsobilé být předmětem práv a povinností [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 111/92 (uveřejněný pod č. 44/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví jen tehdy, je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněný v Souboru pod č. C 1 536)].
Ani při řešení této otázky se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Aby mohla být taková dohoda o založení spoluvlastnického vztahu mezi účastnicemi platná, bylo podle názoru odvolacího soudu i v takovém případě nutné naplnit zákonný požadavek na schválení zastupitelstvem obce podle §36a odst. 1 písm. a) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení) (dále jen „zákon o obcích“), neboť s takovým úkonem bylo spojeno nabytí vlastnického práva k nemovitosti.
Tento závěr v dovolacím přezkumu obstojí zjevně již proto, že obsahem dovolacích námitek je výtka, že se s povahou smlouvy ze dne 14. 4. 1994 jako smlouvy o založení podílového spoluvlastnictví odvolací soud žádným způsobem nevypořádal a dovolatelka dovozuje své spoluvlastnictví z tohoto pohledu právě na smluvním základě podle dohody ze dne 14. 4. 1994. Těžko pak může dovolatelka současně namítat, že právní závěry, které odvolací soud učinil, jsou nesprávné, jestliže tvrdí, že tuto část její argumentace odvolací soud zcela opomněl.
4) Dále žalovaná namítá, že v odvolacím řízení nebylo prokázáno, že by zastupitelstvo žalované rozhodovalo o výstavbě předmětné nemovitosti nebo o nabytí vlastnického práva k ní nebo o schválení smlouvy o díle či o výstavbě předmětné nemovitosti, což je v rozporu s §36a odst. 1 písm. a) zákona o obcích.
Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
Odvolací soud v dané věci uzavřel, že stavbu předmětné nemovitosti začala budovat žalovaná na základě vodoprávního povolení získaného v roce 1992. Uskutečnila ji s úmyslem mít ji pro sebe a výstavbou se tak originárním způsobem stala jejím vlastníkem. Ke vzniku předmětné nemovitosti muselo dojít nejpozději v roce 1997 (již musela být patrná dispozice prvního nadzemního podlaží). S ohledem na absenci rozhodnutí obecního zastupitelstva o dohodě ze dne 14. 4. 1994, způsobující absolutní neplatnost této dohody, nebylo třeba, aby bylo naprosto přesně prokázáno, v jakém okamžiku předmětná nemovitost jako věc v právním smyslu vznikla. Další osoba by se mohla stát spoluvlastníkem pouze tehdy, pokud by nabyla podíl způsobem předvídaným zákonem.
Dovolacímu soudu ostatně není ani zřejmé, k jakému závěru by taková dovolací argumentace měla směřovat. Naznačuje-li snad dovolatelka, že by ani jí nemělo svědčit ani žádné spoluvlastnické, tím méně výlučné vlastnické, právo k čistírně odpadních vod, směřovala by zjevně k tvrzení o nedostatku své pasivní legitimace. Není pak ovšem zřejmé, komu by vlastnické právo k čistírně odpadních vod mělo svědčit, jestliže jediným stavebníkem – při neplatnosti smlouvy ze dne 14. 4. 1994 – byla právě žalovaná, a neuvádí to ani žalovaná, která se v průběhu řízení poukazem na nedostatek své věcné legitimace nikdy nebránila. Naopak vycházela opakovaně z toho, že je podílovou spoluvlastnicí, nikoliv však vlastnicí výlučnou. Není pak ani patrné, zda touto námitkou zpochybňuje dovolatelka své postavení stavebníka či nikoliv.
V širším kontextu by pak taková námitka žalované – dovedeno do důsledků – otevírala mimo jiné otázky, na základě čeho by žalovaná financovala mnoho let výstavbu čistírny odpadních vod, pokud by neměla být její spoluvlastnicí, v čí prospěch by byly tyto náklady vynaloženy, na základě jakých právních titulů by byly tyto částky vynakládány, na základě jakého právního titulu žalovaná po celou dobu čistírnu odpadních vod užívá apod.
Uvedená dovolací námitka by ostatně popírala to, co v průběhu celého řízení žalovaná tvrdila (tedy že jsou spolu s žalobkyní podílovými spoluvlastnicemi předmětné nemovitosti). Ostatně i zbylá předchozí část dovolání opakovaně vychází z toho, že se žalovaná za spoluvlastnici čistírny odpadních vod vždy považovala a považuje, a tato poslední námitka dovolatelky tak činí v této části dovolání vnitřně rozporným. Dovolacímu soudu je navíc z úřední činnosti známo, že pod sp. zn. 22 Cdo 3444/2018 a 22 Cdo 3445/2018 probíhal u Nejvyššího soudu přezkum závěrů vyslovených soudy v řízení vedeném u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 7 C 38/2012, kde se žalovaná v procesním postavení žalobkyně domáhala po žalobkyni (v procesním postavení žalované) zaplacení částky 1 385 553,20 Kč jakožto povinnosti podílového spoluvlastníka přispět na úhradu vynaložených nákladů na rekonstrukci čistírny odpadních vod, které neměly být od roku 2010 hrazeny. V celém tomto řízení argumentuje žalovaná ve prospěch svého spoluvlastnického práva, od kterého také odvozuje svou věcnou legitimaci.
Přípustná není ani námitka, že žalovaná nebyla poučena podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ohledně tvrzení a prokázání úmyslu stavět pro sebe, neboť ve vztahu k ní žalovaná žádným způsobem nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání a dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. k vadám řízení přihlédne jen, je-li dovolání přípustné. Avšak pro úplnost rozhodnutí lze uvést, že odvolací soud ani v tomto ohledu nepochybil.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je takové poučení namístě v případě, kde by bez něj bylo rozhodnuto podle pravidel o neunesení důkazního břemene [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002 (dostupný na www.nsoud.cz )], čemuž tak v posuzovaném případě nebylo, neboť rozhodnutí soudů je založeno na zjištěném skutkovém stavu věci, nikoliv na neunesení důkazního břemene. Nadto touto námitkou dovolatelka opětovně zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu ohledně „úmyslu stavět pro sebe“, tj. ohledně svého postavení stavebníka. Ani zde však dovolatelka netvrdí, že neměla úmysl stavět pro sebe (a zjevně se tak nevylučuje z postavení stavebníka), naznačuje však, že neměl být prokázán úmysl stavět výlučně ve prospěch žalované, ale odvolací soud měl vzít za prokázané, že dovolatelka měla úmysl stavět i pro žalobkyni. I touto argumentací tak dovolatelka zjevně popírá svou předchozí námitku, v níž naznačuje (zřejmě) nedostatek věcné legitimace. Jestliže je však – jak dovodil odvolací soud – stavebníkem od roku 1992 a sporná smlouva je datována 14. 4. 1994, je zřejmé, že původně žalovaná jako stavebník měla zřejmou vůli stavět ve svůj prospěch a nikoliv také pro žalobkyni, neboť pro takový závěr v roce 1992 nic nesvědčí.
Zcela pro úplnost pak dovolací soud dodává, že pokud by obě účastnice v minulosti dodržovaly zákonné limity vymezené zákonem o obcích z hlediska kompetencí svěřených obecním zastupitelstvům, resp. obecní radě, které by pak zakládaly oprávnění starostů reprezentovat vůli obce navenek, nemuselo mezi účastnicemi docházet k opakovaným, dlouhodobým a složitým sporům, v nichž jsou zpochybňována právní jednání uskutečněná v minulosti. Právě v rámci předcházení těmto situacím stanoví zákon o obcích jasná pravidla, která formují vůli obce, a umožňuje její prezentaci starostovi obce navenek. To v dané věci platí tím spíše, že se jednalo o vybudování čistírny odpadních vod, kde – jak uvádí v dovolání sama žalovaná – je nikoliv nevýznamný veřejný prvek spočívající v nezbytném zajištění služeb obyvatelům obcí spočívajících v zásobování vodou a jejím řádným odváděním. Dovolacímu soudu je z úřední činnosti také známo, že právní praxe se potýkala – zejména v 90. letech 20. století – s množstvím případů, kdy v právních vztazích vystupoval starosta, který nereprezentoval vůli obecných orgánů, ale sám ji svým rozhodováním vytvářel. To však není důvod pro to, aby se neuplatnila kogentní úprava, která má právě takovým případům zabránit. Jestliže pak v jednotlivých případech judikatura Ústavního soudu „změkčila“ tento základní přístup akceptací toho, že v některých méně významných případech připustila, aby starosta sám „dotvořil“ vůli obecních orgánů, jednalo se bez výjimky o případy, kdy základní pravidla pro daný právní úkon obecní orgány učinily, starosta je prezentoval navenek a pouze smluvní vztahy doplnil o ujednání, která z hlediska celkového kontextu a vyznění nepovažoval Ústavní soud za nutné sankcionovat absolutní neplatností, jestliže nenahrazovala zcela chybějící vůli příslušného obecního orgánu, ale jenom ji pro obec žádoucím způsobem doplnila. O tento případ se však v dané věci zjevně nejedná, neboť zde by mělo jednání starosty nikoliv dotvářet a doplňovat vůli orgánů obce, ale nahrazovat ji a zakládat.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 8. 2019
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu