ECLI:CZ:US:2019:1.US.3386.18.1
sp. zn. I. ÚS 3386/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem se sídlem Karlovo nám. 3/319, Praha 2, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Brno - venkov ze dne 27. února 2014, č. j. ZN 1660/2013-70, a usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, územní odbor Brno - venkov, oddělení obecné kriminality, ze dne 30. ledna 2014, č. j. KRPB-96325-127/TČ-20136-060371, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Na Ústavní soud se ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), obrátil stěžovatel, přesvědčený, že orgány činné v trestním řízení nevěnovaly příkladný prostor hodnocení skutkového stavu úmrtí jeho syna (*1992), a bez náležitého věcného přezkumu případ odložily.
2. Ze spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá následující.
3. Napadeným usnesením Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, územní odbor Brno - venkov, oddělení obecné kriminality, ze dne 30. 1. 2014, č. j. KRPB-96325-127/TČ-20136-060371, odložila věc podezření ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit podezřelý R. V., se závěrem, že se ve věci nejedná o podezření z trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak. Usnesení policejní orgán doručil dne 30. 1. 2014 zmocněnkyni stěžovatele a dne 4. 2. 2014 stěžovateli samotnému. Stěžovatel dne 4. 2. 2014 podal proti němu stížnost.
4. Dalším usnesením ze dne 30. 1. 2014, č. j. KRPB-96325-128/TČ-20136-060371, policie odložila věc podezření ze spáchání přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit neznámý pachatel, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti, opravňující zahájit trestní stíhání.
5. Stížnost stěžovatele proti usnesení o odložení věci policejním orgánem ze dne 30. 1. 2014, č. j. KRPB-96325-127/TČ-20136-060371, zamítl státní zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov usnesením ze dne 27. 2. 2014, č. j. ZN 1660/2013-70, jako opožděně podanou. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel měl v době doručování usnesení zmocněnkyni a policejní orgán správně měl ve smyslu ustanovení §137 odst. 2 tr. ř. doručovat pouze jí a nikoli i zastupovaným osobám. Rozhodným okamžikem pro započetí běhu třídenní zákonné lhůty pro podání stížnosti (§143 tr. ř.) tak je oznámení usnesení zmocněnkyni (i když bylo zastoupené osobě doručeno v pozdější dobu). Lhůta tedy uplynula dne 3. 2. 2014.
6. Stěžovatel podal žádost o přezkoumání postupu Okresního státního zastupitelství Brno-venkov a policie. Krajské státní zastupitelství v Brně přípisem ze dne 28. 4. 2014, č. j. 1 KZN 1025/2014-27, vyrozumělo stěžovatele, že jeho stížnost vyhodnotilo jako podnět k výkonu dohledu směřující proti postupu dozorového státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov při vyřízení stížnosti proti usnesení policejního orgánu usnesením ze dne 27. 2. 2014, č. j. ZN 1660/2013-70, a rovněž proti jeho postupu při dozoru ve věci Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, sp. zn. ZN 1660/2013, nad prověřováním podezření ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit podezřelý R. V. Podle výslovného konstatování krajského státního zastupitelství stěžovatel podnětem nenapadl usnesení policejního orgánu ze dne 30. 1. 2014, č. j. KRPB-96325-128/TČ-20136-060371. Krajské státní zastupitelství shledalo podnět částečně důvodným, a to v části týkající se zákonnosti a důvodnosti vydání usnesení policejního orgánu o odložení věci podezřelého R. V. Jeho jednání zakládá podezření ze spáchání přestupku, jehož postoupení příslušnému orgánu nebrání žádné zákonné překážky. Trestní odpovědnost podezřelého byla s ohledem na výsledky šetření vyloučena. Naopak v části týkající se vyhodnocení otázky včasnosti podané stížnosti proti usnesení o odložení věci Krajské státní zastupitelství v Brně shledalo podnět k výkonu dohledu nedůvodným. Podle jeho závěru je pro běh lhůty pro podání stížnosti rozhodné doručení zmocněnkyni do datové schránky dne 30. 1. 2014. Lhůta proto končila dnem 3. 2. 2014. Podání stížnosti stěžovatele dne 4. 2. 2014 tak bylo správně považováno za opožděné.
7. Vyřízení podnětu k výkonu dohledu bylo stěžovateli doručeno dne 5. 5. 2014.
8. Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, územní odbor Brno - venkov, oddělení obecné kriminality, následně dne 19. 5. 2014 pod č. j. KRPB-96325-142/TČ-2013-060371, věc podezření z přestupku R. V. odevzdala podle §159a odst. 1 písm. a) tr. ř. Městskému úřadu Kuřim k projednání. Městský úřad Kuřim po prostudování spisového materiálu neshledal porušení pravidel silničního provozu a spisový materiál dne 9. 6. 2014 vrátil zpět policejnímu orgánu.
9. Stěžovatel napadl usnesení policejního orgánu o odložení věci a usnesení Okresního státního zastupitelství Brno-venkov o zamítnutí stížnosti jako opožděně podané projednávanou ústavní stížností. Předně v ní nesouhlasí s údajnou opožděností podání stížnosti a jejím následným vyřízením státním zástupcem bez meritorního přezkumu. Stěžovatel tvrdí, že lhůtu pro podání stížnosti proti odložení nezmeškal a stížnost podrobně odůvodnil. Smrt jeho syna podle jeho názoru nebyla řádně vyšetřena. Stěžovatel připomíná, že pod jedním číslem jednacím figurují dvě odkládací usnesení, a to ve věci podezřelého R. V. a ve věci neznámého pachatele. Stěžovatel údajně napadl stížností obě odkládací usnesení, dozorující státní zástupce však v usnesení reagoval jen na jedno z nich. Orgány činné v trestním řízení údajně zabránily stěžovateli nahlédnout do vyšetřovacího spisu.
10. Stěžovatel si uvědomuje, že existují zákonné lhůty pro podání ústavní stížnosti. Zdůrazňuje, že věc je natolik zásadního charakteru, že by Ústavní soud měl mít možnost zaujmout své právní stanovisko i nyní.
11. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
12. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v případech, kdy se stěžovatel domáhá zahájení trestního stíhání jiné osoby, resp. ochrany svého práva na účinné vyšetřování, je účinným posledním procesním prostředkem ochrany práva žádost o výkon dohledu vyššího státního zastupitelství (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2903/15).
13. Jak bylo uvedeno, stěžovatel tento prostředek ochrany využil a o částečně negativním vyřízení svého podnětu k výkonu dohledu byl informován vyrozuměním Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 28. 4. 2014 č. j. 1 KZN 1025/2014-27, které mu bylo doručeno dne 5. 5. 2014. Lhůta k podání ústavní stížnosti v části týkající se opožděnosti podané stížnosti proti odložení věci tak již skončila v roce 2014. Stěžovatel ostatně vyřízení podnětu krajským státním zastupitelstvím, které obsahuje srozumitelnou argumentaci ohledně běhu lhůt v případě zastoupení zmocněncem, petitem ústavní stížnosti nenapadá.
14. Za situace, kdy předmětná ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 10. 10. 2018 a Ústavnímu soudu doručena dne 11. 10. 2018, stalo se tak zcela evidentně po uplynutí dvouměsíční lhůty určené k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
15. Z výše uvedeného je zřejmé, že ústavní stížnost proti napadenému usnesení Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 27. 2. 2014, č. j. ZN 1660/2013-70, byla podána po lhůtě k tomu určené. Uvedená dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti, podmiňující vedle dalších požadavků možnost jejího věcného projednání, je nepřekročitelná a marné uplynutí této lhůty zákon o Ústavním soudu neumožňuje jakkoliv zhojit.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v této části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání odmítl.
17. Vzhledem k tomu, že byl podnět k výkonu dohledu shledán částečně důvodným v otázce možného podezření ze spáchání přestupku, nabízela se otázka, zda lhůta k podání ústavní stížnosti nezačala běžet až od vyřízení přestupku. Vzhledem k tomu, že jeho vyřízení již nebylo stěžovateli Městským úřadem Kuřim oznámeno, Ústavní soud rozhodl, že ústavní stížnost v této části argumentace neodmítne jako opožděnou, ale i přes značný časový odstup od skončení řízení, obecnější stanovisko k posuzovanému řízení připojí.
18. Základem ústavní stížnosti je nespokojenost stěžovatele se závěry, k nimž orgány činné v trestním řízení dospěly, pokud neshledaly, že by konkrétní osoba svým jednáním zapříčinila úmrtí jeho syna.
19. Ústavní soud se již v minulosti zabýval otázkou nároku na trestní stíhání jiné osoby. Opakovaně judikoval, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy ČR nezakládá (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96, U 5/7 SbNU 343).
20. Jde-li o účinnost vyšetřování, zda došlo ke spáchání trestného činu (jinou osobou), platí, že jednou z povinností státu je vytvořit účinný a nezávislý systém schopný zjistit příčinu smrti a případně pachatele přivést k odpovědnosti - v opačném případě by byla záruka ochrany práv pouze teoretická. Konkrétní požadavky efektivního vyšetřování závisí na kontextu, v němž došlo (mělo dojít) k zásahu do práva na život. Evropský soud pro lidská práva odůvodňuje požadavek účinného vyšetřování potřebou účinné realizace vnitrostátních zákonů na ochranu života, jakož i potřebou příbuzných dozvědět se relevantní fakta. Efektivní ochrana vyžaduje provedení řádného a pečlivého vyšetřování v souladu s trestním řádem prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení, a to vždy, je-li podezření na spáchání trestného činu. Blíže se k otázce účinného vyšetřování státními orgány vymezil Ústavní soud například v usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13.
21. Ani požadavek efektivního vyšetřování však neznamená, že orgány činné v trestním řízení naleznou osobu odpovědnou za úmrtí, případně že by jejich povinností bylo vypátrat a označit pachatele i za situace, kdy dojdou k závěru, že nebyl spáchán ani nedbalostní trestný čin. Závěr o trestněprávním zavinění nelze nikdy dovozovat z pouhého faktu, že zemřel člověk, mladý muž - k takovým událostem s objektivně tragickým dopadem dochází i bez cizího zavinění, případně i přes snahu tomuto dopadu zabránit. V konkrétním případě není možné odhlédnout od nebezpečného chování samotného poškozeného, který v noci přecházel silnici pro motorová vozidla, na níž je zakázán (a nelze tedy předpokládat) pohyb chodců. Zjištění znalců, že ke střetu vozidla řízeného R. V. s poškozeným by došlo i pokud by jel rychlostí do 61,9 km/hod. (tedy rychlostí přiměřenou rozhledu za posuzovaných zhoršených podmínek) a ne rychlostí 70 km/hod. (kterou podle znalců skutečně v inkriminovanou dobu jel) pak svědčí pro závěr, že jeho trestní odpovědnost je vyloučena. Závazek účinného vyšetřování je závazek náležité péče a přezkum jeho splnění se proto zaměřuje na otázku, zda orgán veřejné moci prokázal řádnou snahu zjistit konkrétní okolnosti - nehodnotí se však výsledek, k jakému orgán dospěl.
22. Úkolem Ústavního soudu tak není přezkum rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jde-li o opodstatněnost zahájení či nezahájení trestního stíhání, ale přezkum, zda při svém postupu orgány neporušily zaručená práva. Ústavní soud rozumí situaci, v níž se stěžovatel ocitl poté, co ztratil syna za okolností, které by bez řádného prověření mohly domněnky o účasti další zjištěné osoby na tragickém následku podporovat. Orgány činné v trestním řízení se otázce naplnění skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti jednáním podezřelé osoby zabývaly a předně vyhodnocením závěrů znaleckých posudků její trestní odpovědnost vyloučily. Nedostatky v postupu orgánů činných v trestním řízení, jako nadbytečné doručování usnesení o odložení věci, nedůsledné respektování názoru nadřízeného krajského státního zastupitelství či posouzení žádosti o nahlédnutí do spisu nemohly na tomto závěru nic změnit a Ústavní soud se jimi s ohledem na petit ústavní stížnosti, kterým je vázán, a značný časový odstup již nezabýval. Ústavní soud nemůže přehlédnout, že případ už je důkazně a skutkově zcela zřejmě "vytěžený" (srov. nález ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 2077/17).
23. Ústavní soud tedy neshledal, že by orgány činné v trestním řízení nedostály uvedeným ústavněprávním požadavkům na efektivní vyšetřování a tvrzené zkrácení v zaručených právech nezjistil. Ústavní soud proto návrh odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu