ECLI:CZ:US:2019:1.US.3412.18.1
sp. zn. I. ÚS 3412/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Města Přelouč, sídlem Československé armády 1665, Přelouč, zastoupeného JUDr. Mgr. Lukášem Váňou, Ph.D., advokátem, sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018 č. j. 28 Cdo 5609/2017-225, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 6. 9. 2017 č. j. 27 Co 88/2017-195 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 12. 2016 č. j. 16 C 125/2015-120 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 13. 4. 2017 č. j. 16 C 125/2015-141), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastnice Římskokatolická farnost Přelouč jakožto osoba oprávněná podle §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání") domáhala určení, že vlastníkem v žalobě specifikovaných pozemků (dále jen "předmětné pozemky"), které mají představovat historický majetek vedlejší účastnice, není stěžovatel - Město Přelouč, nýbrž Česká republika za účelem možnosti uplatnit restituční nárok dle zákona o majetkovém vyrovnání. Vedlejší účastnice tvrdila, že předmětné pozemky jsou historickým církevním majetkem, byly do roku 2000 ve vlastnictví státu, poté však byly v rozporu se zákonnými podmínkami zapsány do katastru nemovitostí jako majetek stěžovatele na základě §1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb.").
Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") rozhodl ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že vlastníkem předmětných pozemků je Česká republika, neboť stěžovatel neprokázal, že splňoval podmínky k tomu, aby došlo dle zákona č. 172/1991 Sb. k přechodu sporných nemovitostí ze státu na stěžovatele, konkrétně neprokázal faktické hospodaření se sporným majetkem ke dni účinnosti zákona č. 172/1991, tedy k datu 24. 5. 1991.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil.
Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné.
II. Argumentace stěžovatele
Stěžovatel tvrdí porušení práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle stěžovatele dále došlo též k porušení pravidel dělby moci zakotvených v čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
Stěžovatel podrobně rekapituluje řízení před obecnými soudy a závěry soudů, přičemž uvádí, že jedním z jeho hlavních argumentů v průběhu celého procesu byla námitka nedostatku aktivní legitimace vedlejší účastnice - Římskokatolické farnosti Přelouč. Aktivní legitimaci sice obecné soudy odvodily z §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání, nicméně stěžovatel konstantně tvrdil, že z daného ustanovení aktivní legitimace žalobce neplynula. Podle stěžovatele slouží žaloby dle §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání jen k nápravě porušení blokačního ustanovení zákona o půdě, nikoli k posuzování splnění podmínek přechodu daného majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce ex lege dle zákona č. 172/1991 Sb. K tomuto typu sporů dle stěžovatele §18 odst. 1 zákona o majetkovém vypořádání nikdy neměl sloužit, neboť v takových sporech není tvrzen žádný převod, který by se blokačním ustanovením příčil, ale je tvrzeno toliko to, že nebyly naplněny podmínky dřívějšího přechodu vlastnictví ze státu na obce ex lege.
Podle stěžovatele se soudy jeho argumentací dostatečně nezabývaly, zejména pak Nejvyšší soud. Stěžovatel tvrdí, že mu bylo upřeno právo na to, aby se jeho věcí Nejvyšší soud meritorně zabýval a došlo tak k omezení práva na přístup k soudu a k odepření spravedlnosti.
Stěžovatel dále polemizuje s právním názorem Nejvyššího soudu ohledně výkladu důsledků poskytování finanční náhrady církvím podle zákona o majetkovém vyrovnání. Stěžovatel tvrdí, že vlastnictví majetku, za který dostaly církve finanční náhradu, již nelze nárokovat jinak. Mezi majetek, který měl být (resp. byl) finančně kompenzován (a nikoli vydán), se přitom měl dle stěžovatele jednoznačně řadit veškerý majetek obcí - územních samosprávných celků, který na ně měl v minulosti přejít dle zákona č. 172/1991 Sb. v souvislosti s přelomovými společenskými změnami a obnovením územní samosprávy. Postup soudů tak vede k obcházení zákona o majetkovém vyrovnání.
Stěžovatel dále rozporuje závěr obecných soudů, že zapsání stěžovatele jako vlastníka sporných pozemků bylo porušením blokačních ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Stěžovatel dovozuje, že zápisem v katastru nedošlo k převodu majetku, tudíž blokační ustanovení nemohlo být porušeno.
Stěžovatel dále tvrdí vnitřní nesouladnost judikatorních závěrů Nejvyššího soudu, které byly na stěžovatelův případ aplikovány, a to z hlediska oprávněnosti a zákonnosti převodů historického majetku oprávněných osob dle §3 zákona o majetkovém vyrovnání ze státu na obce.
Stěžovatel tvrdí, že byl na svých ústavních právech zkrácen tím, že rozhodnutími obecných soudů mu bylo odňato vlastnické právo k předmětným pozemkům v rozporu objektivním právem a při porušení práva na spravedlivý proces.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o tvrzené porušení práva na ochranu majetku, nelze stěžovateli přisvědčit. Podstata rozhodnutí obecných soudů spočívá v závěru, že sporný majetek na stěžovatele nikdy podle zákona č. 172/1991 Sb. nepřešel. Soudy správně vyšly z toho, že k přechodu nemovitosti ze státu na obec ex lege podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. musely být splněny zákonem stanovené podmínky, mj. faktické hospodaření obce se sporným majetkem ke dni účinnosti zákona, tedy k datu 24. 5. 1991. To se však v řízení neprokázalo, přičemž uvedený závěr nelze považovat za jakkoli problematický s ohledem na v rozhodnutí rekapitulované důkazy a z nich plynoucí právní důsledky. Soud též správně uzavřel, že i přes neprokázání faktického hospodaření obce se sporným majetkem mohlo dojít k přechodu vlastnictví ze státu na obce též u tzv. historického majetku obcí, to však stěžovatelka netvrdila a nepokazovala, tudíž ani z tohoto důvodu nemohlo k přechodu vlastnictví dojít. Vlastnictví stěžovatelky sice bylo v roce 2000 zapsáno do katastru nemovitostí, byť s deklaratorními účinky, ovšem soudy dospěly k závěru, že k přechodu vlastnictví dle zákona č. 172/1991 Sb. nikdy nedošlo.
V uvedeném kontextu se nejeví být jakkoli svévolný či nelogický závěr obecných soudů, že vedlejší účastnice jakožto žalobkyně měla dle §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání aktivní legitimaci k tomu, aby se domáhala určení, že předmětné pozemky stále náleží státu a tudíž jsou způsobilé být předmětem restitučního nároku dle zákona o majetkovém vyrovnání. Pokud je účelem §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání umožnit oprávněné osobě podat žalobu o určení vlastnického práva státu v situaci, kdy v rozporu s blokačním ustanovením zákona o půdě došlo k převodu či přechodu majetku státu do vlastnictví jiných osob, tím spíše je pak na místě, aby se oprávněná osoba domáhala určení vlastnického práva tam, kde v době účinnosti zákona o půdě došlo "pouze" k zapsání neexistujícího vlastnictví obce do katastru nemovitostí.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli ani v tom, že by došlo k porušení práva na spravedlivý proces, resp. porušení práva na přístup k soudu. Stěžovatel tvrdí nedostatečné vypořádání se s jeho argumenty v odůvodnění napadených rozhodnutí, odepření přístupu k dovolacímu soudu, resp. nedostatečnou reakci na tvrzení stěžovatele v dovolání.
Ústavní soud však na základě vyžádaného soudního spisu a po konfrontaci argumentů stěžovatele s napadenými soudními rozhodnutími konstatuje, že obecné soudy na argumentaci stěžovatele reagovaly dostatečně a s jeho tvrzeními, které opakuje též v ústavní stížnosti, se vypořádaly.
Dovolací soud pak dostatečně zdůvodnil, proč není dovolání přípustné s tím, že všechny přednesené sporné právní otázky již byly v judikatuře dovolacího soudu vyřešeny, na tuto rozhodovací praxi odkázal a zdůvodnil, že se odvolací soud od těchto závěrů nijak neodchýlil. Dovolací soud odkázal mj. na svůj rozsudek, v němž aktivní legitimaci dle §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání v obdobné situaci připustil (rozsudek sp. zn. 28 Cdo 4210/2017 ze dne 16. 5. 2018), což ostatně stěžovatel nepopírá, pouze vytýká dovolacímu soudu nedostatek argumentace též v onom citovaném rozhodnutí. Pokud v nyní napadeném rozhodnutí dovolací soud odkázal na meritorní rozhodnutí, v němž aktivní legitimaci oprávněných osob dle §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání (v situaci, kdy je napadáno nesplnění zákonných podmínek pro ex lege převod majetku ze státu na obec dle zákona č. 172/1991 Sb.) připustil, je z hlediska ústavních nároků na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu zcela postačující odkaz na uvedené rozhodnutí řešící v dovolání formulovanou právní otázku.
Ostatně soudy prvého i druhého stupně se otázkou aktivní legitimace zabývaly a shledaly argumentaci stěžovatele jako příliš formalistickou. Naopak výklad soudů svědčící pro aktivní legitimaci vedlejší účastnice v nyní posuzované věci je v souladu interpretačním pravidlem "in favorem restitutionis", které dlouhodobě zastává Ústavní soud ve vztahu k restitučním předpisům obecně. Nadto i §18 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání uvedené pravidlo zakotvuje výslovně, když uvádí, že "při aplikaci tohoto zákona musí být šetřen jeho účel, kterým je zmírnění majetkových křivd způsobených registrovaným církvím a náboženským společnostem v rozhodném období".
Pokud stěžovatel argumentuje finanční náhradou poskytnutou dle zákona o majetkovém vyrovnání a rozporuje názor obecných soudů, zejm. pak dovolacího soudu, že institut finanční náhrady nevylučuje ani nemodifikuje uplatnění práva žalobou podle §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání, ani zde mu nelze přisvědčit.
Stěžovatel staví na tezi, že podle zákona o majetkovém vyrovnání bude majetek oprávněným osobám z části vrácen a z části kompenzován finanční náhradou, přičemž majetek, který byl kompenzován náhradou již nelze požadovat dle §18 odst. 1 zákona. Jakkoli lze souhlasit s tím, že finanční náhrada církvím má taktéž kompenzovat nevydaný majetek, nelze z existence této náhrady dovozovat důsledky, o kterých hovoří stěžovatel, neboť by tím byl ve své podstatě popřen smysl §18 odst. 1 jako takový. Zákonodárce při určení výše částky finanční kompenzace nemohl předjímat, v jakém rozsahu budou dle §18 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi žaloby podávány a v kolika situacích došlo k takovému převodu či přechodu majetku ze státu na jiné subjekty, který lze dle §18 odst. 1 úspěšně napadnout. Pokud stěžovatel uvádí, že mezi majetek, který měl být (resp. byl) finančně kompenzován (a nikoli vydán), se měl řadit veškerý majetek obcí, který na ně měl v minulosti přejít dle zákona č. 172/1991 Sb. V souvislosti s přelomovými společenskými změnami a obnovením územní samosprávy, lze mu přisvědčit, o čemž svědčí např. též nález sp. zn. III. ÚS 3397/17 ze dne 29. 1. 2019. V nyní posuzované situaci jde však o odlišnou věc, neboť zde se vedlejší účastnice nedomáhala vydání majetku, který na obec ex lege přešel dle zákona č. 172/1991 Sb., ale naopak majetku, který takto nepřešel, neboť obecné soudy dospěly k závěru, že podmínky přechodu dle zákona č. 172/1991 Sb. splněny nebyly (na rozdíl od věci sp. zn. III. ÚS 3397/17).
Argument o existenci kompenzace za nevydaný majetek ve vlastnictví obcí a z něj plynoucí závěr o nemožnosti se takto kompenzovaného majetku nacházejícího se ve vlastnictví obcí domáhat v rámci církevních restitucí nelze logicky uplatňovat ve vztahu k tomu majetku, který na obce dle zákona č. 172/1991 Sb. vůbec nepřešel, což je však případ stěžovatele.
Ústavní soud tudíž uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu soudního spisu, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu