ECLI:CZ:US:2019:1.US.3490.16.1
sp. zn. I. ÚS 3490/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti FVE 45 s.r.o. se sídlem Vídeňská 546/55 Brno, zastoupené Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem Vídeňská 188/119d Brno, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2016, č. j. 62 A 78/2013-738, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2016, č. j. 9 As 74/2016-249, a návrhu na vyslovení protiústavnosti ustanovení §9 písm. a) až d) vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, ve znění účinném od 31. 10. 2009 do 26. 12. 2011, a to vždy v části znějící: "a dále dokladem prokazujícím splnění požadavků k zajištění bezpečnosti práce (zpráva o revizi) stanovené zvláštním právním předpisem" eventuálně pouze v části "(zpráva o revizi)", takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 10. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala vyslovení protiústavnosti v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Stěžovatelka od roku 2010 provozuje solární elektrárnu Stálky, přičemž licenci k jejímu provozování nabyla v roce 2015 poté, co zanikli její právní předchůdci společnost FVE 1 s.r.o. a FVE 9 s.r.o. Žadateli o licenci společnosti FVE 9 s.r.o. byla licence vydána rozhodnutími Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERU") ze dne 29. 9. 2010, č. j. 11280-7/2010-ERU (dále jen "rozhodnutí o vydání licence", pokud jde o část A a změněna (rozšířena), pokud jde o celkový povolený instalovaný výkon rozhodnutím ze dne 10. 12. 2010, č. j. 14146-9/2010/ERU (dále jen "rozhodnutí o změně licence"), a část B.
4. Nejvyšší státní zástupce tato rozhodnutí ERÚ dne 30. 9. 2013 u Krajského soudu v Brně napadl žalobou podle §66 odst. 2 s. ř. s., a to s poukazem na jejich nezákonnost, která měla být důvodem jejich zrušení. Věc byla vedena před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 62 A 78/2013 a stěžovatelka v tomto řízení vystupovala jako osoba na řízení zúčastněná.
5. Krajský soud v Brně vydal dne 18. 2. 2016 rozsudek, č. j. 62 A 78/2013-738, kterým zrušil rozhodnutí o změně licence. Ve zbývající části (tj. pokud jde o rozhodnutí o vydání licence) žalobu Nejvyššího státního zástupce zamítl. Následně podaná kasační stížnost byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2016, č. j. 9 As 74/2016-249, zamítnuta.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na skutečnost, že oba její právní předchůdci zanikli fúzí sloučením. Již důsledkem v pořadí první fúze společnosti FVE 9 a společnosti FVE 1 a FVE 8 nastal v souladu s ustanovením §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích (dále jen "EZ"), zánik žalobou napadených rozhodnutí ERÚ, na jejichž podkladě původní žadatel o licenci (FVE 9) získal licenci k provozování FVE Stálky. Obecné soudy vyložily shora citované ustanovení tak, že zánikem licence zůstalo žalobou napadené rozhodnutí ERÚ zachováno. V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně rozvedla porušení práv související s pokračováním v řízení i po zániku žalobou napadené licence. Své právo k výkonu licencované činnosti - výrobě elektrické energie na FVE Stálky, neodvíjí stěžovatelka od napadených rozhodnutí ERÚ. Oprávnění k provozování FVE Stálky (v obou částech, tj. A i B), získala na základě nijak nenapadeného a nezpochybněného rozhodnutí ERÚ ze dne 10. 8. 2015, č. j. 06435-46/2015-ERU. O licenci pro výrobu elektřiny na dotčeném energetickém zařízení požádala stěžovatelka jako právní nástupce společnosti FVE 9 a FVE 1 po zániku těchto původních provozovatelů. Přesto, že žalobou napadená rozhodnutí ERÚ v průběhu soudního řízení podle stěžovatelky zanikla, čímž zanikl i předmět řízení před soudem, v řízení o podané žalobě bylo soudy pokračováno. V důsledku zrušení předchozího rozhodnutí ERÚ se stěžovatelka nachází v situaci, kdy má sice právo vyrábět na FVE Stálky elektřinu, nicméně jí není vyplácena podpora na výrobu elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla porušení práv související s pokračováním v řízení i po zániku žalobou napadené licence.
7. Stěžovatelka je toho názoru, že na podání žaloby Nejvyššího státního zástupce podle §66 odst. 2 s. ř. s. nebyl dán zákonem předvídaný právní zájem. Žaloba byla navíc podána dne 30. 9. 2013, tedy na samém konci tříleté lhůty pro její podání. Veřejný zájem na podání žaloby musí být orgánem veřejné moci řádně odůvodněn, aby bylo zřejmé, proč převážil veřejný zájem nad řadou jiných partikulárních zájmů. Přitom nestačí, aby licence byla vydána v rozporu se zákonem, ale je nutné posuzovat také to, zda její držitel vykonává činnost řádně na základě takto vydané licence. Veřejný zájem není naplněn tehdy, pokud byla licence vydána sice v rozporu se zákonem, avšak její držitel podle této licence řádně vykonával činnost na podkladě nezákonně vydané licence. Uvedené pak vyplývá z principu ochrany dobré víry a legitimního očekávání. Stěžovatelka poukázala na to, že žaloba byla podána na základě podnětu ERÚ, čímž správní řízení ztratilo kontradiktorní charakter. Podle stěžovatelky měl ERÚ z úřední povinnosti postupovat tak, že měl zahájit přezkumné řízení o vydaných rozhodnutích, resp. měl zahájit řízení o obnově z moci úřední.
8. Stěžovatelka rovněž poukázala na vady řízení před soudy, které měly podle ní vliv na zákonnost napadených rozsudků a její základní práva. Obecné soudy nepostupovaly podle stěžovatelky v souladu s pravidly spravedlivého procesu, nezohlednily námitky stěžovatelky ani její důkazní návrhy. Stejně tak nezohlednily v řízení učiněná skutková zjištění a věc stěžovatelky nesprávně právně posoudily. Soudy si až do konce řízení neujasnily, jaký závěr vyplývající ze skutkových zjištění soudů je rozhodný pro zrušení napadeného rozhodnutí ERÚ o změně licence. Soudy v řízení nerespektovaly Nejvyšším státním zástupcem vymezený rozsah soudního přezkumu ve vztahu ke zpochybňovaným technickým předpokladům vydání rozhodnutí o změně licence a značně překročily přezkoumatelné žalobní body. Důvodem pro zrušení rozhodnutí o změně licence byly pochybnosti o obsahu zprávy o výchozí revizi č. 45/F/10 ze dne 23. 11. 2010 revizního technika Pavla Fanty. Nejvyšší státní zástupce však dotčenou revizní zprávu a technické předpoklady ve lhůtě pro podání žaloby podle §66 odst. 2 s. ř. s. nikdy nezpochybnil. Jedinou v žalobě uplatněnou námitkou ve vztahu k revizní zprávě bylo tvrzení, že oproti této zprávě některé další dokumenty mají dokládat jiné osazení panelů a podobně a tedy že mělo mezi vyhotovením zmíněné revizní zprávy a dobou vydání rozhodnutí o změně licence (10. 12. 2010) dojít k podstatné faktické změně na výrobně Stálky B. Soudy se tak vadami revizní zprávy technika Fanty neměly vůbec zabývat. Stěžovatelka v souvislosti s uvedeným odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž nemůže být líčení skutkových okolností toliko typovou charakteristikou určitých "obvyklých" nezákonností.
9. Stěžovatelka dále obecným soudům vytýká, že na ni přenášely důkazní břemeno a břemeno tvrzení stran zákonnosti vydaného rozhodnutí o změně licence. Obecné soudy vyšly podle stěžovatelky nepřípustně též z úředních záznamů o podaných vysvětlení osob z trestního řízení, které v řízení jako důkaz navrhl a založil Nejvyšší státní zástupce. Související trestní spis nebyl připojen ke správnímu spisu a stěžovatelce tak nebyla dána možnost, stejně jako státnímu zástupci, čerpat z něj důkazy na její podporu. Stěžovatelka se nemohla účastnit výslechů osob podávajících vysvětlení, čímž byl porušen princip rovnosti. Obecné soudy rovněž neprovedly k návrhu stěžovatelky výslech osob, jež podaly vysvětlení v trestním řízení.
10. Předmětem hodnocení obecných soudů se staly též důkazy, které vznikly až dávno po vydání rozhodnutí o změně licence původní osobě zúčastněné na řízení, ale které i obsahově popisovaly období pozdější - většinou přelom roku 2010 a 2011. Uvedeným postupem mělo dojít k porušení ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
11. Krajský soud v Brně podle stěžovatelky rovněž pochybil, když odmítl provést část stěžovatelkou navržených důkazů prokazujících, že k okamžiku vyhotovení revizní zprávy revizním technikem Pavlem Fantou dne 23. 11. 2010 muselo být energetické zařízení Stálky B dokončeno a zapojeno a ihned po udělení licence toto začalo vyrábět elektrickou energii a dodávat ji do sítě. Stěžovatelka se svými důkazními návrhy snažila dosáhnout vyjasnění vzniklých rozporů v podkladech předložených nejvyšším státním zástupcem, ovšem toto jí nebylo umožněno, neboť nebylo připuštěno provedení rozhodných důkazů. Výhrady stěžovatelky se týkaly rovněž spisu stavebního úřadu o povolení zkušebního provozu SÚ-198/10-CP, původu a obsahu listin v něm založených. Vzhledem k podobě spisu nebylo podle stěžovatelky osvědčeno, že skutečně původním obsahem tohoto spisu byla "druhá" revizní zpráva revizního technika Fanty ze dne 24. 11. 2010 č. 45/F/10, z jejíž existence a obsahu soudy dovodily, že revizní zpráva téhož technika se stejným označením založená v licenčním řízení není řádná, a že tato zpráva skutečně byla někým do stavebního řízení předložena. V souvislosti se zkoumáním toho, kdy byla sporná část elektrárny uvedena do provozu, odkázala stěžovatelka na závěr Nejvyššího správního soudu, který konstatoval, že považuje za pravděpodobné dokončení elektrárny v části B mezi 23. 11. 2010 (revize technika Fanty) a 29. 11. 2010 (vydání rozhodnutí, jímž byl na tuto část zařízení povolen stavebním úřadem zkušební provoz).
12. Podle stěžovatelky na základě žádného ve věci provedeného důkazu nelze dospět k závěru, který učinily obecné soudy, a to, že revizní zpráva technika Pavla Fanty založená v licenčním spise není řádnou revizní zprávou a že její obsah byl zcela znevěrohodněn. V řízení byla provedena celá řada důkazů, z nichž plyne, že instalace Stálky B byla řádně dokončena před koncem listopadu 2010 a tedy revizním technikem Fantou bylo revidováno celé zapojené energetické zařízení Stálky v části B. Stěžovatelka rovněž poukázala na skutečnost, že faktury za prodej elektřiny z výrobny Stálky B, resp. zpráva společnosti ENACO, s.r.o., ze dne 22. 1. 2016, které prokazují, že bezprostředně po právní moci rozhodnutí o změně licence, tedy od 12. 12. 2010, výrobně Stálky B vyráběla v plném výkonu elektřinu, což vylučuje spekulace o tom, že byla dokončena až v druhé polovině prosince 2010 či dokonce v lednu 2011. S těmito zjištěními se obecné soudy podle stěžovatelky řádně nevypořádaly. Jediné zjištění, které ve vztahu k technickým podkladům předloženým v řízení o změně licence zůstalo po provedeném dokazování, je to, že v revizní zprávě revizního technika Fanty ze dne 23. 11. 2010 jsou označeny panely jiných výkonů než v jiných ve spise založených podkladech. Povinnou součástí revizní zprávy nejsou údaje o výkonu jednotlivých panelů a jejich celkovém počtu. Rozpory v počtu a výkonu panelů uvedených v revizní zprávě nemají na ověření bezpečnosti energetického zařízení žádný vliv.
13. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro aplikaci ustanovení §66 odst. 2 s. ř. s. Rovněž odkázala na Stanovisko Vysoké školy báňské, Technické univerzity Ostrava, ve věci posouzení posloupnosti jednotlivých typů revizí a prvního paralelního připojení. Stanovisko se mj. podrobně zabývá tím, které konkrétní části FVE a v jakém rozsahu podléhají revizní zprávě. Z hlediska revizní zprávy se podle posudku posuzuje bezpečnost elektrické instalace. Jednotlivé samostatné díly zařízení FVE (fotovoltaické panely, měniče, rozvodné skříně jak stejnosměrného, tak střídavého napětí (DC a AC), opatřené označením CE, se z hlediska bezpečnosti znovu neposuzují. Podle stěžovatelky je nerozhodné, zda a v jakém počtu panelů byly v době posouzení revizním technikem osazeny konkrétní fotovoltaické panely, neboť tyto podléhají samostatné certifikaci.
14. V dalším doplnění stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 946/16 a vyzvedla otázku ochrany dobré víry. Stěžovatelka, resp. právní předchůdkyně nepředkládala správnímu orgánu pozměněné či jinak falšované doklady. Nelze uzavřít, že by nezákonnost právního aktu byla způsobena stěžovatelkou. V případě, kdy by bylo rozhodnutí o udělení licence nezákonné, může tak být pouze z důvodu pochybení na straně Energetického regulačního úřadu. Obecné soudy tak měly stěžovatelce poskytnout ochranu. Celá stavba byla prováděna tzv. na klíč společností odlišnou od stěžovatelky. Dobrá víra stěžovatelky by tak měla být zkoumána i s ohledem na tuto skutečnost.
15. Dne 1. 3. 2019 bylo Ústavnímu soudu doručeno další doplnění ústavní stížnosti, v němž stěžovatelka apelovala na presumpci správnosti správních aktů a ochranu dobré víry. Existence dobré víry se předpokládá a je na veřejné moci, aby její existenci vyvrátila. Ke zrušení správních rozhodnutí by obecné soudy měly podle stěžovatelky přistoupit až v případě zjištění, která vyplynou kupříkladu z důkazů získaných v součinnosti s orgány činnými v trestním řízení, případně z rozsudků trestních soudů o tom, že byl spáchán trestný čin, a která zásadně zpochybní pravdivost skutkových podkladů, z nichž vyšel správní orgán. Podle mínění stěžovatelky nelze dojít k závěru, že by existoval natolik závažný důvod pro zrušení rozhodnutí o udělení licence, který by vyvážil rizika a negativní důsledky zpětného přehodnocení právních vztahů založených tímto rozhodnutím.
16. V souvislosti s projednávaným případem poukázala stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 946/16 (FVE Mozolov), v němž Ústavní soud neposkytl stěžovatelce ochranu, neboť tato věděla o úpravě revizní zprávy a nebyla schopna vysvětlit, jak k ní došlo. Stěžovatelka v dané věci tedy věděla, že předkládá v licenčním řízení upravenou revizní zprávu, která neodpovídá revizní zprávě zpracované revizním technikem - úmyslně tak uvedla regulující orgán v omyl předložením nepravdivých údajů. Na rozdíl od uvedeného případu stěžovatelka nijak neupravovala revizním technikem vyhotovenou revizní zprávu a ani se nesnažila rozhodující správní orgán uvést v omyl tím, že mu předkládala listiny, které by byly v rozporu s objektivní realitou.
17. Stěžovatelka má v doplnění ústavní stížnosti za to, že se projednávaná věc podobá případu, o němž Nejvyšší správní soud rozhodoval pod sp. zn. 2 As 313/2015 (FVE Tuchlovice) nebo případu, o němž rozhodoval Ústavní soud pod sp. zn. I. ÚS 2086/17 (FVE Jeníkov). V prvně jmenované věci, tedy v případě FVE Tuchlovice, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že i přesto, že revizní zpráva, která byla podkladem pro vydání rozhodnutí o udělení licence pro podnikání, je zjevně vadná, existuje korektiv dobré víry stěžovatelky, který je třeba v dané věci upřednostnit. Vada revizní zprávy byla podle náhledu Nejvyššího správního soudu v dané věci způsobena nesprávným postupem revizního technika, který neměl v úmyslu obcházet stanovená pravidla, ale který, z dnešního úhlu pohledu, zastával nesprávný odborný názor. Stěžovatelka tak nepožádala o udělení licence s vědomím, že zákonem stanovené podmínky nesplňuje a její dobrou víru se nepodařilo vyvrátit. Ve věci FVE Jeníkov Ústavní soud konstatoval, že ač se jedná o obdobný případ, zaujal v něm odlišný právní názor než ve věci FVE Tuchlovice. Stěžovatelka má za to, že právě projednávaný případ má shodné rysy jako shora uvedené a obecné soudy by tak měly zvolit obdobný postup, tedy upřednostnit její dobrou víru ve správněprávní akt, před jeho zrušením.
18. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále poukázala na skutečnost, že stavbu FVE Stálky B realizovala na základě smlouvy o dílo uzavřené s FVK Global a.s., přičemž přípravou výchozí revizní zprávy byl dodavatelem díla pověřen autorizovaný revizní technik Pavel Fanta, o jehož odbornosti neměla stěžovatelka pochybnost. Podle jejího názoru lze po osobě bez odborných znalostí, kterou stěžovatelka nepochybně je, požadovat jen přiměřenou, běžnou míru opatrnosti - takto ostatně uzavřel i Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 9 As 256/2015. Přiměřenou míru opatrnosti stěžovatelka dle svého názoru projevila v okamžiku, kdy akceptovala dodavatelem díla zvoleného a prověřeného autorizovaného revizního technika, jemuž byla poskytnuta veškerá součinnost. Výsledkem jeho činnosti pak byla revizní zpráva ze dne 24. 11. 2010. Skutečnost, že revizní technik v této zprávě udělal chybu, na kterou byl následně upozorněn a kterou navíc bezodkladně opravil, nemůže být stěžovatelce kladena k tíži. Opravou této chyby vznikla nikoli druhá (jak mylně uvádějí napadená rozhodnutí), ale jen opravená verze revizní zprávy, která byla číselně stejně označena (45/F/10), nicméně datum na zprávě se u opravené revizní zprávy lišilo. Revizní technik totiž neuvedl stejné datum jako u původní verze revizní zprávy, ale použil datum, které se shodovalo s koncem doby, po kterou revizi prováděl (tedy od 15. 11. 2010 do 23. 11. 2010). K existenci třetí revizní zprávy z března 2011 stěžovatelka uvedla, že tato nemá se samotným licenčním řízením před ERÚ nijakou souvislost a skutečnost, že vznikla tzv. od stolu, se nijak nezakládá pochybením na straně stěžovatelky, která věřila v profesionální práci revizního technika.
19. Stěžovatelka má dále za to, že obdobně jako ve věci FVE Tuchlovice, ani v jejím případě nic nenasvědčuje tomu, že by autorizovaný revizní technik Pavel Fanta postupoval úmyslně či vědomě chybně - tento naopak vysvětlil existenci tří rozdílných revizních zpráv. Stěžovatelka považuje argumentaci Nejvyššího správního soudu v této části za tendenční, přičemž předkládá vlastní verzi výkladu důkazů. Stížnostní soud si podle stěžovatelky odporuje, když nalézá pochopení pro nepřesnosti u podaných vysvětlení, ale reviznímu technikovi vytýká, že si téměř po deseti letech nepamatuje, kdo ho upozornil na vadu první revizní zprávy. Nejvyšší správní soud zdůraznil význam protokolu ze dne 25. 11. 2010, který má popisovat skutečnou dokončenost FVE ke dni 25. 11. 2010, a to přesto, že informace o stavu FVE Stálky B v tomto protokolu jsou fakticky nadbytečné, neboť tento protokol popisuje úkon stavebního úřadu městyse Vranov nad Dyjí ve věci vydání kolaudačního souhlasu na dočasnou stavbu FVE Stálky A. Je tedy otázkou, do jaké míry byla skutečně na místě zjišťována dokončenost Stálky B a zda osoba podepisující za stěžovatelku důkladně pročetla celý protokol tak, aby mohla případně reagovat na vady protokolu ve vztahu k dokončenosti FVE Stálky B.
20. Stěžovatelka dále zpochybnila význam zprávy o výchozí revizi pro licenční řízení, v němž je dokumentem nadbytečným. Tedy jakákoliv vada revizní zprávy nemůže podle jejího mínění způsobit, že by nezákonnost napadeného rozhodnutí o udělení licence byla natolik intenzivní, aby narušila závažný veřejný zájem a tudíž by zde byl zjevný důvod pro zrušení takové licence.
21. Dne 15. 3. 2019 bylo Ústavnímu soudu doručeno další doplnění ústavní stížnosti, v němž stěžovatelka krom shora uvedeného kasačního výroku a návrhu na odklad vykonatelnosti navrhuje, aby Plénum Ústavního soudu vyslovilo, že ustanovení §9 písm. a) až d) vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, ve znění účinném od 31. 10. 2009 do 26. 12. 2011, a to vždy v části znějící: "a dále dokladem prokazujícím splnění požadavků k zajištění bezpečnosti práce (zpráva o revizi) stanovené zvláštním právním předpisem", bylo protiústavní, když bylo v rozporu s ustanovením §119 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) a ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon).
22. Dne 2. 5. 2010 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, v níž byl stížnostní petit formulovaný v doplnění doručeném dne 15. 3. 2019 rozšířen o eventuální výrok spočívající v tom, že by Plénum Ústavního soudu vyslovilo eventuálně protiústavnost pouze té části znějící "(zpráva o revizi)".
23. Ze shora uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 11, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
24. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
25. V projednávaném případě Ústavní soud předesílá, že s ohledem na rozsáhlost ústavní stížnosti bude věnovat svoji pozornost především těm námitkám stěžovatelky, jež jsou pro posouzení předmětného případu stěžejní a jejichž nesprávné posouzení obecnými soudy by mohlo potencionálně představovat zásah do jejích základních práv a svobod. Ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 961/09 Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý vznesený argument. Při svém rozhodování musí Ústavní soud sledovat především podstatu toho kterého řízení.
26. Pokud stěžovatelka namítá, že došlo k zániku předmětu řízení v souvislosti s ustanovením §10 odst. 1 písm. b) EZ, tedy žalobou napadených rozhodnutí, pak není zřejmé, z jakého důvodu stěžovatelka proti rozhodnutí obecných soudů vlastně brojí. To zvláště za situace, kdy odvozuje své oprávnění k provozování FVE Stálky z nenapadeného rozhodnutí ERÚ ze dne 10. 8. 2015, č. j. 06435-46/2015-ERU. Obecné soudy se ostatně touto námitkou stěžovatelky v napadených rozhodnutích zabývaly, přičemž jejich závěry lze považovat za ústavně konformní.
27. Zpochybňuje-li stěžovatelka naplnění veřejného zájmu na podání žaloby podle §66 odst. 2 s.ř.s. s tím, že tento nebyl řádně odůvodněn, lze ji stran této námitky zcela odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 946/16. V něm Ústavní soud mimo jiné uvedl, že návrhovým oprávněním k ochraně veřejného zájmu podle §66 odst. 2 s. ř. s. nedochází k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny. "Je tomu jednak proto, že samotný návrh k soudu bezprostředně nezasahuje do konkrétních ústavně zaručených práv oprávněného z naříkaného rozhodnutí (srov. výše cit. nálezy sp. zn. II. ÚS 3189/16 a sp. zn. Pl. ÚS 43/93), jednak proto, že o takto uplatněném návrhu pak rozhoduje soud. Případné dotčení základních práv či svobod je tak stále pod soudní kontrolou a k případnému zásahu (zde zejména do dříve nabytých práv) dochází právě soudním rozhodnutím. Výkon návrhové pravomoci není ani ponechán na libovůli veřejných žalobců. Jako orgány veřejné moci jsou totiž stále povinni respektovat ústavně zaručená práva fyzických i právnických osob, byť jsou stranami soudního řízení. Stejně tak musí respektovat i procesní úpravu řízení, v němž žalobní návrh ve veřejném zájmu uplatňují. Právě úprava řízení o žalobě podle §66 odst. 2 soudního řádu správního je zásadní pro posouzení rovnosti zbraní účastníků tohoto řízení.".
28. Stěžovatelce nelze dát za pravdu ani stran přenosu důkazního břemene na stěžovatelku či překročení soudního přezkumu tzv. žalobních bodů. S oběma námitkami se řádně vypořádal již Nejvyšší správní soud, který v souvislosti s přenosem důkazního břemene poukázal na skutkový závěr, podle něhož nebyla sporná část FVE v době revize dokončena, přičemž stěžovatelce se nepodařilo prokázat opak. V souvislosti s překročením žalobních bodů pak Nejvyšší správní soud uvedl, že žalobce v žalobě obecně namítal, že žadatel o změnu licence ve správním řízení nedoložil splnění podmínek pro změnu licence a že vydání rozhodnutí bylo dosaženo, ačkoliv v době rozhodování pro to nebyly splněny podmínky. Podle náhledu Ústavního soudu takto formulovaný žalobní bod svým rozsahem zahrnuje i řádné nedoložení potřebných podkladů. V tomto případě revizní zprávy, jejíž obsah byl v soudním řízení zpochybněn. Pokud v rámci správní žaloby došlo ke zpochybnění faktického a formálního stavu, nelze se pozastavit nad tím, že se obecné soudy těmito rozpory zabývaly.
29. Pokud stěžovatelka namítá, že nebyly provedeny všechny jí navržené důkazy, nelze přehlížet, že v řízení před obecnými soudy měla toliko postavení zúčastněné osoby, to znamená, že neměla stejná práva jako účastník řízení, kterým byl Energetický regulační úřad. V souvislosti s uvedeným považuje Ústavní soud za podstatné, že stěžovatelce nebylo upřeno právo se k věci vyjádřit a důkazy navrhnout. Některé z těchto důkazů pak krajský soud provedl (svědecké výpovědi Marka Mičky a Milana Zemana) a u ostatních zdůvodnil jejich neprovedení. V podrobnostech lze odkázat na body 41 až 52 shora citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 946/16.
30. Jednou z námitek stěžovatelky bylo též tvrzení, že obecné soudy vyšly při dokazování z úředních záznamů, jež byly součástí trestního spisu, k němuž neměla stěžovatelka přístup, a ta tak nemohla navrhovat důkazy ve svůj prospěch - tím mělo dojít k porušení principu rovnosti. Touto námitkou se opět zabýval již Nejvyšší správní soud (bod 46 napadeného rozsudku), který racionálně zdůvodnil, proč nebylo možné návrhu na připojení trestního spisu vyhovět. V tomto odůvodnění neshledává Ústavní soud ústavněprávní nedostatky.
31. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vznesla rovněž námitky stran spisu stavebního úřadu o povolení zkušebního provozu. Nejvyšší správní soud v souvislosti s uvedeným poukázal na skutečnost, že stěžovatelka spatřuje pochybení pouze v časovém zařazení revizních zpráv ve spise, přičemž nikterak nezpochybňuje jejich existenci. Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu se dále podává, že tento nepřipustil výslech zaměstnance stavebního úřadu, neboť dospěl k závěru, že tento by nemohl zhojit vady sporné revizní zprávy. Tento závěr lze považovat za logický a ústavně konformní.
32. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy považovaly v projednávané věci za klíčové posouzení podkladů, na jejichž základě došlo k vydání napadeného správního rozhodnutí. Obecné soudy ve svých rozhodnutích věnovaly pozornost především revizní zprávě a předávacímu protokolu ze dne 25. 11. 2010. Specifikum předložené revizní zprávy bylo shledáno v tom, že správním orgánům byly předloženy celkem tři různé varianty (pocházející od téhož revizního technika), mající osvědčit bezpečnost revidovaného zařízení (stěžovatelka hovoří pouze o dvou revizních zprávách, neboť ta datovaná dnem 23. 11. 2010 má být pouze opravou revizní zprávy datované dnem 24. 11. 2010).
33. Stěžovatelka tvrdí, že první revizní zpráva ze dne 24. 11. 2010 byla vyhotovena na základě revizní kontroly, přičemž revizní technik byl blíže nezjištěnou osobou upozorněn na chybu v popisu panelů a proto vyhotovil zcela novou revizní zprávu, kterou datoval dnem 23. 11. 2010. Obecné soudy, zejména pak Nejvyšší správní soud, se v odůvodnění napadených rozhodnutí předloženými doklady podrobně zabývaly, přičemž uzavřely, že revizní technik v nich uvedl nepravdivé informace stran dokončenosti revidované FVE. Zásadní roli při zjišťování skutkového stavu přitom sehrála revizní zpráva ze dne 23. 11. 2010, předložená v licenčním řízení k rozhodnutí o změně licence žalovanému a protokol ze dne 25. 11. 2010. Tyto dokumenty si vzájemně odporují, přičemž rozpor se v soudním řízení nepodařilo žádným způsobem vyvrátit. Z revizní zprávy i výpovědi revizního technika vyplynulo, že revidovaná elektrárna měla být k datu 23. 11. 2010 zcela dokončena. Z protokolu ze dne 25. 11. 2010, týkající se části A FVE však vyplynulo, že elektrárna byla dokončena pouze části. Tomu odpovídá nejen popis výsledků ohledání stavby, ale i informace o tom, jak bude postupně zahajován zkušební provoz v části B, tedy v závislosti na dokončení osazování technologie a provedení příslušných revizních zpráv. Pokud se stěžovatelka snažila zpochybnit shora zmíněný protokol ze dne 25. 11. 2010, Nejvyšší správní soud konstatoval, že tento byl podepsán zmocněncem stěžovatelky, resp. její právní předchůdkyně. Z toho důvodu považoval soud protokol za řádný podklad, který osvědčuje skutečný stav elektrárny k datu 25. 11. 2010. V souvislosti s revizními zprávami nutno pro úplnost dodat, že třetí předložená revizní zpráva byla předložena v březnu 2011, přičemž důvod jejího sepsání nebyl zjištěn.
34. Z výše vyloženého plyne, že obecné soudy měly pochybnost o dokončenosti FVE Stálky v části B, o čemž obecné soudy utvrdil obsah shora zmíněných úředních záznamů, které pouze potvrdily zjištěný skutkový stav. Z toho důvodu lze tyto záznamy vnímat toliko jako podpůrné důkazní prostředky.
35. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti odkazuje stran dokončenosti na odborné vyjádření společnosti ENACO, z něhož má vyplývat, že provozovna musela být v části B dokončena již v listopadu 2010, a to s ohledem na množství vyrobené elektřiny. K uvedenému lze konstatovat, že není pochyb o tom, že FVE Stálky vyrobila v listopadu a prosinci 2010 více elektrické energie než v roce předchozím, nicméně tento údaj nevypovídá ničeho o tom, v jaké fázi rozestavěnosti se FVE nacházela, tzn. kolik fotovoltaických panelů a kdy bylo ve skutečnosti instalováno.
36. Pokud stěžovatelka vytýká obecným soudům, že jí kladly k tíži neschopnost revizního technika si "téměř po deseti letech" rozpomenout na podrobnosti týkající se sporných revizních zpráv, pro přiblížení časových souvislostí případu nutno uvést, že dvě revizní zprávy byly vyhotoveny v listopadu 2010 a jedna v březnu 2011. Pokud byl ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně vydán 18. 2. 2016, jedná se o dobu cca 5 let a 3 měsíců, resp. v případě revizní zprávy z března 2011 o dobu necelých pěti let, jež uplynuly mezi vyhotovením revizní zprávy a vydáním soudního rozhodnutí.
37. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala též na problematiku náležitostí revizí fotovoltaických elektráren a s ní související rozpor mezi znaleckými ústavy. Tímto tématem se podrobně zabýval již Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 2 As 313/2015,v němž upřednostnil odborný názor ČVUT, neboť jej považoval za přesvědčivější a komplexní. Takovému závěru není z ústavně právního hlediska co vytknout.
38. V ústavní stížnosti vznesla stěžovatelka též námitku své dobré víry, kdy jednala s důvěrou v odborné znalosti autorizovaného revizního technika a ve správní rozhodnutí státního orgánu. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 946/16 nadnesl tři modelové situace, jež mohou v souvislosti s posuzováním nezákonnosti správního rozhodnutí v aplikační praxi nastat. Platí přitom, že dobrá víra se předpokládá a je na veřejné moci, aby její existenci vyvrátila. Podle náhledu Ústavního soudu je především na obecných soudech, aby posoudily, do které skupiny to které rozhodnutí rámcově náleží a vyvodily z toho odpovídající právní závěry, tj. jestli lze či nelze akceptovat dobrou víru účastníka řízení.
39. Stěžovatelka ve své věci odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 313/2015 ve věci Tuchlovice, v němž bylo konstatováno, že je věcí státu, aby ve správních řízeních, která vede, nechyboval, a pokud ano, aby zásadně nesl následky svých pochybení. Za podstatné jmenovaný soud považoval především to, že v dané věci nic nenasvědčovalo tomu, že revizní technik postupoval úmyslně či vědomě chybně. Skutková zjištění podle Nejvyššího správního soudu nenasvědčovala tomu, že by stěžovatelka požádala o udělení licence s vědomím, že zákonem stanovené podmínky nesplňuje, že by ERÚ zastřela podstatné skutečnosti nebo se jej snažila uvést v omyl, pokud jde o osvědčení bezpečnosti zařízení. Z toho důvodu považoval Nejvyšší správní soud dobrou víru stěžovatelky ve věci Tuchlovice za zachovanou. Ústavní soud následně vydal nález sp. zn. I. ÚS 2086/17 (FVE Jeníkov), v němž zrušil rozhodnutí obecných soudů, která se dle jeho názoru řádně nevypořádala se shora citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu.
40. S ohledem na shora uvedené je třeba se zabývat tím, zda v právě projednávané věci byla dána dobrá víry stěžovatelky, resp. její právní předchůdkyně, či nikoliv. Předně je nutno uvést, že touto otázkou se zabýval v ústavní stížností napadeném rozsudku již Nejvyšší správní soud, který svoji pochybnost o dobré víře stěžovatelky založil na dvou důvodech. První z nich se týká tvrzení právní předchůdkyně stěžovatelky, že nepodepsala protokol ze dne 25. 11. 2010. Jak však bylo prokázáno, učinil tak její zmocněnec, zaměstnanec společnosti FVK GLOBAL a.s., který byl zmocněn k zastupování při místním šetření a jednání o povolení zkušebního provozu. Druhý důvod pro nepřiznání dobré víry stěžovatelky spatřoval Nejvyšší správní soud v tom, že si stěžovatelka, resp. její právní předchůdkyně musela být vědoma existence tří verzí revizní zprávy, které se v průběhu licenčního a stavebního řízení různě objevovaly. Za zásadní pak považoval Nejvyšší správní soud rozpor mezi revizní zprávou ze dne 23. 11. 2010 a protokolem ze dne 25. 11. 2010, který dobrou víru stěžovatelky popřel.
41. Revizní zpráva má nezastupitelný význam, neboť slouží jako podklad pro zjištění skutkového stavu věci, a proto je podstatné, zda údaje v ní uvedené odpovídají skutečnosti a zda osvědčuje bezpečnost fotovoltaické elektrárny ve skutečné podobě. Nelze tak vyslyšet argumenty zlehčující význam revizní zprávy pro licenční řízení. Navíc, ve věci Tuchlovice bylo prokázáno, že v době vydání licence byla FVE již zcela dokončena, což však s ohledem na výpovědi plynoucí z úředních záznamů nelze tvrdit v právě projednávaném případě. Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku racionálně vysvětlil důvody, pro které nemá dobrou víru stěžovatelky za zachovanou, přičemž tento závěr nelze s ohledem na provedené důkazy považovat za excesivní.
42. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Společně s ní odmítl dle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu i návrh na prohlášení protiústavnosti v záhlaví citovaných ustanovení, neboť ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu