ECLI:CZ:US:2019:1.US.3534.18.1
sp. zn. I. ÚS 3534/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti L. A. F. a. s. v likvidaci, IČO 25620975, sídlem v Liberci, Banskobystrická 114/26, zastoupené Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem v Liberci, 1. máje 97/25, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 59 Af 19/2015-55 ze dne 27. srpna 2018 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 73/2018-61 ze dne 7. června 2018, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka Odvolacího finančního ředitelství, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před orgány finanční správy domáhala vrácení přeplatku ve výši 4 131 127 Kč spočívajícího stručně řečeno v dani zaplacené z pozice ručitelky za zaniklou daňovou dlužnici TRUCK INTERNATIONAL a. s., IČO 44569751 (dříve LIAZ, a. s.). Existenci přeplatku spatřovala v dani zaplacené po zániku daňové dlužnice, neboť tím mělo dojít k zániku daňového dluhu a tím i ručení stěžovatelky.
2. Orgány finanční správy stěžovatelce nevyhověly s tím, že žádný vratitelný přeplatek neevidují. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci stěžovatelce původně vyhověl a rozhodnutí orgánů finanční správy zrušil. Jeho rozhodnutí však následně zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 7 Afs 73/2018-61. V něm dospěl k závěru, že úprava daňového ručení podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků byla kusá, lze z ní (a judikatury správních soudů) nicméně dovodit, že i zde se uplatňují zásady subsidiarity a akcesority ručení. Zánikem dlužníka tedy může dojít k zániku akcesorické daňové povinnosti ručitele. V souzené věci však byla stěžovatelka v roce 2001 pravomocně vyzvána k plnění této povinnosti již před zánikem daňové dlužnice, k němuž došlo v roce 2008. Za toho stavu nemůže daňová povinnost stěžovatelky zaniknout, neboť zánik daňové dlužnice nemá vliv na pravomocně stanovenou daň. Byla-li daň placena podle pravomocného rozhodnutí (výzvy), nejde o plnění bez právního důvodu a na daňovém účtu nemůže být evidován vratitelný přeplatek. Opačný výklad by stěžovatelku bezdůvodně zvýhodnil, neboť její ručitelská povinnost byla ze strany orgánů veřejné správy uplatněna včas a k zaplacení dlužné daně nedošlo před zánikem původní daňové dlužnice jen proto, že stěžovatelce byly opakovaně uplatněny zmírňující instituty jako posečkání a splátkování daně.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci vázán tímto názorem Nejvyššího správního soudu žalobu stěžovatelky zamítl.
4. Proti rozhodnutí krajského i Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a ochranu vlastnického práva. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala v tom, že správní soudy nezohlednily zásady aplikace daňového práva v případě jeho nejasností. Pokud zákon pravidla ručení jasně neupravoval, musí se uplatnit zásada akcesority ručení. V případě nejasnosti pak je třeba uplatnit výkladový princip in dubio mitius. Zanikla-li původní dlužnice a tím i její daňový dluh, nemůže trvat ručení stěžovatelky. To lze dovodit i z nové úpravy v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád, která se od zákona o správě daní a poplatků odchyluje tím, že trvání ručitelské povinnosti výslovně upravuje. Jak dovozuje odborná literatura, jde o změnu, tudíž za předchozí právní úpravy ručení netrvalo. Výkladem daňových zákonů nelze rozšiřovat daňovou povinnost tak, že dopadá i na situace neupravené výslovně. Nemůže se prosadit ani rozlišení prosazované Nejvyšším správním soudem, které spočívá v zohlednění toho, zda byla ručitelská povinnost již pravomocně uplatněna. V tom zákon opět není jasný, nehledě na to, že jedinou obranou by stěžovatelce bylo odvolání proti ručitelské výzvě. To však mohla podat pouze v roce 2001, kdy ovšem její ručitelská povinnost nepochybně existovala a nebyl tedy důvod proti ní brojit.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Podstatou ústavní stížnosti je především polemika s výkladem Nejvyššího správního soudu k možnosti zániku daňového ručení podle zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatelka soudu vytýkala, že nepostupoval řádně a že extenzivně vyložil její daňovou povinnost. Tomu přisvědčit nelze.
7. Na věc nedopadají závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 29/05 ze dne 1. 6. 2005 (N 113/37 SbNU 463), podle něhož je porušením čl. 11 odst. 5 Listiny ("daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona") postup veřejné moci, která příslušné zákonné ustanovení interpretuje a aplikuje způsobem, jež by se ocitl mimo zákonný podklad stanovení daňové povinnosti. V souzené věci totiž není pochybnost o tom, že stěžovatelka byla ze zákona povinná k dani jako ručitelka. Nedochází tedy k rozšíření daňové povinnosti na subjekty či situace, na něž podle zákona daňová povinnost nedopadá. Spor byl veden o to, zda stěžovatelka tuto zákonem stanovenou daň stále ještě musí platit, tedy zda zákon stanoví, že povinnost stěžovatelky zaniká.
8. Stěžovatelka nezpochybňuje, že takové výslovné ustanovení zákon o správě daní a poplatků neobsahoval. Dovozuje však existenci takového pravidla jako pravidla obecně uplatňovaného napříč právním řádem. V tom ohledu v podstatě jde o otázku výkladu podústavního práva za užití obecně uznávaných metod interpretace práva.
9. Výklad podústavního práva lze hodnotit za protiústavní, jestliže (a) nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně (b) pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo (c) je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů, případně (d) je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu (srov. cit. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
10. Taková situace v souzené věci nenastala. Nejvyšší správní soud totiž možné výkladové varianty zohlednil a srozumitelně, logicky a na věc přiléhavým způsobem vyložil, proč se k výkladu prosazovanému stěžovatelkou nepřiklonil. V zásadě uznal její výklad pro situace ručitelské povinnosti dosud neaktivované, tedy takové, kde veřejná moc do zániku hlavního daňového dlužníka ručení neuplatní. V souzené věci však Nejvyšší správní soud shledal relevantní rozdíl v tom, že vůči stěžovatelce byla daňová povinnost uplatněna pravomocným rozhodnutím. Důraz na tento rozdíl odpovídá i závěrům Ústavního soudu, který uvedl, že ručitelská výzva je rozhodnutím, kterým je přenesena povinnost zaplatit daňový nedoplatek na ručitele, je rozhodnutím, které má hmotněprávní důsledky, neboť již najisto určuje, že byly splněny všechny zákonné předpoklady pro to, aby právě osoba ručitele nastoupila na místo původního dlužníka, a svědčí jí postavení daňového poplatníka se všemi důsledky, což znamená, že na ní lze dluh i vymáhat [nález sp. zn. Pl. ÚS 72/06 ze dne 29. 1. 2008 (N 23/48 SbNU 263; 291/2008 Sb.)]. Takové rozlišování není nijak svévolné, naopak odpovídá běžně uplatňovaným pravidlům zániku povinnosti, která je či není pravomocně stanovena (přisouzena). Nehledě na to, judikatura správních soudů se v otázce zániku ručení zánikem hlavního dlužníka i tak jeví jako výrazně vstřícnější vůči ručitelům, než by tomu bylo v civilním soudnictví, kde se zásada akcesority takto neuplatňuje (srov. již vedlejším účastníkem citovaný rozsudek NS sp. zn. 21 Cdo 1198/2005 ze dne 9. 2. 2006).
11. Dovozovala-li stěžovatelka existenci jí prosazovaného pravidla a contrario z pozdější, výslovné úpravy daňového řádu, nejde o argument, který by ve světle výše uvedeného mohl mít zásadní roli. Doplnění textu konkrétního ustanovení totiž může reflektovat jak vůli zákonodárce změnit obsah vyjádřeného pravidla, tak vůli zákonodárce přesněji vyjádřit již existující pravidlo, které bylo lze do té doby určit výkladem [srov. např. §160 odst. 2 insolvenčního zákona, který od 1. 7. 2017 výslovně vyjadřuje to, co bylo jeho obsahem již dříve; k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS 22/16 ze dne 27. 6. 2017 (268/2017 Sb.)].
12. Lze tedy říci, že Nejvyšší správní soud se s možnými variantami výkladu dostatečně vypořádal a nevybočil z obecně uznávaných interpretačních standardů. "Extrémní rozpor" s požadavky rozumného vypořádání právních vztahů, resp. nepřípustné postižení ústavně zaručených práv stěžovatelky dány nejsou. Jestliže byla stěžovatelce pravomocně uložena povinnost k dani v roce 2001, a měla tedy daň zaplatit již v té době, není nijak extrémní závěr, že se na této povinnosti zánikem hlavní daňové dlužnice až v roce 2008 nic nemění.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu