ECLI:CZ:US:2019:1.US.3555.18.1
sp. zn. I. ÚS 3555/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vladimíra Bartoše, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem Resslova 1754/3, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, č. j. 20 Cdo 2096/2018-2025, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2016, č. j. 14 Co 648/2016-1098, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2016, č. j. 49 E 59/2001-773, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 10. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost splňuje veškeré procesní předpoklady pro její projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu bylo ve věci výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti rozhodnuto výrokem I. tak, že se nařizuje dražební jednání, a to nemovitostí uvedených ve výroku II., jejichž vlastníkem je z jedné poloviny stěžovatel a z jedné poloviny Valérie Herbriková. Výrokem III. - XIII. byly specifikovány další podmínky dražby. K odvolání povinných rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že odvolání povinné výrokem I. odmítl. Odvolání stěžovatele odmítl co do výroku I., II., VII. až XIII. Výrokem III. bylo napadené usnesení nalézacího soudu potvrzeno ve výrocích III., IV., V., a VI. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť ten dospěl k závěru, že podané dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když neobsahuje údaj o tom, v čem přesně dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti mimo jiné namítl, že dovolacím důvodem je to, že rozhodnutí odvolacího soudu i exekučního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení hmotněprávních i procesněprávních předpisů. Přípustnost dovolání spatřuje stěžovatel v otázce, zda je možné na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013 (v otázce sporného započítávání pohledávek) použít novou právní úpravu, tedy právní úpravu podle zákona č. 89/2012 Sb., nebo jsou takové právní vztahy i nadále upraveny zákonem č. 40/1964 Sb., tedy "starým" občanským zákoníkem. Stěžovatel má za to, že takováto otázka již byla řešena prostřednictvím ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v tom případě se obecné soudy od této praxe odchýlily nebo jde o otázku, jež doposud nebyla dovolacím soudem řešena. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by dovolání odůvodnil pouhým strohým konstatováním, že je dovolání přípustné. Nejvyšší soud si odůvodnění dovolání nevšiml, neboť není uvedeno hned v bodě I., ale až v bodě II. Postup Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za formalistický a rozporný s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i dovolání a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejdříve konstatuje, že přestože stížnostní námitky stěžovatele směřují v zásadě jen proti meritorním závěrům soudů prvního a druhého stupně, v řízení o ústavní stížnosti bylo nutno věnovat pozornost především rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro vady v souladu s §243c odst. 1 občanského soudního řádu. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání pro vady, totiž může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (viz stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/16 ze dne 28. 11. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).
V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelem podané dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem přesně dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1594/16 ze dne 1. 11. 2016).
Ústavní soud se seznámil s dovoláním stěžovatele, založeným ve spise okresního soudu, a zjistil, že co do vymezení přípustnosti dovolání se stěžovatel omezil na stručné tvrzení, že se v jeho věci jedná o nesprávné právní posouzení hmotněprávních a procesněprávních předpisů. Zvolená argumentace stěžovatele je vlastní spíše odvolání, než dovolání. Stěžovatelem podané dovolání postrádá především jakékoli napojení na dosavadní relevantní rozhodovací činnost Nejvyššího soudu, či případně Ústavního soudu, a vůbec žádným, natožpak konkrétním, způsobem se nevěnuje otázce, který z předpokladů přípustnosti dovolání vyjmenovaný v §237 občanského soudního řádu by měl být v daném případě splněn.
Ústavní soud tak považuje závěry Nejvyššího soudu uvedené v jeho napadeném rozhodnutí za přiléhavé a neshledává, že by toto rozhodnutí bylo v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele, zejména jeho právem na přístup k soudu. Z toho důvodu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud pak jde o zbylá napadená rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti nim jako nepřípustnou. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost je tedy založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Pokud je však podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti (srov. také nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 16).
Podaná ústavní stížnost byla proto v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části směřující proti rozhodnutím Okresního soudu v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Ústí nad Labem, byla s ohledem na princip subsidiarity (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) odmítnuta jako nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu