ECLI:CZ:US:2019:1.US.3606.19.1
sp. zn. I. ÚS 3606/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Milana Slavíčka a Evy Slavíčkové, oba zastoupeni JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 610/2019-38 ze dne 12. 9. 2019 a návrhu na vyřízení ústavní stížnosti mimo pořadí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 4 Ústavy domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci určení věcné příslušnosti. Současně navrhují, aby Ústavní soud posoudil možnost vyřízení jejich ústavní stížnosti mimo pořadí v souladu s §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé, jakožto žalovaní, jsou účastníky řízení vedeného u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 34 C 154/2019, v rámci kterého je projednávána žaloba na zaplacení částky ve výši 76 465 Kč s příslušenstvím, podaná Ing. T. Korandou, správcem konkursní podstaty Bytového družstva X. Stěžovatelé v tomto řízení s odkazem na ustanovení §9 odst. 2 písm. e) o. s. ř. a §7a písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), namítli nedostatek věcné příslušnosti okresního soudu a navrhli, aby byla věc postoupena Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud").
Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), kterému byla věc postupem podle §104a odst. 5 o. s. ř. okresním soudem předložena, dospěl k závěru, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. V rámci rekapitulace řízení uvedl, že v projednávané věci se žalobce jako insolvenční správce dlužníka Bytové družstvo X domáhá po stěžovatelích uhrazení dlužné částky představující rozdíl mezi hodnotou majetku stěžovatelů, který nabyli na základě zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, jako konkursní věřitelé uvedeného bytového družstva, a částkou, která odpovídá poměrnému uspokojení "ostatních pohledávek" ve smyslu §32 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZKV"). V odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu vrchní soud dále vyložil, že podle §432 odst. 1 insolvenčního zákona se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy. To znamená, že pro konkursní a vyrovnávací řízení zahájená podle ZKV, která pokračují po 1. 1. 2008, se po uvedeném datu použije coby "dosavadní právní předpis" nejen ZKV ve znění účinném do 31. 12. 2007, ale rovněž o. s. ř., taktéž ve znění účinném do 31. 12. 2007.
Vrchní soud tedy neshledal námitku stěžovatelů důvodnou, neboť "v projednávané věci se nejedná o spor podle §9 odst. 2 písm. e) o. s. ř. mezi obchodní korporací (družstvem) a jejím členem, vyplývající na účasti na ní, ale o spor věřitele na zaplacení pohledávky, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy dle §9 odst. 1 o. s. ř." Současně uvedl, že se v dané věci nemůže jednat ani o spor podle insolvenčního zákona [§7 písm. a)].
Stěžovatelé s právními závěry soudu nesouhlasí a jsou nadále přesvědčeni, že věc má být v prvním stupni projednána městským soudem. Odkazují na usnesení Vrchního soudu v Olomouci (č. j. Ncp 198/2017-234 ze dne 15. 8. 2019), v němž tento soud podle názoru stěžovatelů dospěl v totožné věci k odlišnému závěru, tj. že je dána věcná příslušnost krajských soudů. Dále poukazují na vyjádření žalobce, správce konkursní podstaty, jenž sám uvedl, že "skutečnosti odůvodňující vznik a výši pohledávky, nemají původ v insolvenčním řízení, nýbrž v řízení konkurzním" a na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/03, z něhož dovozují své postavení konkursních věřitelů.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že obdobnou ústavní stížností se shodnou problematikou a argumentací se již zabýval (sp. zn. I. ÚS 3269/19) a návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný. Od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat, a proto obdobně uvádí následující.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do jurisdikce ostatních soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Ústavní soud dále vyzdvihl subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01).
Ústavní soud dále připomíná, že je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí jiného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva. Takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role další instance v soustavě obecných soudů, jíž však, jak bylo výše uvedeno, není. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Podstata ústavní stížnosti směřuje proti mechanismu, kterým soudy určují věcnou příslušnost soudů, a v tomto ohledu poukazuje na nejednotnost jejich právního názoru. Odkazuje přitom na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež není předmětem nyní projednávané věci a které věcnou příslušnost zakládá odlišně, na jiných důvodech. Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší samotným "ostatním" soudům. Vrchní soud vyložil, jakými úvahami byl veden při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů. Nadto je třeba konstatovat, že zatímco v současnosti stěžovatelé brojí proti toliko hypotetickému porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, v budoucnu jim není odepřena možnost obrany v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve věci.
Ústavní soud tak s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím vrchního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv vymezených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, ani ústavních principů zakotvených v čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 4 Ústavy.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. O návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť z procesního hlediska by byl takový postup za situace, kdy mohl (kvazi)meritorně rozhodnout neprodleně po seznámení se s projednávaným případem, zjevně neúčelný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu