ECLI:CZ:US:2019:1.US.3620.18.1
sp. zn. I. ÚS 3620/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Luďka Zatloukala, zastoupeného Mgr. Martinem Začalem, advokátem se sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 6. 2017 č. j. 73 A 2/2017-80 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2018 č. j. 7 As 336/2017-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít tím, že se správní soudy v řízení o zrušení části územního plánu obce Hutisko-Solanec (dále jen "vedlejší účastník") nezabývaly jeho námitkami, neposkytly mu odpovídající soudní ochranu a připustily, aby musel dále setrvávat v právní nejistotě ohledně využití jeho majetku do budoucna.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, který je spoluvlastníkem vymezených pozemků v k. ú. Solanec pod Soláněm, se společně s další spoluvlastnicí domáhali zrušení územního plánu vedlejšího účastníka vydaného jako opatření obecné povahy č. 01/2016, eventuálně zrušení části tohoto územního plánu týkající se (I.) vymezení místní obslužné komunikace na pozemcích navrhovatelů jako plochy pro silniční dopravu, (II.) zařazení specifikovaného pozemku ve vlastnictví navrhovatelů do plochy pro rodinou rekreaci a (III.) nezakreslení vnitřního členění specifikovaného pozemku ve vlastnictví navrhovatelů, na němž nejsou zakresleny stavební plochy a stavební objekty. V záhlaví označenými rozsudky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci zamítl žalobu stěžovatele a Nejvyšší správní soud zamítl jeho kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního, přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to v posuzovaném případě činí Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jím podané správní žalobě.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek uplatněných stěžovatelem již v procesu pořizování územního plánu a následně i v řízení před správními soudy, které se s nimi již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jak Nejvyšší správní soud, tak i Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení zákonnosti opatření obecné povahy, kterým byl vydán územní plán vedlejšího účastníka. V jejich postupu nelze spatřovat žádné prvky svévole. Oba soudy se s námitkami stěžovatele řádně a (s ohledem na jejich rozsah) velmi podrobně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo. Věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního a rovněž stavebního zákona, které upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Až na základě takto zevrubného zkoumání a vypořádání konkrétních námitek stěžovatele došly oba soudy k závěru, že vedlejší účastník při vydání napadeného územního plánu nepochybil a opatření obecné povahy bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
V souladu s nálezem sp. zn. II. ÚS 644/18, na jehož závěry poukazuje stěžovatel, Ústavní soud ověřil, že oba soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly s argumenty stěžovatele způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1589/07, II. ÚS 289/06, III. ÚS 961/09 nebo III. ÚS 1167/17) a neignorovaly žádný z jím vznesených argumentů, který by byl klíčový pro výsledek řízení. V posuzovaném případě proto Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal.
Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovatelovi garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu