ECLI:CZ:US:2019:1.US.363.19.1
sp. zn. I. ÚS 363/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Alima Timirzianova, zastoupeného Mgr. Marií Farníkovou Fabišovou, advokátkou se sídlem Senovážné náměstí 978/23, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 285/2018-35 ze dne 7. 11. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 A 29/2015-50 ze dne 17. 7. 2018, rozhodnutí Ministerstva vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců č. j. MV-5392-4/SO-2014 ze dne 31. 12. 2014 a rozhodnutí Ministerstva vnitra - odboru azylové a migrační politiky č. j. OAMP-2293-13 ze dne 11. 12. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Ministerstva vnitra a rozsudků správních soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení základních práv stěžovatele garantovaných čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozhodnutím Ministerstva vnitra - odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-2293-13/ZR-2013 ze dne 11. 12. 2013, byla dle §77 odst. 2 písm. a) a f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, zrušena platnost stěžovatelova povolení k trvalému pobytu na území České republiky a dle §77 odst. 3 téhož zákona mu byl stanoven výjezdní příkaz na 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však bylo rozhodnutím Ministerstva vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí Ministerstva vnitra potvrzeno. Následně podal stěžovatel žalobu ke správnímu soudu, ve které namítal, že se neztotožňuje s názorem žalovaného, že závažně narušil veřejný pořádek ve smyslu §77 odst. 2 písm. a) a f) zákona o pobytu cizinců. Městský soud v Praze však jeho žalobu jako nedůvodnou zamítl, přičemž stěžovatel nebyl úspěšný ani v řízení před Nejvyšším správním soudem, který jeho kasační stížnost napadeným rozsudkem rovněž zamítl.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že se plně ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu, resp. také městského soudu i správních orgánů v tom, že důvod zrušení platnosti trvalého pobytu stěžovatele podle §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců byl naplněn. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, narušení veřejného pořádku stěžovatelem bylo s ohledem na jeho opakování v krátkém časovém rozmezí značně intenzivní a svědčí o neúctě stěžovatele k právnímu řádu České republiky a úplné absenci výchovného a preventivního působení trestu na stěžovatele. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku dokonce poukázal na to, že stěžovatel byl při podání kasační stížnosti opět ve výkonu trestu odnětí svobody, což zřejmě znamená, že další trestnou činnost páchal i po vydání rozhodnutí žalovaného - Ministerstva vnitra.
Stěžovatel v ústavní stížnosti bez zásadní ústavněprávní argumentace opakuje pouze námitky, které uplatnil již v předchozích řízeních a polemizuje tak se závěry správních soudů, které náležitě a plauzibilně odůvodnily, proč sama skutečnost, že se na území nacházejí příbuzní (případně přítelkyně) stěžovatele, nepředstavuje v případě zrušení jeho pobytového oprávnění nepřiměřený zásah do jeho práva na respekt k soukromému a rodinnému životu ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny. Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany správních soudů a správních orgánů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu