ECLI:CZ:US:2019:1.US.3641.19.1
sp. zn. I. ÚS 3641/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Zdeňky Urbanové - Huńczak, zastoupené Jaroslavem Cvachovcem, advokátem se sídlem Bartákova 26/1117, 140 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 2306/2019-378 ze dne 27. 8. 2019, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 210/2017-353 ze dne 6. 2. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 38 Cm 18/2014-322 ze dne 28. 6. 2017 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala určení nečlenství řady žalovaných v bytovém družstvu X. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy věc chybně právně posoudily, když na členství žalovaných usoudily z nedoložené smlouvy o převodu členských práv a povinností. Stěžovatelka uvedla, že soudy celé řízení pojaly jako řízení sporné, kdy na její straně leželo důkazní břemeno, kdežto na žalovaných soudy žádné originály důkazů ohledně jejich členství nepožadovaly. Přitom důkaz o neexistenci právní skutečnosti je dle názoru stěžovatelky velmi obtížné a mnohdy i nemožné předložit. Soudy se dle jejího mínění rovněž opomněly vypořádat s okolnostmi, za nichž se druhá žalovaná měla stát členkou představenstva jmenovaného bytového družstva. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by se soudy ve svých rozhodnutích dopustily jakéhokoli, natož extrémního excesu nebo jiného vážného pochybení majícího za následek porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Soudy se již s námitkami stěžovatelky, které v ústavní stížnosti toliko opakuje, patřičně vypořádaly. Vrchní soud v prvé řadě připomněl, že jestliže na základě výsledků dokazování provedeného v řízení před nalézacím soudem vyplynulo, že bytové družstvo jednalo s žalovanými jako se svými členy poté, co ověřilo vznik jejich členství v souvislosti se vznikem družstva, přijetím za člena a převodem členství, bylo povinností stěžovatelky jako žalobkyně, aby svá tvrzení prokázala. Na tomto rozložení břemene tvrzení a důkazního břemene nelze spatřovat nic protiústavního. Stěžovatelka si těchto svých procesních povinností musela být od počátku, resp. ještě před podáním žaloby, vědoma, a měla podle toho zvážit svůj úspěch či neúspěch v řízení. Odvolací soud v té spojitosti též srozumitelně a logicky vysvětlil, proč družstvo za dané situace nebylo povinno předložit originál smlouvy o převodu členství, resp. jím vůbec nebylo povinno disponovat, a sice s odkazem na §230 dříve platného obchodního zákoníku, dle něhož převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu mohl být doložen i jen oznámením dosavadního člena o převodu členství a současným písemným souhlasem jeho nabyvatele, aniž bylo zapotřebí předkládat smlouvu o převodu členství. V podrobnostech lze na odůvodnění odvolacího soudu zcela odkázat (viz bod 26 na str. 7 jeho rozsudku). Volbě druhé žalované za členku představenstva se podrobně věnoval již krajský soud, který především vyzdvihl, že předmětné rozhodnutí členské schůze o volbě ze dne 20. 12. 2008 nebylo zrušeno, ani zákonem stanoveným postupem soudně zpochybněno, a proto je třeba je pokládat za platné a odpovídající vůli členské schůze (viz str. 11 napadeného rozsudku soudu prvního stupně). S těmito konkrétními a racionálními závěry nalézacího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti ostatně ani blíže nepolemizuje, Ústavní soud tak nemůže dospět k závěru o porušení jejích práv.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu