ECLI:CZ:US:2019:1.US.3663.17.1
sp. zn. I. ÚS 3663/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti P. Š., t. č. ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Barborou Wilczkovou, advokátkou se sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2017, č. j. 4 Tdo 1066/2017-22, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. dubna 2017, č. j. 4 To 69/2017-203, a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 2. února 2017, č. j. 3 T 183/2016-169, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 1, odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 3 T 183/2016, uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 11. 9. 2016 v době kolem 3.10 hodin se záměrem získat peníze vstoupil maskován kapucí do herny, ve které obsluhovala poškozená a této přikázal s nožem v ruce, aby si lehla na zem, což ona ze strachu o svůj život učinila. Následně ze šuplíku baru, který si sám odemkl, po prohledání odcizil finanční hotovost ve výši 9 500 Kč. Poškozenou poté uzamkl v kanceláři vedoucího a z místa činu odešel. Odcizením uvedené částky způsobil škodu provozovateli herny. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Soud stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozenému provozovateli škodu ve výši 9 500 Kč.
3. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání stěžovatel i státní zástupkyně. Krajský soud v Ostravě o nich rozhodl rozsudkem ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 4 To 69/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu státní zástupkyně v napadeném rozsudku zrušil výrok o trestu a s přihlédnutím k ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatel byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání stěžovatele zamítnuto.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 9. 2017, č. j. 4 Tdo 1066/2017-22, odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Má dojem, že k závěru o jeho vině dospěly spíše na základě jeho trestní minulosti, než vyhodnocením dostupných důkazů.
6. Má za to, že v nalézacím řízení žádný ze stěžejních důkazů jeho vinu neprokázal, když pachové stopy a stopy DNA, nebyly použity z důvodu selhání psa a malého množství zajištěného DNA. Vina tak byla shledána zejména na základě svědecké výpovědi poškozené, která ovšem pachateli neviděla do tváře a před označením osoby stěžovatele policii označila další dvě osoby, které se jí zprvu jevily jako pachatel loupeže. Svědkyně navíc v přípravném řízení uvedla, že pachatel byl vyššího vzrůstu - 180 až 185 cm vysoký. Stěžovatel však měří 175 cm a nejedná se tedy o vyššího muže. Podle názoru stěžovatele tak existují významné nesrovnalosti ve výpovědi poškozené, které zpochybňují její schopnost ztotožnit pachatele. Její výpověď by proto neměla být považována za stěžejní důkaz.
7. Co se týče znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, pak tento opětovně jednoznačně osobu stěžovatele s předmětným skutkem nespojuje. Dle závěru znalce osoba stěžovatele není odlišná od muže na videozáznamu. Lze ale konstatovat, že pro muže, Evropany, je běžné, že při stejné výšce mívají totožné délky končetin, a tedy každý muž, kteří měří stejně jako stěžovatel, bude odpovídat pachateli předmětné loupeže. Ač měl pachatel obdobnou nebo shodnou postavu jako stěžovatel, neznamená to, že pachatelem nemohla být jiná osoba.
8. Posledním důkazem, z něhož soudy dovozovaly stěžovatelovu vinu, byla výpověď policisty Szlachty, který měl stěžovatele poznat na záznamu z kamer v okolí baru. Při pohledu na použité fotografie, zejména s ohledem na jejich kvalitu, však nelze jednoznačně dospět k závěru, že na nich je zachycen stěžovatel. Jistota uvedeného svědka o totožnosti osoby na fotografii je tak neobjektivní. Policisté se navíc již v přípravném řízení neúspěšně pokoušeli stěžovatele spojit i s další neobjasněnou trestnou činnosti v regionu.
9. Ke své trestní minulosti stěžovatel dodává, že byť byl již trestán pro totožnou trestnou činnost, provedení skutků předchozích loupeží je diametrálně odlišné od skutku, jenž byl předmětem tohoto řízení. V minulosti byl totiž odsouzen za skutky, kde vždy použil násilí. Jednalo se o vyškubnutí příručních zavazadel poškozených. V tomto případě ale pachatel užil pouze pohrůžku násilí. I tato skutečnost vzbuzuje pochybnosti, zda je skutečně stěžovatel pachatelem předmětné loupeže.
10. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů a skutkovými závěry obecných soudů. Ústavní soud proto znovu zdůrazňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 odst. 1 Ústavy plyne zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena §2 odst. 6 tr. ř. Do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů - ať už jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost - obecnými soudy proto není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby měl za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017, §23]. Výjimku z tohoto pravidla lze učinit až tehdy, jsou-li skutková zjištění obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185); nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73)].
12. Obecné soudy v posuzované věci opřely svá skutková zjištění zejména o výpověď poškozené, která stěžovatele popsala a s odstupem jednoho týdne od šetřené události pořídila i fotografie stěžovatele jako pachatele uvedeného trestného činu. Opakovaně akcentovala jeho specifickou kolébavou chůzi (tu měl údajně možnost objektivizovat i odvolací soud při veřejném zasedání). Výpověď poškozené, jejíž věrohodnost nebyla podle názoru soudů ničím zpochybněna, je plně podporována závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, který pracoval se srovnávacím materiálem v podobě kamerových záznamů herny ze dne, kdy provozovnu stěžovatel navštívil jako řadový host, a z inkriminovaného dne. Podle posudku jsou z pohledu rozměrů a lokomoce obě osoby shodné. Závěr o vině stěžovatele je potvrzován dalšími, byť nepřímými důkazy, jejichž relevanci soudy objasnily. Za této situace soudům nelze vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo podle stěžovatelových představ, neboť soudy pochybnosti neměly.
13. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely přiměřený popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.
14. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu