ECLI:CZ:US:2019:1.US.3666.19.1
sp. zn. I. ÚS 3666/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Novosada, zastoupeného JUDr. Adamem Štefanem, Němetice 44, 756 43 Kelč, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2018, č. j. KSOS 39 INS 24539/2016-A-30, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2019, č. j. VSOL 572/2018-A-44, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, č. j. 29 NSČR 34/2019-A-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 11. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Krajský soud v Ostravě svým usnesení ze dne 26. 7. 2018, č. j. KSOS 39 INS 24539/2016-A-30, mimo jiné zjistil úpadek stěžovatele (bod I. výroku) a prohlásil konkurz na majetek dlužníka, s tím, že konkurz bude řešen jako nepatrný (bod II. výroku). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku. Proti usnesení vrchního soudu si stěžovatel podal dovolání, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro vady.
Shora uvedená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel předmětnou ústavní stížností, v níž shrnul dosavadní průběh řízení, přičemž vůči Nejvyšším soudem tvrzeným vadám dovolání se nijak nevymezil.
III.
Ve vztahu k povinným náležitostem dovolání odkazuje Ústavní soud stěžovatele na svou četnou judikaturu týkající se náležitostí dovolání. Ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 2969/18 ze dne 14. 5. 2019 Ústavní soud konstatoval, že "Co se týče vad dovolání, mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. cit. ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Pokud dovolatel svou argumentační povinnost nesplní, dovolací soud může odmítnout dovolání jako vadné."
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení srozumitelně a náležitě odůvodnil, proč odmítl stěžovatelovo dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., když stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti, což je však jeho obligatorní náležitostí. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do stěžovatelova práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li jeho dovolání pro tuto vadu. Proto ústavní stížnost v části směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud dodává, že v době podání dovolání (únor 2019) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Tento závěr je souladný s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
Pokud jde o usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2018, č. j. KSOS 39 INS 24539/2016-A-30, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2019, č. j. VSOL 572/2018-A-44, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu