ECLI:CZ:US:2019:1.US.3680.19.1
sp. zn. I. ÚS 3680/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Martina Přibáně, zastoupeného Aloisem Šatavou, advokátem se sídlem Truhlářská 1104/13, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2008/2019-201 ze dne 12. 8. 2019 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 422/2018-162 ze dne 17. 1. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem č. j. 40 C 123/2017-82 ze dne 25. 1. 2018 ve spojení s doplňujícím usnesením č. j. 40 C 123/2017-90 ze dne 16. 2. 2018 vyhověl žalobě, jíž se stěžovatel domáhal po své někdejší právní zástupkyni a Generali Pojišťovně, a. s. jako vedlejšímu účastníkovi zaplacení částky 3 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. K té mělo dojít tím, že žalovaná jako advokátka pochybila při poskytování právních služeb stěžovateli v souvislosti s převodem obchodního podílu stěžovatele, v jehož důsledku se stěžovatel nedomohl zaplacení kupní ceny v předchozích soudních řízeních vedených s kupujícím, a to za okolností blíže rozvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. Následné dovolání Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy porušily jeho ústavě zaručená práva nesprávným posouzením otázky promlčení jeho nároku na náhradu škody. Dle jeho názoru totiž obě promlčecí doby nemohly začít běžet dříve, než bylo vydáno rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1685/2013-263 ze dne 23. 6. 2015, kterým byly odstraněny rozpory v závěrech soudů ohledně platnosti smlouvy o převodu podílu. Soudy měly pochybit také v tom, že neposuzovaly možný rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, a to zejména s ohledem na postavení žalované jako profesionálního poskytovatele právních služeb. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem soudů o běhu promlčecí doby a o rozporu žalovanou vznesené námitky promlčení. Ústavní soud však v závěrech městského soudu ani Nejvyššího soudu žádný exces či jiné závažné pochybení neshledal. Úvaha soudů, že dohoda o narovnání uzavřená mezi stěžovatelem a kupujícím nebyla rozhodným počátkem pro běh subjektivní či objektivní promlčecí doby, nýbrž pouze vedla ke zmírnění již nastalé škody, dle názoru Ústavního soudu obstojí. K samotné škodě došlo, jak všechny soudy shodně konstatovaly, v důsledku pochybení advokátky při poskytování právních služeb stěžovateli. Zmíněné pochybení se však jako škoda projevilo teprve tím, že nabyvatel obchodního podílu odmítl zaplatit stěžovateli sjednanou kupní cenu, a to v přímé spojitosti s následně soudy zjištěnou absolutní neplatností právního jednání (včetně zajišťovacích institutů). Tomu též odpovídá z toho vyvěrající vývod dovolacího soudu, že poprvé takové informace stěžovatel získal již v průběhu řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 115/2011. Nejpozději tedy ke dni nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu v této věci měl stěžovatel zřetelnou povědomost o škodě (sjednaná kupní cena) i škůdci (v osobě žalované advokátky). Tuto povědomost pak nemohla nijak "odložit" ani následná řízení o dovolání a ústavní stížnosti, neboť pro posouzení otázky běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy poškozený získá takové poznatky, jež mu umožňují zjistit škodu a identifikovat škůdce, resp. kdy se takové informace dostanou do jeho sféry. Stěžovatel tedy měl možnost po doručení rozhodnutí odvolacího soudu v citované soudní při zahájit řízení o náhradě škody proti žalované advokátce. Stěžovatel zvolil jiný postup, tímto krokem se ale připravil o cenný čas, což se posléze promítlo do neúspěchu řízení, z něhož vzešla nyní napadená soudní rozhodnutí.
Nejvyšší soud rovněž přiléhavě vyložil, že neplatnost smlouvy o převodu obchodního podílu, která nemá všechny náležitosti předepsané zákonem, nelze ex post zhojit dodatkem k této smlouvě, jelikož dohodou účastníků lze změnit pouze platně uzavřenou smlouvu. Z neplatně uzavřené smlouvy nevznikají účastníkům žádné závazky, takže se logicky nelze dohodnout ani na jejich změně, a proto nelze ani dodatečnou dohodou o chybějících náležitostech smlouvy (v souzené věci dohodou o narovnání) zhojit její neplatnost. Tento závěr odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu, na niž Nejvyšší soud odkázal (viz judikát sp. zn. 29 Odo 1241/2004). Ani v této rovině dovolací soud do základních práv stěžovatele nezasáhl.
Namítá-li stěžovatel, že soudy neposuzovaly možný rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, nutno poznamenat, že z odůvodnění odvolacího ani dovolacího soudu se nepodává, že by stěžovatel rozpor s dobrými mravy v řízení před soudy namítal. K tomu ostatně (ještě) neměl v odvolacím řízení ani důvod. Nicméně i při zvážení všech skutkových okolností případu je patrné, že prostor pro vyslovení takového rozporu by tu stěží byl dán. Advokátka vůči stěžovateli nejednala ze zavrženíhodné pohnutky či jiného důvodu neslučitelného s dobrými mravy, pouze se tehdy měla spokojit s tvrzením advokátky protistrany, že ověření podpisů na smlouvě o převodu obchodního podílu nebylo nutné (srov. body 35 a 36 napadeného rozsudku městského soudu). Takovou nedbalost lze sotva interpretovat jako chování škůdce v rozporu s dobrými mravy. Ani zde tedy Ústavní soud žádnou protiústavnost nezjistil.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu