ECLI:CZ:US:2019:1.US.3691.19.1
sp. zn. I. ÚS 3691/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatelky Markéty Vaškové, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 22 INS 5423/2019-B-15 ze dne 21. 10. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 14. 11. 2019, stěžovatelka žádá o přezkoumání v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž jmenovaný soud jednak schválil zprávu o přezkumu v podání insolvenčního správce (výrok I.), dále rozhodl, že oddlužení stěžovatelky se neschvaluje (výrok II.) a že na majetek stěžovatelky se prohlašuje konkurs (výrok III.).
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V citovaných ustanoveních zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Jinými slovy, stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
V nyní projednávané věci přitom Ústavní soud z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku (https://isir.justice.cz) zjistil, že stěžovatelka využila dispozic, o nichž byla poučena v napadeném usnesení Krajského soudu v Ostravě, a proti tomuto rozhodnutí podala dne 12. 11. 2019 odvolání. Ze shora řečeného tak vyplývá, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, jež jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a předložený návrh odmítl jako nepřípustný ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Pro úplnost Ústavní soud ještě dodává, že nepřehlédl vadu ústavní stížnosti spočívající v absenci povinného právního zastoupení stěžovatelky (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), ale netrval na jejím odstranění, neboť ani to by konečné rozhodnutí ve věci nemohlo ovlivnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2019
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj