ECLI:CZ:US:2019:1.US.3708.18.1
sp. zn. I. ÚS 3708/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti UMAPO, spol. s r.o., se sídlem Plzeň-Litice, Na Trávníku 236, zastoupené Mgr. Václavou Burianovou, advokátkou se sídlem Nerudova 5, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018 č. j. 32 Cdo 2993/2018-975, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017 č. j. 8 Cmo 39/2016-873 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2015 č. j. 49 Cm 57/2003-827, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, kterými nebylo vyhověno její žalobě na zaplacení částky 602 113 Kč s příslušenstvím. Dále požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání.
Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako vadné, neboť neobsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, a ve vztahu k výroku o nákladech řízení jako nepřípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje výhrady proti skutkovým a právním závěrům nalézacího a odvolacího soudu, podle kterých v řízení nebylo prokázáno, že jí vzniklo právo na zaplacení fakturovaných kupních cen, nebylo zjištěno, kdy měl kupující předmětné částky zaplatit a kdy se dostal do prodlení. Dále, jak sama v ústavní stížnosti uvádí, "nad rámec" poukazuje na to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je nedostatečně odůvodněné
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pro posouzení projednávané věci je klíčové, že stěžovatelka v dovolání nevymezila předpoklad jeho přípustnosti, což je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku. Tuto skutečnost Ústavní soud ověřil z připojeného dovolání, v němž stěžovatelka pouze uvedla, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, závisí na vyřešení právní otázky, resp. otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, v rámci jejíhož řešení má být vyřešená otázka posouzena dovolacím soudem jinak. Dále stěžovatelka jen podrobně rekapituluje skutkový a procesní stav věci a předkládá polemiku s právními závěry nalézacího a odvolacího soudu. Uvedený nedostatek náležitostí dovolání má přitom procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu.
Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka kvalifikovaně nevymezila předpoklad jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, přičemž povinné zastoupení advokátem je mj. vyžadováno proto, aby se advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a uvedl, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti včetně vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, podle něhož Nejvyšší soud rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Naopak Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil a v jeho postupu nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu. Stěžovatelka nejen že kvalifikovaně nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání, ale nadto v podstatě jen zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup, kterému z hlediska ústavnosti není co vytknout. Ústavní soud pro úplnost dodává, že stejně tak bylo dostatečně odůvodněno rozhodnutí Nejvyššího soudu pokud jde o nepřípustnost dovolání do samotného výroku o nákladech řízení. Ostatně z tohoto hlediska stěžovatelka žádné námitky nepředkládá. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu tedy Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Za situace, kdy stěžovatelka uplatnila dovolání jako poslední procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinila tak procesně správným způsobem, je ve vztahu k rozhodnutí vrchního a krajského soudu ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 1829/18, III. ÚS 1210/18, I. ÚS 247/18, III. ÚS 3808/17, III. ÚS 3309/18, III. ÚS 2494/18 a další).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu