ECLI:CZ:US:2019:1.US.3724.18.1
sp. zn. I. ÚS 3724/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti Sedlecký kaolin a. s., sídlem Božičany 167, zastoupené Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou, sídlem Divadelní 2728/3a, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2018 č. j. 22 Cdo 2105/2018-246, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 13 C 168/2016, stěžovatelka byla před civilními soudy žalována obcí Jenišov, aby se zdržela jakýchkoliv zásahů do pozemku parc. č. X v k. ú. Jenišov a odstranila následky neoprávněných zásahů do předmětného pozemku. Podstatou žaloby bylo tvrzení, že stěžovatelka započala na pozemku stavbu komunikace, aniž by k užívání pozemku měla soukromoprávní titul.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem č. j. 13 C 168/2016-126 ze dne 5. 1. 2017 žalobu zamítl. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací následně rozsudkem č. j. 10 Co 116/2017-151 ze dne 13. 4. 2017 prvostupňové rozhodnutí potvrdil, k dovolání žalobkyně však Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 2764/2017 ze dne 2. 8. 2017 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud odvolacímu soudu uložil, aby zkoumal, zda stěžovatelka měla soukromoprávní titul či jiné oprávnění k zásahu do vlastnického práva obce Jenišov k předmětnému pozemku. Podle Nejvyššího soudu totiž stěžovatelka není oprávněna vybudovat na předmětném pozemku důlní komunikaci jen na základě veřejnoprávního povolení hornické činnosti či rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru, neboť jimi nemohl být soukromoprávní titul nahrazen.
Krajský soud posléze rozsudkem č. j. 10 Co 116/2017-223 ze dne 18. 1. 2018 rozsudek soudu prvního stupně změnil a uložil stěžovatelce povinnost zdržet se na předmětném pozemku provádění jakýchkoli prací. Odvolací soud doplnil dokazování za účelem zjištění, zda byl stěžovatelce dán soukromoprávní titul k užívání pozemku, přičemž existenci takového titulu nezjistil. Dle krajského soudu z kasačního rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že za takový soukromoprávní titul nelze považovat ani souhlas s užíváním pozemku v podobě usnesení zastupitelstva v rámci veřejnoprávního řízení ohledně povolení hornické činnosti. Nad rámec uvedeného pak odvolací soud konstatoval, že i kdyby bylo možno vyjít z předpokladu, že souhlas v rámci veřejnoprávního řízení představuje soukromoprávní titul k užívání pozemku, pak došlo ke změně vůle obce v důsledku místního referenda, a v současné době tak ze strany obce souhlas k užívání pozemku dán není.
Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Ke stěžovatelkou vznesené právní otázce, zda souhlas zastupitelstva obce Jenišov jako soukromoprávní titul mohl být změněn či odvolán výsledkem místního referenda, dovolací soud konstatoval, že tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud se totiž sice zabýval tím, že se orgány obce musejí řídit výsledkem místního referenda, z rozhodnutí odvolacího soudu však vyplývá, že tuto otázku považoval za významnou pouze v případě, že by bylo prokázáno, že v minulosti stěžovatelce soukromoprávní titul dán byl. Dle závěrů odvolacího soudu však takový soukromoprávní titul neexistoval.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní namítá, že její dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, ačkoli splňovalo veškeré obsahové náležitosti. Stěžovatelka údajně v dovolání řádně vymezila dovolací důvod i podmínky přípustnosti dle §237 občanského soudního řádu s tím, že za nesprávný považovala závěr odvolacího soudu, že souhlas žalobkyně s užíváním pozemku stěžovatelkou aktuálně chybí v důsledku proběhlého referenda. Stěžovatelka dále připomněla, že nesprávné posouzení věci odvolacím soudem může spočívat také v otázce, která vyvstala v souvislosti se skutkovými zjištěními resp. v souvislosti s tím, jakým způsobem k nim soud dospěl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka založila svou ústavní stížnost na argumentaci, podle níž splnila "veškeré podmínky přípustnosti dovolání", a proto Nejvyšší soud odmítl její dovolání neoprávněně. Stěžovatelka má tedy ve skutečnosti za to, že její dovolání bylo odmítnuto jako vadné kvůli absenci podstatných obsahových náležitostí. Tak tomu ale není.
Krom případů vyjmenovaných v §238a občanského soudního řádu, kdy je dovolání přípustné ze zákona, může být dále dovolání přípustné při splnění jednoho z předpokladů uvedených v §237 občanského soudního řádu. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat pouze dovolací soud (§239 občanského soudního řádu). Dovolatel sám o sobě nemá žádnou možnost "splnit podmínky přípustnosti dovolání", jak to interpretuje stěžovatelka. Přípustnost dovolání (krom případů dle §238a občanského soudního řádu) totiž závisí na vztahu rozhodnutí odvolacího soudu k praxi Nejvyššího soudu ve smyslu §237 občanského soudního řádu.
Povinností dovolatele (§241a odst. 2 občanského soudního řádu) je mimo jiné vymezit dovolací důvod (přednést právní argumentaci, proč je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné) a to, v čem dovolatel sám spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel tudíž musí mimo jiné předložit právní otázku, na jejímž vyřešení dle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a vztáhnout řešení této otázky odvolacím soudem k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (a to včetně odkazů na konkrétní rozhodnutí). Tedy uvést, zda se podle názoru dovolatele při řešení dané právní otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, (nebo) zda jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka nyní posouzena jinak.
Ovšem to, že dovolání tuto obsahovou náležitost obsahuje, automaticky neznamená, že je přípustné. Znamená to pouze, že nebude odmítnuto pro vady. Samotná přípustnost se bude odvíjet až od toho, jak z hlediska naplnění předpokladů přípustnosti dovolatelem vznesenou právní otázku posoudí Nejvyšší soud.
V nyní posuzované věci oproti názoru stěžovatelky nebylo její dovolání (v části, na kterou je ústavní stížnost primárně zaměřena) odmítnuto jako vadné, nýbrž jako nepřípustné. Stěžovatelka skutečně vymezila, v jaké otázce spatřuje přípustnost dovolání, Nejvyšší soud nicméně vysvětlil, že předložená právní otázka nenaplňuje předpoklad přípustnosti dle §237 občanského soudního řádu, jelikož na ní rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Stěžovatelka v dovolání vznesla právní otázku, jakou formu by mělo mít zrušení či odvolání předchozího souhlasu obce uděleného ve formě usnesení zastupitelstva. Ovšem podle Nejvyššího soudu rozhodnutí odvolacího soudu nebylo na otázce změny nebo odvolání soukromoprávního titulu založeno. Podle odvolacího soudu totiž nebylo vůbec prokázáno, že by stěžovatelka soukromoprávním titulem k užívání pozemku někdy disponovala (srov. odst. 11 předmětného rozhodnutí krajského soudu). Odvolací soud sice uvedl, že i kdyby jej stěžovatelka měla, byl by odvolán výsledkem referenda, to však nic nemění na učiněném závěru, vycházejícím i z předchozího, kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, že stěžovatelka soukromoprávní titul nikdy neměla. Za takový titul dle soudů nelze považovat souhlas udělený ve veřejnoprávním řízení týkajícím se hornické činnosti.
Jinými slovy, i kdyby se odvolací soud mýlil v posouzení, zda lze souhlas odvolat výsledkem referenda, na jeho rozhodnutí by to nemohlo samo o sobě nic změnit, což nevyhnutelně vede k závěru, že na stěžovatelkou přednesené právní otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo, a tato otázka tak nemohla založit přípustnost dovolání. Jinou otázku, v jejímž posouzení odvolacím soudem by spatřovala přípustnost svého dovolání, stěžovatelka nevznesla.
Stěžovatelka konečně v ústavní stížnosti obecně uvedla, že nesprávné posouzení věci může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, resp. "se způsobem, jakým k nim dovolací soud dospěl". Ústavní soud nevylučuje, že dovolání může být výjimečně přípustné i s ohledem na vady při procesu zjišťování skutkového stavu (srov. bod 55 stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017). O to však v daném případě vůbec nešlo. Stěžovatelka se tímto způsobem přípustnost dovolání založit nepokusila, nýbrž jej založila na posouzení právní otázky, která nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Jak už bylo řečeno, stěžovatelka v ničem jiném než v otázce možnosti zrušení souhlasu obce přípustnost dovolání nespatřovala, Nejvyšší soud se tak ani nemohl ničím jiným zabývat. Za těchto okolností nelze dojít k závěru, že by stěžovatelčina ústavně zaručená práva byla napadeným rozhodnutí porušena.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu