ECLI:CZ:US:2019:1.US.3793.18.1
sp. zn. I. ÚS 3793/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Lumíra Skotnici, zastoupeného JUDr. Petrem Grobelným, advokátem se sídlem Sokolská 21, 702 00 Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2589/2018-265 ze dne 23. 10. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě usnesením č. j. 90 EXE 15373/2013-91 ze dne 3. 1. 2014 nařídil exekuci na majetek stěžovatele (povinného) podle usnesení téhož soudu č. j. 21 C 34/2004-82 ze dne 24. 9. 2007, kterým byl schválen soudní smír mezi oprávněnou a stěžovatelem, k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 280 581,68 Kč, nákladů předcházejícího řízení ve výši 65 845,60 Kč a nákladů této exekuce. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Jan Jindra, Exekutorský úřad Semily.
Stěžovatel podáním ze dne 28. 9. 2014 navrhl zastavení exekuce. Okresní soud v Ostravě usnesením č. j. 90 EXE 15373/2013-202 ze dne 22. 5. 2017 návrh na zastavení exekuce jako nedůvodný zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 10 Co 502/2017-233 ze dne 28. 2. 2018 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci zastavil a rozhodl o nákladech řízení. K dovolání oprávněné Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že zamítavé prvostupňové usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel namítl, že Nejvyšší soud dospěl k závěru o existenci dohody o narovnání mezi stranami, aniž by blíže na konkrétních důkazech vysvětlil, na základě čeho na to usuzuje. Tím se měl dopustit libovůle. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud výtce stěžovatele nepřisvědčuje. Podstatou sporu byla otázka, zda dohoda uzavřená mezi účastníky, která byla podkladem pro vydání usnesení o schválení soudního smíru, byla z pohledu hmotného práva dohodou o narovnání nebo dohodou o změně závazku. Od řešení této otázky se totiž odvíjí závěr o případném promlčení předmětné exekučně vymáhané pohledávky, a tedy i o tom, zda měla být exekuce zastavena, či nikoliv.
Nejvyšší soud úvodem svého výkladu předeslal, že zjištěný skutkový stav věci dovoláním nebyl (a ani nemohl být) zpochybněn, a proto z něj bez dalšího vyšel. Konkrétně zdůraznil, že již soud prvního stupně ve svém usnesení prokázal, že stěžovatel činil v nalézacím řízení spornou samotnou existenci závazkového vztahu, neboť předmětem sporu byla zejména platnost leasingové smlouvy. I sám stěžovatel v korespondenci s oprávněnou označil jednání o dohodě za jednání o dohodě o narovnání. V té spojitosti dovolací soud rovněž připomněl, že tato konkrétní skutková zjištění nebyla zpochybněna ani před odvolacím soudem. Z uvedeného je zřejmé, že nebylo povinností (a dokonce ani právem) Nejvyššího soudu při právním posouzení soudy zjištěného skutkového stavu zaobírat se konkrétními skutkovými okolnostmi svědčící pro jiný závěr. Nadto stěžovatel své původní rozporování závazkového vztahu, jakož i zmiňování dohody o narovnání, charakterizuje jen jako procesní obranu a upozaďuje jejich význam. To však nezapadá do řetězce událostí, kterým se ve svém rozhodnutí podrobně zabýval okresní soud a v němž se zmíněné okolnosti jen jako "procesní obrana" nejeví. Ostatně bylo na stěžovateli, jakým způsobem povede jednání s protistranou, zejména čím bude argumentovat. V takovém případě si však musí být současně vědom toho, že tento způsob prezentace procesní obrany si při nedoložení zřetelného odlišení mohou třetí subjekty (zde soudy) vyložit i jinak, než jak stěžovatel ve skutečnosti zamýšlel, a nelze jim to spravedlivě zazlívat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Vladimíra Matulová