ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.2589.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 2589/2018-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky, v exekuční věci oprávněné ŠkoFIN s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Pekařská č. 635/6, identifikační číslo osoby 45805369, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1535/4, proti povinnému L. S. , zastoupenému JUDr. Petrem Grobelným, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 936/21, pro 280 581,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn 90 EXE 15373/2013, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2018, č. j. 10 Co 502/2017-233, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2018, č. j. 10 Co 502/2017-233, se mění tak, že usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. května 2017, č. j. 90 EXE 15373-202, se potvrzuje.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 3. ledna 2014, č. j. 90 EXE 15373/2013-91, nařídil exekuci na majetek povinného podle usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. září 2007, č. j. 21 C 34/2004-82, kterým byl schválen soudní smír mezi oprávněnou a povinným, k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 280 581,68 Kč, nákladů předcházejícího řízení ve výši 65 845,60 Kč a nákladů této exekuce. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Jan Jindra, Exekutorský úřad Semily.
Povinný podáním ze dne 28. září 2014 navrhl zastavení exekuce. V návrhu uvedl, že oprávněná podala návrh na nařízení exekuce až po uplynutí „absolutní“ promlčecí doby podle §408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“).
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 11. února 2016, č. j. 90 EXE 15373/2013-161, návrh povinného na zastavení exekuce jako nedůvodný zamítl. Soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť shledal, že bylo možno rozhodnout na základě exekučního a nalézacího spisu a věc spočívala toliko v právním posouzení.
Krajský soud v Ostravě k odvolání povinného usnesením ze dne 30. září 2016, č. j. 10 Co 410/2016-180, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť měl za to, že řízení trpí vadou, když soud prvního stupně nenařídil jednání, přestože oba účastníci na jeho nařízení trvali a zároveň nebylo rozhodnuto toliko na základě účastníky předložených listinných důkazů.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 22. května 2017, č. j. 90 EXE 15373/2013-202 (tentokrát již po nařízení jednání), návrh povinného na zastavení exekuce znovu jako nedůvodný zamítl. V odůvodnění uvedl, že povinným vznesená námitka promlčení je nedůvodná, neboť podle názoru soudu byl soudní smír uzavřený mezi účastníky (exekuční titul) z pohledu hmotného práva dohodou o narovnání. Sporný závazek tak byl nahrazen závazkem novým, a proto počala běžet i nová promlčecí doba, která ke dni podání návrhu na nařízení exekuce (22. června 2009) objektivně nemohla uplynout.
K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. února 2018, č. j. 10 Co 502/2017-233, po nařízení jednání, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuce se zastavuje a oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení 48 327,40 Kč a soudnímu exekutorovi 7 865 Kč (první výrok) a dále odvolací soud oprávněné uložil zaplatit povinnému na náhradě nákladů odvolacího řízení 12 172,60 Kč (druhý výrok). Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že mezi účastníky je nesporné, že věc se řídí obchodním zákoníkem, neboť se jedná o nároky z obchodně-závazkového vztahu (na základě leasingové smlouvy), dále je nesporné, že před uzavřením soudního smíru strany vedly korespondenci se snahou uzavřít dohodu o vyřešení tohoto sporu. Naopak spornou je otázka, zda smír schválený usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. září 2007,
č. j. 21 C 34/2004-82 (exekuční titul), je svým obsahem dohodou o nahrazení původního závazku závazkem novým, či zda se jedná pouze o dohodu, kterou se povinný zavázal k úhradě požadované částky ve sjednaných splátkách.
Odvolací soud dospěl k závěru, že smír účastníků nelze považovat za dohodu o nahrazení původního závazku závazkem novým, ale podle obsahu jde pouze o dohodu o nové splatnosti závazku. Odvolací soud považoval za nepochybné, že dohoda o nahrazení původního závazku (z leasingové smlouvy, která má obligatorně písemnou formu) závazkem novým, musí mít rovněž písemnou formu. Podle názoru odvolacího soudu je přitom k účinnému a platnému uzavření dohody o narovnání nezbytné, aby z ní vyplývalo, jaká konkrétní práva a povinnosti mají být narovnány, a musí z ní být naprosto zřejmé, že se jedná o nahrazení původního závazku závazkem novým za účelem odstranění spornosti. V této konkrétní věci však podle odvolacího soudu z obsahu protokolu o jednání před nalézacím soudem, který schválil soudní smír, ani z korespondence mezi účastníky nevyplývá, že byla uzavřena dohoda o narovnání, a ve vztahu k těmto náležitostem tak nelze dovodit splnění zákonného požadavku písemné formy dohody. Odvolací soud proto uzavřel, že povinný byl v prodlení s plněním leasingové smlouvy nejpozději k datu 13. prosince 1998, a uvedené datum je tedy rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby podle §408 odst. 1 obch. zák. Tato doba tak uplynula nejpozději ke dni 13. prosince 2008. Jelikož návrh na nařízení exekuce byl oprávněnou podán až 22. června 2009, byl již v této době závazek promlčen a exekuce musí být zastavena.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť:
1) Odvolací soud nesprávně po právní stránce posoudil otázku, zda uzavřený soudní smír je dohodou o narovnání, což je podstatné pro určení, zda poté počala běžet nová promlčecí doba (v případě dohody o narovnání), nebo nikoliv (v případě dohody o změně závazku).
2) I v případě, že by soudní smír nebyl dohodou o narovnání ale pouze dohodou o změně splatnosti, závazek nemůže být promlčen, protože i tehdy by promlčecí doba musela znovu začít běžet právě od nově sjednaného data splatnosti.
Ad 1)
Dovolatelka uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (například od rozsudku ze dne 6. září 2011, sp. zn. 28 Cdo 666/2011, nebo ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2011), když nerespektoval skutečnost,
že uzavřený soudní smír zachycený v písemné formě v protokolu o jednání splňuje všechny podstatné náležitosti dohody o narovnání, a neaplikoval ustanovení §585 odst. 1 a 3 obč. zák.
Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že k účinnému a platnému uzavření dohody o narovnání je nezbytné, aby z ní vyplývalo, která konkrétní práva a povinnosti mají být narovnány, a že z ní musí být naprosto zřejmé, že se jedná o nahrazení původního závazku závazkem novým za účelem odstranění spornosti. Podle dovolatelky je spornost závazku pojmovým znakem narovnání, a nikoli podstatnou náležitostí dohody o narovnání, a tudíž spornost závazku ani konkrétní výčet narovnávaných práv a povinností, nemusí být v písemné dohodě přímo uvedeny.
Dovolatelka uvádí, že povinný v nalézacím řízení namítal neplatnost leasingové smlouvy a tím činil spornou samotnou existenci závazkového vztahu. Soudní smír proto nemůže být ničím jiným než dohodou o narovnání, kterou se odstraňuje spornost vzájemných práv a povinností stran. Naopak „novace“ předpokládá existenci původního závazku, tj. jeho nespornost. Nadto sám právní zástupce povinného v e-mailové korespondenci vedená jednání označil za jednání o dohodě o narovnání.
Podle názoru dovolatelky tedy původní závazek, o který vedli povinný s oprávněnou spor, v důsledku dohody, na jejímž základě byl uzavřen soudní smír, zanikl a byl nahrazen novým závazkem. Šlo o dohodu o narovnání, která je samostatným zavazovacím důvodem. Promlčecí doba ohledně nového závazku mohla začít běžet nejdříve dne 21. října 2007, kdy byla podle dohody o soudním smíru splatná první splátka, a tedy do dne podání návrhu na nařízení exekuce (22. června 2009) objektivně nemohla uplynout. Není proto ani důvod zastavovat exekuci.
Ad 2)
Dovolatelka uvádí, že i kdyby byl soudní smír svým obsahem pouze dohodou o změně splatnosti závazku, znamenalo by to, že původní závazek splatný dne 12. prosince 1998 se stal splatným v měsíčních splátkách vždy k 20. dni v měsíci počínaje říjnem 2007. Promlčecí doba by proto musela začít běžet pro každou splátku samostatně a celý dluh (resp. jeho neuhrazená část uplatněná v návrhu na nařízení exekuce) se stal splatným teprve 21. ledna 2009 v důsledku nezaplacení splátky za leden 2009 a následného zesplatnění dluhu. Dluh se tak nemohl promlčet, neboť až do tohoto data nebyl ani splatný. Dovolatelka připomíná, že ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. neupravuje jiný způsob určení počátku běhu desetileté promlčecí doby, a proto i pro určení počátku běhu této doby platí, že poprvé začala běžet ode dne, kdy měl být závazek splněn. Nemohla tak uběhnout ani čtyřletá ani desetiletá promlčecí doba.
V závěru dovolání oprávněná navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje, a přiznal oprávněné náhradu nákladů řízení před soudy všech tří stupňů.
Povinný se k podanému dovolání vyjádřil v tom smyslu, že dovolání je podle jeho názoru nedůvodné a mělo by být zamítnuto. Dohodu stran uzavřenou v rámci soudního smíru považuje povinný za „kumulativní novaci“ týkající se splatnosti původního závazku, což podle něho vyplývá i z korespondence předcházející uzavření dohody, v níž si strany byly vědomy oprávněnosti nároku žalobkyně (zde oprávněné), neodstraňovaly žádné sporné skutečnosti či pochybnosti a „pouze licitovaly o výši splátek a výši nákladů právního zastoupení“. To vyplývá i ze skutečnosti, že oprávněná původně žalovala na zaplacení částky 358 581,68 Kč a úplně stejná částka má být zaplacena i podle soudního smíru. Podle povinného původní závazek nezanikl a nebyl nahrazen závazkem novým, pouze byl soudním smírem sjednán nový způsob úhrady závazku – splátkový kalendář. Uzavřená dohoda proto nemá žádný vliv na běh „absolutní“ promlčecí doby, která uplynula dne 13. prosince 2008. Podala-li tedy oprávněná návrh na nařízení exekuce dne 22. června 2009, učinila tak po uplynutí „absolutní“ promlčecí doby.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř, a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť v napadeném rozhodnutí se odvolací soud při posouzení charakteru uzavřené hmotně-právní dohody odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2011), Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve uvádí, že z nalézacího spisu 21 C 34/2004 se podává, že:
Oprávněná se žalobou domáhala zaplacení 385 581,68 Kč s příslušenstvím. S povinným uzavřela 26. února 1998 smlouvu o finančním pronájmu vozidla (leasingová smlouva), které bylo povinnému předáno do užívání. Pořizovací cena vozidla byla 517 150 Kč. Povinný při převzetí vozidla zaplatil 103 430,10 Kč a zavázal se zaplatit zbytek pořizovací ceny vozidla v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 11 940,07 Kč po dobu 48 měsíců, tj. po dobu finančního pronájmu vozidla, a dále zůstatkovou hodnotu vozidla ve výši 122 Kč, přičemž první leasingovou splátku rovněž zaplatil při převzetí vozidla. Dne 30. března 1998 bylo vozidlo povinnému odcizeno a Policie ČR usnesením ze dne 28. dubna 1998 věc odložila, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájení trestního stíhání proti určité osobě. Pojišťovna neposkytla oprávněné žádné pojistné plnění. Leasingová smlouva byla podle smluvních podmínek ukončena ke dni 12. června 1998 a oprávněná provedla finanční vypořádání tzv. kalkulačním listem. Povinný byl bezvýsledně vyzván k zaplacení žalované částky a následně byla podána žaloba.
Městský soud v Praze vydal 27. srpna 2001 platební rozkaz, č. j. 36 Cm 49/2001-8, v němž uložil povinnému zaplatit oprávněné 385 581,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 16 % ročně z této částky od 13. prosince 1998 do zaplacení a dále náklady soudního řízení ve výši 52 710 Kč. Povinný podal proti platebnímu rozkazu odpor. Po rozhodnutí, že věcně a místně příslušným soudem je v dané věci Okresní soud v Ostravě, tento soud nařídil na den 28. března 2007 jednání, při kterém účastníci mimo jiné uvedli, že všechna skutková tvrzení uvedená v žalobě jsou sporná. Jednání bylo odročeno za účelem vyčkání podání právního zástupce žalovaného (zde povinného) a vyžádání doručenky kalkulačního listu od žalobkyně (zde oprávněné). Poté povinný přípisem požádal soud o další odročení soudního jednání s tím, že s protistranou jednají o možném mimosoudním vyřízení věci. Oprávněná poté přípisem sdělila soudu, že jednání o uzavření mimosoudní dohody byla neúspěšná a k uzavření mimosoudní dohody nedošlo. Povinný ve svých vyjádřeních nadále zpochybňoval mimo jiné i samotnou platnost leasingové smlouvy. Při soudním jednání konaném dne 24. září 2007 účastníci uvedli, že mezi nimi došlo k uzavření mimosoudní dohody, na základě které bere oprávněná žalobu částečně zpět co do úroku z prodlení, který nebude na povinném vymáhat a který bude prominut v případě, že povinný bude splácet dohodu o soudním smíru uzavřenou na tomto jednání.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 24. září 2007, č. j. 21 C 34/2004-82 (zde exekuční titul), ve výroku I. schválil smír následujícího znění: Žalovaný (zde povinný) se zavazuje zaplatit žalobkyni (zde oprávněná) částku 385 581,68 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 65 845,60 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 7 000 Kč, splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje měsícem říjnem 2007, to vše pod ztrátou výhody splátek a to vše na zde uvedený účet právního zástupce oprávněné; a ve výroku II. zastavil řízení co do úroku z prodlení. V odůvodnění rozhodnutí nalézací soud uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli smlouvu o finančním pronájmu vozidla, na jejímž základě bylo vozidlo předáno do užívání povinnému, následně odcizeno a v důsledku předčasně ukončené leasingové smlouvy byl na základě kalkulačního listu povinný povinen zaplatit oprávněné žalovanou částku. Povinný nepopíral, že částka nebyla zaplacena, pouze uváděl důvody, pro které dlužnou částku neuhradil, přičemž tyto důvody se týkaly toliko právního posouzení skutkového stavu věci. Soud tak měl za to, že skutková zjištění jsou pro účely schválení smíru dostačující a z uzavřeného smíru je patrno, jak byly vypořádány nároky, které byly předmětem řízení. Dále soud dodal, že při stanovení výše splátky 7 000 Kč měsíčně bude povinný splácet dlužnou částku ve výši 385 581,68 Kč cca 2,5 roku (správně mělo být uvedeno cca 4,5 roku) a náhradu nákladů řízení ve výši 65 845,60 Kč uhradí povinný přibližně v deseti splátkách.
Zjištěný skutkový stav věci dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Rozhodující právní otázka, kterou je v dovolacím řízení třeba vyřešit zní, zda dohoda uzavřená mezi účastníky, která byla podkladem pro vydání usnesení o schválení soudního smíru, byla z pohledu hmotného práva dohodou o narovnání ve smyslu §585 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“), nebo „pouze“ dohodou o změně závazku (účastníky nepřesně označovanou za kumulativní novací) ve smyslu §516 obč. zák. Od řešení této otázky se bude odvíjet závěr o případném promlčení nyní exekučně vymáhané pohledávky, a tedy i o tom, zda měla být exekuce zastavena, či nikoliv.
Podle ustanovení §516 obč. zák. účastníci mohou dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti.
Podle ustanovení §570 odst. 1 obč. zák. dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový.
Podle ustanovení §585 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet (první odstavec). Byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku (druhý odstavec). Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (třetí odstavec).
Podle ustanovení §391 odst. 1 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.
Podle ustanovení §392 odst. 1 věta první obch. zák. u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti).
Podle ustanovení §408 odst. 1 věta první obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet.
Podle ustanovení §99 o. s. ř. ve znění účinném do 31. srpna 2012, připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní
je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu (první odstavec). Soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení (druhý odstavec). Schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. Rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný. Návrh lze podat do tří let od právní moci usnesení o schválení smíru (třetí odstavec).
Z výše citovaných ustanovení je patrné, že občanský zákoník účinný do 31. prosince 2013 umožňoval uzavřít dohodu o změně závazku, dohodu o zániku závazku a jeho nahrazení závazkem novým (tzv. privativní novace) i dohodu o narovnání. Obecně přitom platí, že kterákoliv z těchto dohod může být hmotně-právním podkladem pro uzavření soudního smíru.
Ohledně institutu narovnání Nejvyšší soud opakovaně ozřejmil, že narovnání (transactio) patří společně s privativní novací do kategorie dohod, které ruší závazek tím způsobem, že jej nahrazují závazkem jiným. Na rozdíl od privativní novace je narovnání určeno k úpravě práv, která jsou mezi stranami sporná či pochybná. Spornost nebo pochybnost vzájemných práv je pojmovým znakem narovnání, narovnání směřuje k odstranění této spornosti či pochybnosti. Účelem narovnání přitom není odstranit existující spor
či pochybnost tím způsobem, že si strany vyjasní či vysvětlí sporné otázky anebo že zjistí, jaký je skutečný stav věci, narovnáním strany odstraňují jejich spor či pochybnost tím způsobem, že sporný či pochybný závazek zruší a (případně) nahradí závazkem novým, nesporným a nepochybným. Narovnáním tedy nemusí vždy dojít k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností účastníků. Dohoda o narovnání je samostatným zavazovacím důvodem. Právo je sporné, pokud je určitá otázka s ním spojená předmětem různých názorů (neshody) účastníků (například každý z účastníků má jiný názor na to, zda určité právo platně vzniklo, účastníci se neshodují v tom, jaká je výše předmětu plnění apod.). O pochybnost se jedná tehdy, je-li určitá otázka spojená s právem pro účastníky nejistá (například účastníci si nejsou jisti, zda právo platně vzniklo či jaká je výše předmětu plnění). Spornost
i pochybnost jsou z podstaty věci výhradně subjektivní kategorie, jejich existence není podmíněna vedením soudního řízení mezi účastníky. Pro závěr, že mezi stranami existuje spor či pochybnost, je rozhodující pouze to, zda daná otázka je předmětem různého názoru účastníků nebo zda o ní účastníci nemají jistotu. Spornost či pochybnost je třeba vždy posuzovat ze subjektivního hlediska účastníků, právě tuto subjektivní spornost či pochybnost řeší účastníci uzavřením narovnání. Spornost či pochybnost se může vztahovat na kteroukoliv právně relevantní otázku spojenou s právem účastníků, předmětem sporu či pochybností může být samotná existence či platnost práva, ale i další otázky, kterými jsou zejména kauza závazku, obsah závazku (předmět, místo, čas plnění), další vlastnosti závazku (splatnost, promlčení, volba práva) či okruh subjektů závazku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2009, sp. zn. 33 Odo 1560/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 33 Cdo 278/2012, srov. rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 5. června 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 20 na straně 437, svazek 18).
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy vyplývá, že, zatímco předpokladem pro uzavření dohody o narovnání je spornost nebo pochybnost vzájemných práv, předpokladem pro uzavření dohody o změně závazku nebo dohody o zániku závazku a jeho nahrazení závazkem novým je naopak existence (původního) závazku, neboť závazek, který platně nevznikl či již zanikl, nelze změnit ani zrušit.
V nyní řešeném případě soud prvního stupně ve svém usnesení ze dne 22. května 2017, č. j. 90 EXE 15373/2013-202, prokázal, že povinný činil v nalézacím řízení spornou samotnou existenci závazkového vztahu, neboť předmětem sporu byla zejména platnost leasingové smlouvy. Tato skutková zjištění nebyla zpochybněna ani před odvolacím soudem. Soud prvního stupně nadto připomněl, že i sám povinný v korespondenci s oprávněnou označil jednání o dohodě za jednání o dohodě o narovnání.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjištěný skutkový stav správně právně vyhodnotil tak, že, jestliže mezi účastníky existoval spor o existenci závazku, což je pojmovým znakem dohody o narovnání (na rozdíl od novace, která naopak předpokládá existenci původního závazku - tedy nespornost jeho existence), potom je na místě uzavřenou dohodu vyhodnotit jako dohodu o narovnání, ač tak nebyla výslovně označena. Naopak za chybný je třeba považovat názor odvolacího soudu, že k účinnému a platnému uzavření dohody o narovnání musí být z takové dohody naprosto zřejmé, že se jedná o nahrazení původního závazku závazkem novým za účelem odstranění spornosti. Takový předpoklad ze zákona nevyplývá, kritériem pro rozlišení dohody o narovnání od dohody o změně závazku (popřípadě od privativní novace) je totiž právě existence či neexistence spornosti nebo pochybnosti práv a povinností.
Jelikož posuzovanou dohodou byla v nyní řešeném případě odstraněna spornost práv a povinností mezi stranami dohody, přičemž tato spornost byla soudy nižších stupňů prokázána, dohodu s přihlédnutím k výše uvedené judikatuře Nejvyššího soudu nelze nepovažovat za dohodu o narovnání. Proto v důsledku uzavření dohody o narovnání původní závazek zanikl a byl nahrazen závazkem novým, v důsledku čehož počala běžet i nová promlčecí doba podle §408 odst. 1 věta první obch. zák., která do podání návrhu na nařízení exekuce neuplynula. Důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. tak není dán.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud se v řešení dané otázky odchýlil od výše citované judikatury dovolacího soudu, dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a zároveň je možné o věci rozhodnout na základě dosavadních výsledků řízení, Nejvyšší soud, aniž by se zabýval druhou dovolatelkou vznesenou otázkou, napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř. změnil tak, že usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. května 2017, č. j. 90 EXE 15373-202, se potvrzuje.
O náhradě nákladů dovolacího řízení (jakož i řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení) se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu