ECLI:CZ:US:2019:1.US.3795.18.1
sp. zn. I. ÚS 3795/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Tomáše a Radky Suchomelových, zastoupených JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem V Jámě 1/699, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3160/2017-159 ze dne 26. 9. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2017 č. j. 84 Co 790/2016-131, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 210/2014, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o zaplacení 351 851,70 Kč, podaná z titulu slevy z kupní ceny.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že v řízení, jehož výsledkem je napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatelé po žalované požadovali 15 % slevu z kupní ceny nemovitosti, neboť dosavadní nájemce neopustil nemovitost a žalovaná nezajistila její vyklizení před jejím prodejem. Nalézací a odvolací soudy dospěly k názoru, že stěžovatelům nárok na slevu z kupní ceny z titulu odpovědnosti za vady nenáleží, neboť žalovaná je na existenci i obsah nájemní smlouvy upozornila. Skutečnost, že Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 20. 11. 2012 č. j. 12 C 115/2012-53 posléze posoudil dodatek nájemní smlouvy jako neplatný právní úkon pro neurčitost ujednání o ukončení nájemního vztahu, nezakládá právní vadu předmětu koupě, neboť oběma stranám bylo již v době uzavření kupní smlouvy známo, jak bylo formulováno ujednání o skončení nájmu, a museli si být vědomi rizika možnosti podat žalobu o vyklizení. Náklady spojené se žalobou na vyklizení byly způsobeny výlučně nájemcem, prodloužením nájmu na dobu od 29. 3. 2012 do 30. 4. 2012 stěžovatelům újma nevznikla, vyklizení se domáhali až po skončení nájmu, nájemce jim platil nájemné a nedošlo ke zpoždění stavebních prací.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatelé se dovoláním domáhají přezkumu právního závěru, který odvolací soud neučinil. Svou argumentaci o tom, že předmět koupě měl právní vady, totiž staví na premise, že nájemní smlouva byla neplatná. Odvolací soud však (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že neplatně byl sjednán její dodatek, kterým si smluvní strany ujednaly jinou dobu trvání nájemního vztahu, v důsledku čehož se nájemní smlouva automaticky prodlužovala ve smyslu §676 odst. 2 obč. zák. Dále dovodil, že pokud stěžovatelé považují za neřešenou právní otázku vzniku práva z odpovědnosti za vady předmětu koupě, na které je prodávající neupozornil, budují svůj právní závěr nepřípustně na vlastní skutkové verzi. Odvolací soud se ani neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2228/2000, neboť se v něm zabýval skutkově odlišnou situací, kdy ujištění prodávajícího o bezvadnosti předmětu koupě nebylo součástí uzavřené kupní smlouvy.
Stěžovatelé s právními závěry soudů nesouhlasí, jsou přesvědčeni, že nemovitost měla právní vady, prodávajícím byli ujištěni, že nájem je sjednán platně a skončí k 30. 3. 2012. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2228/2000 je aplikovatelné i na jejich věc, neboť o tom, že nájem skončí do 30. 3. 2012, byli ujišťováni mimo kupní smlouvu. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud jde o jejich námitku, že nelze aplikovat ujednání o tom, že nemovitost kupují "jak stojí a leží" je rozporuplné, neboť Nejvyšší soud uvádí, že lze přisvědčit tomu, že prodávající za vadu neodpovídá, neboť kupující nemovitost koupili "jak stojí a leží" a následně soud uvádí, že dopad ustanovení §501 obč. zák. se na převod individuálně určených věcí nevztahuje. Podle názoru stěžovatelů Nejvyšší soud se rozhodl stěžovatele odbýt a věc po jejich urgenci rychle vyřídit, přičemž přehlédl důležité okolnosti.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
S ohledem na jednoznačný petit ústavní stížnosti, kterým je vázán a jímž je napadáno výhradně rozhodnutí Nejvyššího soudu, se Ústavní soud zaměřil na přezkum rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v případě, kdyby vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. Vychází tak z doktríny minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu přísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, jen pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, došlo k zásahu do ústavně zaručených práv. O takový případ v dané věci nejde.
Ústavní soud především nesdílí názor stěžovatelů ohledně nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí, naopak má za to, že Nejvyšší soud se námitkami stěžovatelů uvedenými v jejich dovolání řádně zabýval a své shora nastíněné závěry dostatečně odůvodnil, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Mimo jiné objasnil, že za dosud neřešený problém stěžovatelé označují otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Tvrzení o neřešené právní otázce vzniku práva z odpovědnosti za vady předmětu koupě, na které je prodávající neupozornil, budují na vlastní skutkové verzi. Nejvyšší soud rovněž vysvětlil odlišnost od věci projednávané pod sp. zn. 29 Cdo 2228/2000. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že ujednání o nájemní smlouvě bylo především součástí kupní smlouvy, případná další ujištění kupujícího i "mimo smlouvu" tento fakt nemohou eliminovat.
Rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud neshledává rozporné ani ohledně posouzení ujednání "jak stojí a leží", neboť Nejvyšší soud jednoznačně přisvědčil výhradě stěžovatelů ohledně nemožnosti aplikovat toto ujednání podle §501 obč. zák. na případy převodu věcí individuálně určených, neboť by výrazně znevýhodňovalo kupujícího. Vzhledem k tomu, že odvolací soud - přes v tomto směru nesprávný názor - se existencí vytýkané právní vady kupní smlouvy zabýval a své rozhodnutí založil na jiném závěru, totiž, že dodatečně zjištěná neplatnost dodatku k nájemní smlouvě nezatěžuje předmět koupě právní vadou, na kterou prodávající stěžovatele neupozornila, neshledal dovolání přípustným pro řešení otázky aplikace §501 obč. zák.
Ústavní soud uzavírá, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelů s právními závěry Nejvyššího soudu ohledně přípustnosti dovolání, kdy se domáhají přehodnocení jeho závěrů soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. Ústavní soud však považuje odůvodnění rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry o nepřípustnosti dovolání jakkoli zpochybňovat.
Pouhý nesouhlas stěžovatelů s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu