ECLI:CZ:US:2019:1.US.38.19.1
sp. zn. I. ÚS 38/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Miloslava Tesaříka, zastoupeného Mgr. Bohumilem Petrů, advokátem se sídlem Pavla Švandy ze Semčic 850/7, Praha 5, proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 3. 2018, č. j. 4 E 564/2004-71, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2018, č. j. 66 Co 275/2018-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 1. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 14. 1. 2005, č. j. 4 E 564/2004-14, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2005, č. j. 10 Co 280/2005-28, byl nařízen na nemovitostech stěžovatele výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, a to na základě podkladového rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2001, č. j. 7 Cm /2000-55. Posledně jmenovaný rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2014, č. j. 32 Cdo 1352/2012-393. V důsledku toho byl usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 1. 8. 2017, č. j. 4 E 564/2004-50, výkon rozhodnutí zastaven. Zmíněný okresní soud o nákladech rozhodl tak, že se nepřiznávají žádnému z účastníků řízení. Tento výrok byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2017, č. j. 9 Co 728/2017-68, zrušen v části týkající se nákladů řízení a věc byla vrácena okresnímu soudu k novému rozhodnutí o nákladech řízení.
Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 26. 3. 2018, č. j. 4 E 564/2004-71, rozhodl Okresní soud v Bruntále tak, že žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí. K podanému odvolání rozhodl Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje (výrok I.) a nikdo z účastníků nemá právo na úhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a má za to, že jimi došlo jak k zásahu do základních práv garantovaných čl. 11, tak i čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy měly přitom posoudit věc stěžovatele formalisticky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu. Nezkoumaly přitom dostatečně míru procesního zavinění účastníků řízení. Oprávněný si při podávání návrhu na výkon rozhodnutí nepočínal dostatečně opatrně, neboť byl stěžovatelem informován o tom, že se v řízení o zmatečnost domáhá zrušení vyznačení právní moci na tzv. podkladovém rozsudku Krajského soudu v Ostravě.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro stížnostního návrhu spočívá v kritice obecných soudů při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a k zásahům do této oblasti se uchyluje pouze výjimečně [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 88/05 ze dne 21. 4. 2005 (N 87/37 SbNU 189), sp. zn. IV. ÚS 310/05 ze dne 26. 9. 2005 (N 180/38 SbNU 443), či sp. zn. II. ÚS 580/10 ze dne 20. 5. 2010 (N 112/57 SbNU 419)]. To je dáno obvyklou obecnou podružností předmětné problematiky k meritu věci. Spor o náhradu nákladů řízení by mohl nabýt ústavněprávní dimenze až v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, a to především tehdy, kdy je úvaha soudu důsledkem naprosté libovůle nebo rozhodnutí soudu je zcela nedostatečně odůvodněno. Tak tomu však v projednávaném případu nebylo.
Podle náhledu Ústavního soudu je podstatnou především ta skutečnost, že se obecné soudy návrhem na náhradu nákladů zabývaly a své rozhodnutí o nich řádně odůvodnily. Pokud stěžovatel poukázal na rozpornost závěrů obecných soudů s judikaturou Ústavního soudu, nutno uvést, že každý případ je svojí povahou jedinečný. Navíc, není úkolem Ústavního soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů ve věci nákladů řízení. V projednávaném případě bylo v rámci výkonu rozhodnutí na majetek stěžovatele uplatněno soudcovské zástavní právo, jež je svojí povahou spíše institutem zajišťovacím, než prostředkem výkonu rozhodnutí. S ohledem na zmíněnou povahu soudcovského zástavního práva a s tím související intenzitu zásahu do práv stěžovatele, má Ústavní soud za to, že obecné soudy rozhodly o nákladech řízení ústavně konformním způsobem.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu