ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1352.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 1352/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze – Žižkově, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 01312774, proti žalovanému M. T., zastoupenému Mgr. Bohumilem Petrů, advokátem, se sídlem v Praze 5, Zborovská 716/27, PSČ 150 00, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Ing. M. V., zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Horní lán 1328/6, PSČ 779 00, o zaplacení částky 1,785.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 8/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. března 2010, č. j. 7 Cmo 253/2009-313, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. února 2012, č. j. 7 Cmo 253/2009-348, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. března 2010, č. j. 7 Cmo 253/2009-313, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. února 2012, č. j. 7 Cmo 253/2009-348, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. října 2001, č. j. 7 Cm 8/2000-55, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se právní předchůdce žalobkyně Pozemkový fond České republiky, zrušený k 1. lednu 2013 zákonem č. 503/2012 Sb. (dále jen „Pozemkový fond“), domáhal zaplacení částky 1,785.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % za každý započatý den prodlení od 29. září 1997 do zaplacení, a to z titulu nároku na zaplacení nedoplatku kupní ceny za prodej části majetku Státního statku Stará Libavá s. p. podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 30. dubna 2000 (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. října 2001, č. j. 7 Cm 8/2000-55, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že mezi Pozemkovým fondem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím byla dne 3. června 1997 uzavřena smlouva o prodeji části podniku - privatizované jednotky rodinné domky - Státního statku Stará Libavá s. p. (dále též jen „smlouva“), za předběžnou kupní cenu ve výši 2,885.000,- Kč. Podle článku II smlouvy byl předmětem prodeje majetek v podobě věcí nemovitých, jejichž soupis tvoří přílohy této smlouvy, jakož i věcí movitých uvedených v inventarizaci. Jako přílohy č. 1 a č. 2 byly připojeny listiny obsahující soupis staveb a pozemků v obci N., k. ú. S. L., a to objekty bydlení č. p. 41, 43, 47, 48, 49 a 50 a pozemky parc. č. 103, 104, 105, 106, 107 a 108. Kupní cena měla být stanovena dodatkem ke smlouvě jako hodnota majetku podle výsledku účetní závěrky, provedené ke dni předcházejícímu dni účinnosti smlouvy, a pro případ, že dodatek uzavřen nebude, se žalovaný zavázal zaplatit do 28. září 1997 zálohu rovnající se předběžné kupní ceně snížené o zaplacenou část kupní ceny ve výši 10 %. Podle článku IV bod 2 smlouvy přešly dnem účinnosti smlouvy na kupujícího spolu s převáděným majetkem veškerá práva a povinnosti. Tento majetek byl žalovanému předán na základě zápisu ze dne 9. června 1997. Smlouva nabyla účinnosti 1. července 1997, dodatek k ní uzavřen nebyl.
Soud prvního stupně posoudil smlouvu jako platnou smlouvu o prodeji části podniku ve smyslu ustanovení §476 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Zdůraznil, že nebyl uzavřen žádný dodatek, který by sjednanou kupní cenu jakkoliv změnil, z čehož dovodil, že žalovanému vznikla povinnost zaplatit sjednanou kupní cenu ve výši 2,885.000,- Kč. Žalovaný tuto povinnost v rozsahu žalované částky nesplnil a od 29. září 1997 je s jejím placením v prodlení. K procesní obraně žalovaného, že mu nebyl převeden pozemek parc. č. 64/2 „zahrnutý“ v kupní ceně, soud prvního stupně uzavřel, že bylo na žalovaném, aby předmět převodu byl řádně vymezen ve smlouvě, případně aby byla upravena kupní cena. Usoudil, že smlouva určitým způsobem vymezuje převáděný nemovitý majetek, přičemž zmíněný pozemek v ní uveden není, a určitým způsobem byla dohodnuta i kupní cena. Vyjádřil názor, že pokud k uzavření dodatku o ceně ve stanovené lhůtě nedošlo, platí kupní cena sjednaná původně jako předběžná. Žalovanému nemohlo vzniknout ani právo na slevu z kupní ceny podle ustanovení §486 obch. zák., neboť to se nevztahuje na majetek, který ve smlouvě zahrnut nebyl.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. března 2010, č. j. 7 Cmo 253/2009-313, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. října 2001, č. j. 7 Cm 8/2000-55, potvrdil a rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky. V usnesení ze dne 6. února 2012, č. j. 7 Cmo 253/2009-348, pak přiznal náhradu nákladů řízení státu.
Odvolací soud, byť to výslovně neuvedl, vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Zdůraznil, že zákon č. 92/1991 Sb. je lex specialis, z čehož dovodil, že náležitosti smlouvy je třeba posuzovat zcela v intencích tohoto zákona a nikoliv z pohledu ustanovení §476 a násl. obch. zák., upravujících náležitosti smlouvy o prodeji podniku. Uzavřel, že předmětná smlouva je svým charakterem smlouvou o prodeji části podniku uzavřenou ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., byť jejím předmětem byl prodej šesti rodinných domků typu O., nikoli samostatná organizační složka podniku. Usoudil, že ujednání článku III smlouvy nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, jakou cenu byl kupující povinen zaplatit. Dovodil, že kupní cena zde byla stanovena pevnou částkou, přičemž pouze za předpokladu, že by do dne 28. září 1997 byl uzavřen dodatek ke smlouvě, mohla být cena případně jiná; v opačném případě byl kupující povinen zaplatit cenu sjednanou. Vzhledem k tomu, že dodatek sjednán nebyl, bylo povinností žalovaného zaplatit cenu sjednanou fixní částkou. Ve vztahu k pozemku parc. č. 64/2 zdůraznil, že žalovaný podepsal zápis o předání a převzetí věcí zahrnutých do majetku i smlouvu, tudíž mu muselo být známo, jaké nemovitosti byly předmětem převodu. Pokud určitá věc ve smlouvě zahrnuta nebyla, ač být měla, měl žalovaný požadovat nápravu, a jestliže tak neučinil, musí nést důsledky. Konečně pak odvolací soud s poukazem na ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. vyložil, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přešla na žalovaného všechna práva a závazky související s privatizovaným majetkem, tedy i práva zástavní, která na předmětných nemovitostech váznou, bez ohledu na to, zda a jak byla uvedena v privatizačním projektu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí zakládající přípustnost dovolání dovolatel spatřuje v řešení otázek, jež považuje za dosud neřešené, zda se na smlouvy o prodeji podniku, resp. části podniku, uzavírané podle zákona č. 92/1991 Sb., vztahují ustanovení obchodního zákoníku, zejména ustanovení §476 a následující, a zda lze takovou smlouvou převést jakýkoliv soubor věcí, a v řešení otázky, zda je kupní cena ve smlouvě sjednána dostatečně určitě, kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatel především zpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu v otázce režimu, jímž se řídí předmětná smlouva. Zdůrazňuje, že smlouva je výslovně označena jako smlouva o převodu podniku (části podniku) a obsahuje odkaz na subsidiární použití obchodního zákoníku, setrvává na své námitce, že smlouva je pro absenci náležitostí smlouvy o prodeji podniku stanovených v §476 a násl. obch. zák. neplatná, neboť jejím předmětem je soubor nemovitostí, který netvořil samostatnou organizační jednotku, a podrobuje kritice právní závěry odvolacího soudu, jež chápe tak, že je možno v procesu privatizace převést smlouvou o prodeji podniku nebo jeho části jakékoliv věci, protože odkaz na smlouvu, která je smluvním typem podle obchodního zákoníku, nic neznamená. Zdůrazňuje, že pozemek parc. č. 64/2, který mu oproti privatizačnímu projektu nebyl převeden, s převedenými nemovitostmi funkčně souvisel. Argument, podle něhož si měl střežit, co bude do převodu podle smlouvy zahrnuto, pak podle jeho názoru svědčí o tom, že předmětem převodu nebyl podnik ani jeho část.
Odvolací soud podle dovolatele dále pochybil, jestliže nevzal v potaz, že předběžná kupní cena byla kalkulována podle privatizačního projektu zahrnujícího též uvedený pozemek. Dovolatel prosazuje názor, že pokud mu pozemek nakonec převeden nebyl, musela se kupní cena odpovídajícím způsobem snížit
Dovolatel brojí též proti závěru o určitosti ujednání o kupní ceně. Zdůrazňuje, že kupní cena uvedená ve smlouvě byla toliko předběžná a že ke stanovení konečné ceny sjednaným způsobem nedošlo. Vytýká v té souvislosti soudům nižších stupňů, že neprovedly jím navržený důkaz příslušnou účetní závěrkou.
Nesprávné právní posouzení věci dovolatel shledává též ve způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho námitkou, že na něho neměla přejít povinnost zaplatit zůstatek bankovního úvěru a tedy ani zástavní právo banky na převáděných nemovitostech, zřízené k zajištění úvěrového dluhu. Argumentuje judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž je třeba vždy zkoumat souvislost závazků s privatizovaným majetkem, a namítá, že úvěr byl státnímu podniku poskytnut v souvislosti s nákupem osiv. Zároveň odvolacímu soudu vytýká, že zatížil řízení vadou, jestliže (aniž se s tím řádně vypořádal) neprovedl navržený důkaz rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 2 Cm 286/98-84, jímž byla zamítnuta žaloba proti němu o zaplacení částky 1,071.439,04 Kč s odůvodněním, že závazky zajištěné zástavním právem k předmětu převodu nesouvisí s privatizovaným majetkem.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. Ztotožňuje se se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2571/2000 vyjadřuje přesvědčení, že smlouva by byla platná i tehdy, kdyby se nedal převáděný privatizovaný majetek posoudit jako samostatná organizační složka, neboť podle zákona č. 92/1991 Sb. je možné převádět i nemovitý a movitý majetek bez zřetele na to, zda představuje podnik či část podniku ve smyslu organizačním. Argumentuje též, že pro případ, že by dodatek nebyl ve stanovené lhůtě uzavřen, obsahovala smlouva ustanovení, že kupující je povinen uhradit cenu ve výši předběžné kupní ceny.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu může být v souzené věci přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tj. dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto též při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolací soud shledává napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným [a potud má dovolání za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] v otázce, zda se v případě, kdy je předmětem převodu majetku státu na jiné osoby podle zákona č. 92/1991 Sb. podnik, popřípadě část podniku, uplatní při posouzení smlouvy o převodu i ustanovení §476 a násl. obch. zák. o prodeji podniku (části podniku), neboť odvolací soud tuto otázku řešil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Pro posouzení přípustnosti dovolání v souzené věci není rozhodným (oproti tomu, čím argumentuje žalobkyně a čeho se týkají závěry jí citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 2571/2000, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 767), zda zákon č. 92/1991 Sb. umožňuje převádět i takový majetek, jenž nepředstavuje podnik či část podniku, neboť na řešení takové otázky napadený rozsudek nespočívá. Odvolací soud založil své rozhodnutí (na rozdíl od Nejvyššího soudu v jeho posledně citovaném rozsudku) na závěru, že předmětná smlouva je (nejen podle svého označení, ale též podle svého obsahu) smlouvou o prodeji části podniku, dovodil však, že náležitosti takové smlouvy je třeba posuzovat pouze podle ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. a nikoliv též z pohledu ustanovení §476 a násl. obch. zák. Na základě toho pak uzavřel, že se jedná o platnou smlouvu o prodeji části podniku, bez zřetele na to, že jejím předmětem byl soubor nemovitostí, jenž neměl povahu samostatné organizační složky podniku.
Nejvyšší soud však vyložil již v rozsudku ze dne 26. října 2005, sp. zn. 32 Odo 715/2005 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách), že při posouzení smlouvy o převodu majetku státu na kupujícího postupem podle zákona č. 92/1991 Sb. je sice třeba v prvé řadě vyhodnotit, zda smlouva byla uzavřena v souladu s ustanoveními §12 odst. 2 písm. b), §14 odst. 1, §15 až 20 toho speciálního zákona, v případě však, kdy je takto převáděným majetkem podnik, uplatní se i posouzení smlouvy podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku o prodeji podniku (§476 a násl.). K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 27. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010, jímž byl zrušen rozsudek téhož odvolacího soudu (byť jiného senátu) ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. 5 Cmo 220/2009, a rovněž v usnesení ze dne 8. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 546/2011.
Nejvyšší soud neshledává v souzené věci důvod, proč by se měl od těchto svých judikatorních závěrů odchýlit. S posouzením, že odvolací soud řešil otázku, která je pro jeho rozhodnutí určující, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, se pak pojí vyhodnocení dovolání nejen jako přípustného, nýbrž zároveň též jako důvodného, neboť dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl uplatněn opodstatněně.
Na okraj Nejvyšší soud podotýká, že názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 2571/2000 (vydaném před 1. dubnem 2002, kdy nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, srov. jeho §20 odst. 1), že podle ustanovení §12 odst. 2 písm. b), §14 odst. 1, §15 až 20 zákona č. 92/1991 Sb. se převádí i nemovitý a movitý majetek bez zřetele na to, zda představuje podnik či část podniku ve smyslu organizačním, byl v další rozhodovací praxi Nejvyššího soudu překonán. V rozsudku ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 3813/2008, Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil závěr, podle něhož převáděny podle zákona č. 91/1992 Sb. by neměly být majetkové hodnoty „samy o sobě“, ale podniky, popřípadě jejich části jako hospodářské jednotky. K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil též např. v již citovaném rozsudku ze dne 27. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010.
Neobstojí ani dovolatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu o určitosti ujednání o kupní ceně.
Závěr o tom, že kupní cena byla v článku III stanovena (pevnou částkou) a k její modifikaci mohlo dojít pouze za předpokladu, že by byl ve sjednané lhůtě uzavřen dodatek ke smlouvě, v případě marného uplynutí této lhůty je tudíž kupující povinen zaplatit cenu sjednanou, samotné jazykové vyjádření obsažené ve smlouvě (její dikce) neumožňuje. V článku III bod 2 bylo ujednáno, že kupní cena bude stanovena dodatkem smlouvy jako hodnota majetku podle výsledku účetní závěrky provedené ke dni předcházejícímu dni účinnosti smlouvy, tedy podle stavu majetku ke dni jeho převodu. Částka 2,885.000,- Kč představující hodnotu majetku podle aktualizovaného privatizačního projektu byla v článku III bod 1 sjednána toliko jako cena předběžná. Jako důsledek marného uplynutí lhůty k sjednání dodatku o kupní ceně byla v článku III bod 5 sjednána toliko povinnost kupujícího zaplatit zálohu (sic!) rovnající se předběžné kupní ceně, při zohlednění platby provedené před uzavřením smlouvy (nikoliv tedy kupní cenu ve výši předběžné kupní ceny, jak tvrdí žalobkyně). Druhá věta tohoto ustanovení pak výslovně pamatuje na případ, kdy bude takto uhrazená částka vyšší než kupní cena.
Výklad jazykového vyjádření právního úkonu je jistě jen jednou z metod, jejichž prostřednictvím lze dospět k poznatku o skutečné vůli stran projevené ve smlouvě; směřovala-li shodná vůle smluvních stran ve skutečnosti k jinému významu, má tato vůle přednost před doslovným významem textu smlouvy (srov. k tomu v bližším např. nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386). Z napadeného rozhodnutí však není seznatelné, že by odvolací soud dospěl k posuzovanému závěru o sjednané kupní ceně cestou zjišťování skutečné shodné vůle smluvních stran projevené ve smlouvě za užití zákonných interpretačních pravidel stanovených v §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna 2014 (dále též jen „obč. zák.“), a §266 obch. zák. V té souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat či doplňovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000).
Lze pak ještě dodat, že pokud „předběžná kupní cena“ vycházející z hodnoty majetku uvedeného v aktualizovaném privatizačním projektu odrážela též cenu pozemku parc. č. 64/2 a tento pozemek smlouvou převeden nebyl, pak se - v intencích ujednání článku III bod 2 smlouvy – nepochybně měla tato skutečnost projevit při stanovení kupní ceny.
Pokud však dovolatel zpochybňuje závěr o tom, že na něho spolu s privatizovaným majetkem přešla povinnost zaplatit zůstatek dluhu z bankovního úvěru a tedy též zástavní právo banky na převáděných nemovitostech, pak pomíjí, že závěr o přechodu povinnosti k zaplacení úvěru odvolací soud neučinil a že zástavní právo, je-li zástavou věc, působí vůči každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci (srov. §164 odst. 1 větu první obč. zák.), bez zřetele na to, zda je tento zástavní dlužník též dlužníkem obligačním (tj. zda je nositelem povinnosti zajištěné zástavním právem).
Zabývat se v této procesní situaci zbývajícími dovolacími námitkami by bylo nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není správné, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení pod bodem II napadeného rozsudku [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud tudíž podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. května 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu