ECLI:CZ:US:2019:1.US.3820.18.1
sp. zn. I. ÚS 3820/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Heleny Skoupé, zastoupené JUDr. Alexanderem Nettem, advokátem se sídlem Hlavní 40, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018 č. j. 27 Cdo 2004/2018-241, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 1. 2018 č. j. 8 Cmo 242/2017-192 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2017 č. j. 18 Cm 55/2013-149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 5, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných ve věci návrhu na určení členství v bytovém družstvu.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že navrhovatelé se v řízení u civilních soudů domáhali určení, že jejich teta, jejímiž jsou dědici, byla ke dni svého úmrtí (6. 12. 2004) členkou stavebního bytového družstva, neboť smlouva o převodu členských a práv a povinností k předmětnému bytu ze dne 10. 11. 2004 je neplatná. Nalézací a odvolací soud shledaly tuto smlouvu jako absolutně neplatnou z důvodu jednání tety navrhovatelů v duševní poruše a žalobě vyhověly. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť vrchní soud se při rozhodování neodchýlil od právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, od něhož stěžovatelka dovozovala přípustnost dovolání.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že smlouva o převodu členských a práv a povinností byla řádně podepsána notářsky ověřeným podpisem, se zůstavitelkou měla dlouhodobě dobré vztahy a byla s ní v kontaktu, zatímco rodina zůstavitelky se o ni nezajímala a nenavštěvovala ji. Zejména namítá, že znalecké posudky, které posuzovaly zdravotní stav zesnulé, byly vypracovány až po její smrti a k věci nebyli vyslechnuti stěžovatelkou navržení svědci, kteří byli se zesnulou v kontaktu v domově důchodců. Podle stěžovatelky nebylo na základě provedeného dokazování možné bezpečně zjistit, že teta navrhovatelů jednala v duševní poruše, jež činí jí provedený právní úkon absolutně neplatný ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud z připojeného spisu krajského soudu ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Soudy vycházely ze dvou znaleckých posudků, zpracovaných na základě podrobné zdravotnické dokumentace dlouhodobě postihující zdravotní stav zesnulé, včetně stavu psychického. Dále vycházely z podrobného výslechu znalkyně, která problematiku demence důkladně objasnila i z odborného hlediska. Znalci v obou znaleckých posudcích přitom dospěli ke shodnému závěru, že zesnulá minimálně od hospitalizace v psychiatrické léčebně (11. 8. 2004) trpěla demencí středního až těžkého stupně, v jejímž důsledku nebyla s to činit právní úkony, jednalo se o trvalou duševní poruchu vzniklou poškozením mozku, bez naděje na progresi, přičemž na uvedeném nic nemění možnost krátkodobých lucidních okamžiků.
K námitkám stěžovatelky ohledně nedostatků v dokazování Ústavní soud uvádí, že je výhradně na úvaze soudu, který z důkazů provede. Ústavní soud při rozhodování vzal v úvahu, že soudy v odůvodnění rozhodnutí výslovně neuvedly, proč nedošlo k výslechu stěžovatelkou navrhovaných svědkyň, nicméně má za to, že tato skutečnost nemůže způsobit neústavnost napadeného rozhodnutí. Důvody, které soudy k jejich postupu vedly, totiž zcela evidentně vyplývají z kontextu věci, průběhu řízení a jednoznačné průkaznosti znaleckých posudků a zdravotnické dokumentace. Případný laický názor pečovatelky na to, zda zesnulá mohla být v okamžiku podpisu smlouvy s to vnímat, jaký úkon a s jakým dopadem činí, tak byl s ohledem na zjištěné skutečnosti nadbytečný. Za dané situace má Ústavní soud za to, že i když soudy své stanovisko v tomto směru výslovně neformulovaly, nejedná se o pochybení dosahující svou intenzitou porušení práv stěžovatelky, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud z ústavněprávního hlediska ani nemá výhrady vůči řádně odůvodněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Dovolací soud objasnil, že ve věci sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, od níž stěžovatelka dovozovala přípustnost dovolání, se jednalo o jinou výchozí skutkovou situaci, kdy nesprávný závěr soudů o duševní poruše byl učiněn na základě pravděpodobnosti, zatímco v nyní projednávané věci se jednalo o duševní poruchu neměnnou, způsobenou trvalým poškozením mozku.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů ohledně psychického stavu zesnulé, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout, a nelze je ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Stěžovatelka měla a nepochybně i využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu