ECLI:CZ:US:2019:1.US.3850.18.1
sp. zn. I. ÚS 3850/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti CENEGA CZECH s. r. o., IČO 61065056, sídlem v Praze, Kováků 456/28, zastoupené Mgr. Jaroslavem Benešem, advokátem se sídlem v Praze, Panská 891/5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 101 VSPH 579/2018-58 ze dne 11. září 2018, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení JUDr. Daniely Urbanové, insolvenční správkyně se sídlem v Praze, Opletalova 5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích domáhala na vedlejší účastnici jako insolvenční správkyni vyloučení blíže určených věcí z majetkové podstaty insolvenčního dlužníka. Krajský soud žalobu zamítl s tím, že stěžovatelka ve vztahu k těmto věcem platně nedostoupila od kupní smlouvy, nevyzvala vedlejší účastnici k zaplacení kupní ceny a výhrada vlastnického práva sjednaná s insolvenční dlužnicí nesplňovala kvalifikované zákonné požadavky. Přes procesní neúspěch stěžovatelky soud rozhodl podle §150 občanského soudního řádu, že se úspěšné vedlejší účastnici nepřiznává náhrada nákladů. Důvod pro to soud shledal ve skutečnosti, že vedlejší účastnice původně považovala výhradu vlastnického práva za účinnou, její následnou změnou názoru byla fakticky vyloučena možnost stěžovatelky včas přihlásit pohledávku. Placení náhrady nákladů řízení by za toho stavu bylo dle soudu nepřiměřeně přísné.
2. Vrchní soud v Praze k odvolání vedlejší účastnice změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit stěžovatelce 15 489,21 Kč na náhradě nákladů řízení před krajským soudem a 1 416 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud se neztotožnil s krajským soudem v tom, že by z vyjádření vedlejší účastnice vyplynula její připravenost věci stěžovatelce vrátit. Za situace, kdy stěžovatelka nevyzvala vedlejší účastnici k zaplacení kupní ceny, nemohla oprávněně očekávat vrácení věcí. Stěžovatelka nepodala žalobu na určení pravosti pohledávky a se žalobou na vyloučení věcí ze soupisu majetkové podstaty neuspěla. Tento neúspěch nemůže jít k tíži vedlejší účastnice, která jako insolvenční správkyně jen konala svou povinnost.
3. Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a na rovnost účastníků řízení. Porušení spatřovala v tom, že vedlejší účastnice jako insolvenční správkyně k výhradě vlastnického práva přistupovala podle okolností tak, jak pro ni bylo výhodné. Z jejího jednání jasně vyplynulo, že ji uznává, stěžovatelka tedy měla důvod se na to spoléhat. Pozdější neuznání výhrady vlastnického práva bylo nepoctivé, nečitelné a poškodilo všechny věřitele v podobné situaci, přestože úkolem insolvenčního správce je prosazovat hlavní zásady insolvenčního řízení, tj. i předcházení nespravedlivého poškození účastníků.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Významná je tak především svévole při výkladu a užití příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
6. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši, zpravidla nemůže dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry.
7. Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (jako např. majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Tento přístup nelze chápat jako odepření ochrany základních práv a svobod, nýbrž jako praktické promítnutí postavení Ústavního soudu v systému ústavních orgánů České republiky a účelu řízení o ústavní stížnosti. Podobně k těmto sporům ostatně přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v praxi např. rozhodnutí ve věcech Korolev proti Rusku č. 25551/05 ze dne 1. 7. 2010, Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011 nebo Šumbera proti České republice č. 48228/08 ze dne 21. 2. 2012].
8. Výše sporné částky v souzené věci je bagatelní a stěžovatelka žádné konkrétní dopady do svých majetkových poměrů nepopsala. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zabýval pouze tím, zda rozhodnutí vrchního soudu porušilo podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. To Ústavní soud neshledal: vrchní soud své rozhodnutí srozumitelně a logicky vysvětlil, nadto k němu dospěl na základě odvolání vedlejší účastnice. Stěžovatelka tak měla možnost soudu předložit svůj náhled na věc a přesvědčit jej. Skutečnost, že stěžovatelka odvolací soud nepřesvědčila, porušení jejích práv nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)]. Tvrzená nesprávnost výkladu §150 občanského soudního řádu pak není pro věc významná, protože Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv prosté zákonnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 23/93 ze dne 2. 6. 1994 (N 28/1 SbNU 219)].
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu