ECLI:CZ:US:2019:1.US.388.19.1
sp. zn. I. ÚS 388/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti O. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Kamilem Štěpánkem, advokátem se sídlem Česká Lípa, Jindřicha z Lipé 113, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 4. 1. 2019 č. j. 31 To 529/2018-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 30. 11. 2018 č. j. 2 PP 302/2018-37 byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, kterým byla jeho stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu v České Lípě podle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítnuta jako opožděně podaná.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel uvádí, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci svůj závěr, že stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu v České Lípě byla podána opožděně, odůvodnil tím, že lhůta k jejímu podání začala běžet od okamžiku ústního vyhlášení usnesení Okresního soudu v České Lípě, nikoli až od okamžiku doručení písemného vyhotovení tohoto usnesení. Namítá, že ustanovení §143 odst. 1 trestního řádu nelze aplikovat na rozhodování o stížnosti proti usnesení o žádosti o podmíněné propuštění, neboť se nejedná o případ, kdy je doručením písemného vyhotovení usnesení naplněna pouze jeho informativní funkce. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, IV. ÚS 2519/07 a III. ÚS 2366/13), jež je podle jeho názoru použitelná i na jeho případ.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností.
Ve vztahu k projednávanému případu Ústavní soud nejdříve připomíná, že podle ustanovení §143 odst. 1 trestního řádu se stížnost podává u orgánu, proti jehož usnesení směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení. Podle ustanovení §137 odst. l trestního řádu se oznámení děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Z ustanovení §137 odst. 4 trestního řádu pak vyplývá, že usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se vždy v opise doručí státnímu zástupci, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět.
Vzhledem k tomu, že usnesením Okresního soudu v České Lípě bylo rozhodnuto, že se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítá, ustanovení §137 odst. 4 trestního řádu na případ stěžovatele nedopadá. U veřejného zasedání, kde bylo usnesení o zamítnutí žádosti vyhlášeno, byl dne 30. 11. 2018 osobně přítomen jak sám stěžovatel, tak i jeho obhájce. K oznámení usnesení stěžovateli a jeho obhájci tak došlo jeho vyhlášením dne 30. 11. 2018 a od tohoto okamžiku běžela zákonem stanovená třídenní lhůta pro podání stížnosti. Právě osobní přítomnost stěžovatele a jeho obhájce při vyhlášení usnesení s náležitým poučením o opravných prostředcích založila právní účinky oznámení předmětného usnesení jeho vyhlášením ve veřejném zasedání a nikoliv až po doručení jeho písemného vyhotovení. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i v případě obdobných ústavních stížností (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1420/09, I. ÚS 463/10 či I. ÚS 3965/14).
Jestliže stěžovatel odkazuje na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu, je třeba zdůraznit, že se vztahuje (jak ostatně sám stěžovatel přiznává) k případům, kdy šlo o lhůtu k podání stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení. Takovým usnesením totiž soud rozhoduje o podaném opravném prostředku, a proto se na tyto případy vztahuje ustanovení §137 odst. 4 trestního řádu, tzn. že tato usnesení je třeba v opise vždy doručit a až od okamžiku tohoto doručení počíná běžet lhůta k podání stížnosti.
Ústavní soud proto nemůže přijmout názor stěžovatele (ostatně nepodpořený žádnou konkrétní argumentací), že by se jím citovaná judikatura měla vztahovat i na případy rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Takové rozhodnutí není rozhodnutím o opravném prostředku ve smyslu §137 odst. 4 trestního řádu, tzn. že zákon soudu nestanoví povinnost doručovat jeho písemný opis, tudíž je třeba okamžik počátku běhu lhůty k podání stížnosti proti takovému rozhodnutí na základě §137 odst. 1 a §143 odst. 1 trestního řádu vztahovat k okamžiku jeho oznámení ve formě ústního vyhlášení učiněného v přítomnosti odsouzeného i jeho obhájce.
Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel měl stížnost podat (a to třeba i blanketně) ve lhůtě tří dnů od konání veřejného zasedání, kde bylo rozhodnutí vyhlášeno a bylo tedy stěžovateli a jeho obhájci i oznámeno, a následně, po doručení písemného opisu usnesení s odůvodněním tuto svou stížnost blíže odůvodnit. Ústavní soud uzavírá, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci dodržel zákonný postup rozhodování a při výkladu zmíněných ustanovení se nedopustil svévole.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu