ECLI:CZ:US:2019:1.US.3880.19.1
sp. zn. I. ÚS 3880/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Nataliya Holubovska, zastoupené Mgr. Davidem Netušilem, advokátem se sídlem Politických vězňů 8, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 2 A 34/2019 - 39 ze dne 25. června 2019 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 225/2019-17 ze dne 28. listopadu 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. Těmito rozhodnutími mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále právo na osobní a rodinný život stěžovatelky podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Podle stěžovatelky obecné soudy nesprávně posoudily okamžik rozhodný pro běh lhůty k podání správní žaloby. V důsledku toho byla žaloba posouzena jako opožděná a stěžovatelka se již nyní nemá jak bránit proti rozhodnutí o jejím vyhoštění.
2. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy jako správní orgán prvního stupně, rozhodnutím ze dne 18. 5. 2018, č. j. KRPA-473533-85/ČJ-2016-000022, uložila stěžovatelce správní vyhoštění podle §119 odst. 2 písm. b) v návaznosti na §119 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"). Současně stanovil dobu, po kterou stěžovatelce nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a to v délce 5 let. Počátek této doby určil podle §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky, a současně stěžovatelce stanovil dobu k vycestování podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
3. K odvolání stěžovatelky Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie (jako správní orgán druhého stupně) rozhodnutím ze dne 24. 4. 2019 č. j. CPR 19384 2/ČJ 2018-930310-V234 změnila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že stěžovatelce po dobu 5 let nelze umožnit vstup "na území České republiky" (nikoliv území členských států Evropské unie) a počátek doby, po kterou tento vstup nelze umožnit, se stanoví "podle §118 odst. 2 zákona o pobytu cizinců" (nikoliv §118 odst. 1 téhož zákona). Ve zbylé části rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila.
4. Stěžovatelka se následně obrátila na správní soudy. Žalobou adresovanou k Městskému soudu v Praze, kterou podala k přepravě dne 13. 5. 2019, se snažila dosáhnout zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí. Městský soud však její žalobu odmítl jako opožděnou, Nejvyšší správní soud následně tomuto závěru přisvědčil.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá extrémně nesprávnou interpretaci podústavního práva obecnými soudy, která koliduje s jejími základními právy. Podle stěžovatelky nelze směšovat dodání a doručení písemnosti do datové schránky. Stěžovatelka ve své kasační stížnosti jednoznačně tvrdila a podložila označenými důkazními prostředky, že její právní zástupce se do datové schránky přihlásil až dne 5. 5. 2019, tudíž rozhodnutí vedlejšího účastníka nemohlo být doručeno již dne 25. 4. 2019, pouhým dodáním zprávy do datové schránky. Při doručování rozhodnutí účastníkovi nebo jeho zástupci je rozhodující, kdy se oprávněná osoba přihlásila do datové schránky, nikoli den, kdy byla datová zpráva do datové schránky dodána. Stěžovatelka má rovněž za to, že správní soudy měly zohlednit mimořádné osobní a rodinné poměry stěžovatelky. Jak vyplývá ze spisového materiálu, stěžovatelka je v pevném a trvalém partnerském svazku s panem Lukášem Životským, státním příslušníkem České republiky, již více než čtyři roky. Plánují svatbu a založení rodiny. Jedná se o více než čtyřletý partnerský vztah, jehož zpřetrhání by za daných okolností bylo zcela extrémním a zcela neproporcionálním zásahem do rodinného a osobního života stěžovatelky.
II. Hodnocení Ústavního soudu
6. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
10. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) Ústavní soud neplní funkci další instance v systému obecného soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
12. Předmětem řízení se stal přezkum správního rozhodnutí vydaného ve věci správního vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců. Podle §172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců musí být žaloba proti správnímu rozhodnutí o vyhoštění podána do deseti dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, přičemž zmeškání této lhůty nelze prominout. Samotná lhůta pro podání žaloby přitom není stěžovatelkou rozporována. Sporným se stal toliko okamžik rozhodnutí pro počátek běhu žalobní lhůty.
13. Městský soud žalobu odmítl jako opožděnou s odůvodněním, že z doručenky založené ve správním spise vyplývá, že žalobou napadené rozhodnutí bylo zástupci stěžovatelky Mgr. Davidu Netušilovi doručeno do datové schránky dne 25. 4. 2019. Jestliže napadené rozhodnutí bylo právnímu zástupci doručeno dne 25. 4. 2019 a žaloba byla podána u městského soudu dne 13. 5. 2019, stalo se tak po marném uplynutí zákonem stanovené desetidenní lhůty (posledním dnem lhůty k podání žaloby bylo pondělí 6. 5. 2019), a žaloba proto byla podána opožděně.
14. Podle kasačního soudu pak z kopie správního spisu, kterou si tento soud vyžádal, konkrétně z detailu o odeslané zprávě - tzv. doručenky, vyplývá, že rozhodnutí správního orgánu druhého stupně bylo dodáno do datové schránky zástupce stěžovatelky Mgr. Davida Netušila dne 25. 4. 2019 v 7:04:45 hod., přičemž oprávněná osoba se do datové schránky přihlásila dne 25. 4. 2019 v 7:11:50 hod. K posledně uvedenému datu a hodině bylo tedy rozhodnutí správního orgánu druhého stupně zástupci stěžovatelky rovněž doručeno.
15. Samotná Ústavní stížnost představuje toliko opakování námitky týkající se správnosti a průkaznosti doručení správního rozhodnutí o vyhoštění stěžovatelky. Stěžovatelka tak napadá skutková zjištění obecných soudů. Jelikož Ústavní soud žádná procesní pochybení Nejvyššího správního soudu neshledal, neměl důvod se od jeho skutkového posouzení věci nijak odchylovat.
16. Předně Ústavní soud konstatuje, že žaloba může být pro opožděnost odmítnuta toliko za situace, kdy je nesporné, že nebyla podána včas, nikoli pokud existují pochybnosti. Takové odmítnutí žaloby, za přítomnosti pochybností o její opožděnosti, by totiž znamenalo nepřípustné odepření spravedlnosti, denegationem iustitiae, porušující právo jednotlivce na spravedlivý proces v incencích čl. 36 Listiny. To však není případ stěžovatelky, neboť v její věci nebylo o opožděnosti žaloby pochyb.
17. Jádrem kasační argumentace (a rovněž argumentace v ústavní stížnosti) se stalo tvrzení o hackerském útoku. Na toto tvrzení je však v rovině práva podústavního zapotřebí nahlížet optikou stávající judikatury obecných soudů.
18. V obecné rovině lze k prokazování doručení prostřednictvím datových schránek odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2837/2011, kde je uvedeno: "Při doručování listiny v elektronické podobě do datové schránky je průkazem doručení oznámení Ministerstva vnitra o dodání listiny do datové schránky adresáta a oznámení Ministerstva vnitra o doručení listiny adresátu, která byla opatřena uznávanou elektronickou značkou (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600 s., str. 360). Oznámení Ministerstva vnitra o dodání listiny do datové schránky nebo o doručení adresátu opatřené jeho elektronickou značkou (dále jen ‚elektronická doručenka') jsou veřejnými listinami. Jde totiž o listiny vydané státním orgánem (Ministerstvem vnitra) v mezích jeho pravomoci (dané mu ustanovením §20 odst. 1 písm. e/zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů). Pro veřejné listiny a pro listiny, které mají povahu veřejné listiny, je přitom charakteristické, že potvrzují pravdivost toho, co je v nich uvedeno, není-li dokázán opak (srov. §134 o. s. ř.). K tomu, aby mohla být vyvrácena správnost údajů o doručení obsažených v (elektronické) doručence, tedy musí účastník řízení především tvrdit skutečnosti, jež v případě, že jsou prokázány, vedou k závěru, že údaje v doručence nejsou pravdivé (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2756/99, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 10 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura)."
19. Rovněž Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil, že ten, kdo hodlá úspěšně zpochybnit doručení písemnosti ve správním řízení, musí toto své tvrzení prokázat. Musí se tedy jednat o prokazatelné skutečnosti, které jsou způsobilé doručení a údaje na doručence zpochybnit (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 158/2005 - 82 ze dne 27. 4. 2006, č. j. 1 Afs 7/2007 - 169 ze dne 29. 11. 2007, a č. j. 9 As 65/2009 - 61 ze dne 31. 3. 2010). Stěžovatelce se však nepodařilo zpochybnit doručení tak, aby obecným osudům mohly objektivně vzniknout pochybnosti, že jí napadené správní rozhodnutí bylo ve skutečnosti doručeno později, a tedy byla žaloba podána včas. Ani Nejvyšší správní soud tak neměl důvod odchýlit se od závěru, který daný soud vyslovil již v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 9 As 65/2009 - 61, podle kterého, "(p)okud chtěl žalobce zvrátit důkazní sílu doručenky, nemohl tak učinit strohými a nekonkrétními námitkami."
20. Za vágní námitku ve smyslu shora citované judikatury lze považovat i tvrzený hackerský útok, k jehož prokázání stěžovatelka, resp. její zástupce, žádné důkazy nedoložil. Nejvyššímu správnímu soudu tak nepřednesla žádný argument, který by byl s to zpochybnit, že rozhodnutí správního orgánu druhého stupně bylo stěžovatelce doručeno dne 25. 4. 2019. Žalobu stěžovatelky podanou dne 13. 5. 2019 proto nelze vyhodnotit jako podanou včas ve lhůtě deseti dnů od doručení rozhodnutí ve smyslu §172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud neshledal namítaný exces ve výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů.
21. K námitce zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelky Ústavní soud toliko konstatuje, že právě v rámci řízení o správním vyhoštění jsou správní orgány nuceny posuzovat sociální a rodinné vazby stěžovatelky na území České republiky. Požadavek dostatečného vypořádání těchto okolností je dán §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle kterého "při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště." Úzké vazby stěžovatelky k osobám žijícím na území České republiky pak mohou založit překážku jeho vyhoštění. Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, totiž "[r]ozhodnutí o správním vyhoštění podle §119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince."
22. K přezkumu rozhodnutí o vyhoštění soudy z hlediska těchto okolností by však mohlo dojít teprve na základě žaloby splňující zákonem dané procesní požadavky, zejm. aby byla podána řádně a včas. Městský soud však nemohl k těmto argumentům přihlédnout při posuzování objektivního kritéria včasnosti podání žaloby. Jak již bylo výše uvedeno, podle §172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců musí být žaloba proti správnímu rozhodnutí o vyhoštění podána do deseti dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, přičemž zmeškání této lhůty nelze prominout.
23. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, ani městského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 či čl. 10 Listiny.
24. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu