ECLI:CZ:US:2019:1.US.3900.18.1
sp. zn. I. ÚS 3900/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Ivety Turkové, zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem Jižní 1820/53, Česká Lípa, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. června 2017 č. j. 28 C 318/2014-368, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2017 č. j. 30 Co 398/2017-448 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2018 č. j. 21 Cdo 2284/2018-510, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. listopadu 2018, stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 4 odst. 1, 2, 3 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se žalobou ze dne 12. prosince 2014, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 proti žalované Ahold Czech Republic, a. s., domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. g) zákoníku práce z důvodu soustavného porušování povinností vyplývajících z právních předpisů, vztahujících se k vykonávané práci. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. června 2017 č. j. 28 C 318/2014-368 žalobu zamítl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 98 252 Kč a České republice na nákladech řízení částku ve výši 4 020 Kč.
3. Na základě odvolání, podaného stěžovatelkou, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. prosince 2017 č. j. 30 Co 398/2017-448 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech státu potvrdil. Výrok o nákladech řízení, které byly stěžovatelce uloženy zaplatit žalované, odvolací soud změnil tak, že výše těchto nákladů činí 86 807 Kč. Dále odvolací soud rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 6 776 Kč.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. října 2018 č. j. 21 Cdo 2284/2018-510 podané dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Podle závěru učiněného dovolacím soudem, odvolací soud rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybnila ve věci provedené důkazní řízení i učiněná skutková zjištění. Podle názoru stěžovatelky jí byla výpověď z pracovního poměru dána v rozporu se zákoníkem práce, neboť podle §52 písm. g) zákoníku práce je totiž možné dát zaměstnanci výpověď pouze v případě, jestliže byl v době posledních 6 měsíců, v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, písemně upozorněn na možnost výpovědi. Provedeným dokazováním nebylo podle tvrzení stěžovatelky prokázáno ani to, že by se skutečně tato porušení pracovní kázně stala.
6. Podle názoru stěžovatelky výpověď z pracovního poměru, kterou jí žalovaná dala, byla naprosto neurčitá, v rozporu se zákonem a proto i neplatná. Žalovaná se snažila ze stěžovatelky učinit osobu, která nedodržovala pracovní dobu, poukazovala na vytýkací dopisy, které jsou podle názoru stěžovatelky nekonkrétní a nepřezkoumatelné. Stěžovatelka rozhodně nesouhlasila s tím, že by nedodržovala pracovní dobu či plnila své pracovní povinnosti hůře než ostatní zaměstnanci žalované. Pokud pak soudy rozhodovaly na základě kamerových záznamů, jde podle tvrzení stěžovatelky o důkaz, který byl pořízen nezákonným způsobem, a nemělo být k němu vůbec přihlíženo.
7. Stěžovatelka namítala, že z výpovědi svědka V. Soukupa, kterou se soudy vůbec nezabývaly, vyplývá, že stěžovatelka jako vedoucí provozovny neměla pevně stanovenou pracovní dobu, a pro něj bylo důležité, že byl naplněn fond pracovní doby, Tento svědek byl přímým nadřízeným stěžovatelky a neměl k ní žádné výhrady. Poukázal na to, že výtky měly být konzultovány s centrálou, tedy i s ním, což se však nestalo.
8. Stěžovatelka rovněž poukázala na skutečnost, že krátce před výpovědí utrpěla pracovní úraz, jenž jí způsobila paní Radová, tedy manželka tehdejšího ředitele pobočky, u které stěžovatelka pracovala, když právě po tomto úraze žalovaná - konkrétně právě ředitel pobočky pan Rada jako její odpovědný vedoucí pracovník - začal stěžovatelce (a to výlučně právě jí) systematicky udělovat různé výtky, sledoval ji prostřednictvím kamerového systému a ovlivňoval proti ní další osoby, které pak pochopitelně i ve svém zájmu uváděly to, co bylo podle žalované třeba k faktické profesní likvidaci stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
12. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
13. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.
14. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnila již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly.
15. Soud prvního stupně dovodil, že s ohledem na předmět sporu je zřejmé, že důkazní břemeno ohledně naplnění skutků, vymezených ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. října 2014, je na žalované jako zaměstnavateli stěžovatelky, prováděl proto důkazní řízení iniciované žalovanou k prokázání jejich skutkových tvrzení. Po provedeném řízení a dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Části kamerového záznamu z marketu, které soud provedl podle §88 odst. 1 občanského zákoníku, neshledal rozpornými s §90 občanského zákoníku. Z nich bylo zřejmé, že stěžovatelka trávila valnou část pracovní doby v prostorách hypermarketu povídáním se známými. Stěžovatelka byla ve dnech 26. února 2014, 26. září 2014, 24. října 2014 písemně upozorněna na porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci: nedodržování pracovní doby - pozdní příchody, časové prodlevy nesouvisející s výkonem práce, porušování interních předpisů. Obvodní soud uzavřel, že žalované se podařilo prokázat skutečnosti uváděné ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. října 2014, proto žalobu zamítl.
16. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a k námitkám stěžovatelky mimo jiné uvedl, že pokud stěžovatelka namítala pochybení soudu prvního stupně v hodnocení důkazů spočívající v tom, že tento soud nepřihlédl k výpovědi svědka V. Soukupa, nelze tuto námitku shledat opodstatněnou. Soud prvního stupně k této svědecké výpovědi v rámci hodnocení důkazů přihlédl, a po zhodnocení veškerých provedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti učinil správný závěr o skutkovém stavu věci, neboť výpověď svědka V. Soukupa nikterak nevyvrací pro rozhodnutí relevantní skutečnosti, zjištěné z ostatních provedených důkazů. K námitce stěžovatelky o nepřípustnosti důkazu kamerovým záznamem odvolací soud uvedl, že tento důkaz považuje stejně jako soud prvního stupně, ve smyslu §88 odst. 1 občanského zákoníku za přípustný. Odvolací soud pouze podle §220 o. s. ř. změnil výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení, neboť výše nákladů řízení žalované nebyla stanovena správně.
17. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.
18. Vznáší-li stěžovatelka námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
19. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelkou uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
19. Ústavní soud tedy v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
20. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu