ECLI:CZ:US:2019:1.US.3907.18.1
sp. zn. I. ÚS 3907/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph. D., advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, 110 00 Praha 1 - Staré Město, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně o výkonu dohledu č. j. 2 KZN 1135/2017-168 ze dne 27. 9. 2018, usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Blansku č. j. ZN 1255/2014-934 ze dne 24. 11. 2017 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územního odboru Blansko, Oddělení hospodářské kriminality č. j. KRPB-70948-1048/TČ-2014-060181-SID ze dne 30. 7. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (postupu) orgánů činných v trestním řízení, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením příslušný policejní orgán rozhodl podle ustanovení §159a odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") o odložení trestní věci, a to podezření ze spáchání řady hospodářských deliktů, kterých se měli dopustit osoby v tomto usnesení blíže označené v souvislosti s jejich postavením (výkonem funkce či pracovní pozicí) v obchodní společnosti Efrema Business, a.s. v likvidaci, jejímž akcionářem a současně i věřitelem byl i stěžovatel, který spolu s dalšími obdobně zainteresovanými osobami podal předmětné trestní oznámení. Příslušný policejní orgán věc odložil, když shledal, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a současně nebylo namístě věc vyřídit jinak. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Blansku v záhlaví uvedeným usnesením zčásti zamítl jako nedůvodnou, zčásti jí vyhověl a policejnímu orgánu uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, a ve zbývajícím rozsahu ji zamítl jako stížnost podanou osobou neoprávněnou. Posléze stěžovatel podal, při vědomí judikatury Ústavního soudu, Krajskému státnímu zastupitelství v Brně podnět k výkonu dohledu. Jmenované zastupitelství však námitkám stěžovatele nepřisvědčilo, o čemž jej vyrozumělo vpředu uvedeným přípisem.
Proti rozhodnutím (postupu) orgánů činných v trestním řízení brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace (resp. zákazu pokračovat v porušování základních práv). Stěžovatel zejména namítl, že dozorující státní zástupce mu svévolně odňal procesní postavení poškozeného v trestním řízení, ačkoliv mu několik let toto procesní postavení bylo přiznáno, přičemž dohledový orgán tento postup dozorujícího státního zástupce nezhojil. V té souvislosti Ústavnímu soudu předkládá k posouzení, zda kvalifikovaný akcionář může uplatňovat svá majetková práva, s nimiž je spojeno i právo zastupovat obchodní společnost jako poškozenou v trestním řízení podle §371 zákona o obchodních korporacích, pokud je podezřelá z trestné činnosti vlivná osoba obchodní společnosti a bývalý člen statutárního orgánu obchodní společnosti, přičemž likvidátorka obchodní společnosti je pasivní a za poškozenou obchodní společnost v trestním řízení žádnou škodu neuplatnila a ani nevyužila možnosti podat stížnost proti usnesení o odložení věci. Stěžovatel má rovněž za to, že postup orgánů činných v předmětném trestním řízení vykazuje znaky extrémních a závažných pochybení při prověřování trestné činnosti. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti velmi zevrubně rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem dozorového státního zástupce (a názorem Krajského státního zastupitelství v Brně), který ve vztahu k celé řadě skutků tvrzených v trestním oznámení nepřiznal stěžovateli postavení poškozeného v trestním řízení. Ústavní soud však v tomto směru na straně orgánů činných v trestním řízení pochybení neshledal. Okresní státní zástupce v Blansku v napadeném usnesení podrobně vyložil, z jakých důvodů nelze co do prověřování většiny skutků pokládat stěžovatele (jakož i další oznamovatele) za poškozeného. Poukázal zejména na skutečnost, že stěžovatel je akcionářem dané obchodní společnosti, a zapotřebí je tak odlišit jeho majetkovou sféru od majetkové sféry vlastní obchodní společnosti. Státní zástupce na podporu této diferenciace mající význam pro přiznání postavení poškozeného konkrétní osobě odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž byla-li způsobena akciové společnosti škoda, nevznikla tím současně škoda jejímu akcionáři (usnesení sp. zn. 8 Tdo 124/2005 ze dne 24. 3. 2005, usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 294/2009 ze dne 26. 8. 2009). Dlužno zde poznamenat, že Ústavní soud tuto judikaturu oddělující majetek společníka (akcionáře) a vlastní společnosti z hlediska způsobené škody a určení poškozeného v trestním řízení jako ústavně konformní aproboval (srov. např. bod 24 usnesení sp. zn. III. ÚS 1000/18 ze dne 30. 8. 2018). Úvahy státního zástupce proto nejsou projevem svévole a ani jinak nevybočují z kautel spravedlivého procesu.
Odkaz stěžovatele na ustanovení §371 zákona o obchodních korporacích nepokládá Ústavní soud za přiléhavý. Předmětné ustanovení se týká institutu akcionářské žaloby, jejímž smyslem je poskytnout tzv. kvalifikovanému akcionáři právo se za společnost domáhat náhrady mj. újmy proti členu představenstva nebo dozorčí rady v soudním řízení, a v tomto řízení také společnost zastupovat. Trestní řízení však není primárně vedeno za účelem náhrady škody, nýbrž, jak ostatně zdůrazňuje samo krajské státní zastupitelství v naříkaném přípisu, za účelem náležitého zjištění trestných činů a spravedlivého potrestání pachatelů, což slouží k upevňování zákonnosti, jakož i předcházení a zamezování trestné činnosti (str. 9 přípisu krajského státního zastupitelství). Řízení o případném nároku na náhradu škody poškozeného má adhezní povahu, přičemž za splnění zákonných podmínek o něm nemusí být věcně rozhodnuto a poškozený naopak se svým nárokem na náhradu škody může být odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Ostatně již název institutu akcionářské žaloby dává tušit, že míří na (sporná) civilní řízení, přičemž trestní řízení se žalobou nezahajuje. Citované ustanovení zákona o obchodních korporacích tak dle názoru Ústavního soudu není způsobilým nástrojem jak dosíci přiznání postavení poškozeného v trestním řízení, byť by se tak formálně dělo pod hlavičkou zastupování obchodní společnosti jako právnické osoby, tedy subjektu odlišného od svých společníků, zde akcionářů.
Skutečnost, že policejní orgán dlouhou dobu stěžovatele (a další oznamovatele) za poškozeného pokládal, neznamená, že byl takový postup namístě a že by jen z této prosté okolnosti bylo lze dovodit nemožnost pozdější revize tohoto faktického stavu.
Ani výhradám stěžovatele o extrémních a závažných pochybení orgánů činných v trestním řízení při prověřování trestné činnosti Ústavní soud nepřisvědčil. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozebírá skutkový stav, dospívaje k závěru o důvodnosti podezření ze spáchání trestných činů. Tím však Ústavní soud de facto staví do role další přezkumné instance, která mu ovšem nepřísluší. Ústavní soud je pouze oprávněn posoudit, zda orgány činné v trestním řízení se věcí v uspokojivém rozsahu zabývaly. Již z usnesení policejního orgánu o odložení věci je patrné, že jednotlivé skutky byly prověřovány, za tím účelem byly vyslechnuty osoby a provedeny další úkony, včetně znaleckého zkoumání účetnictví. Pakliže se policejní orgán v některých dílčích otázkách dopustil nepřiměřeného zobecnění, resp. povrchně vypořádal některá tvrzení oznamovatelů, věc mu byla dozorovým státním zástupcem v tomto rozsahu vrácena a současně mu bylo uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl (což není předmětem přezkumu v rámci nynější ústavní stížnosti). To také znamená, že i dozorový státní zástupce se v rámci podaných stížností proti usnesení policejního orgánu zabýval věcí dostatečně podrobně. Pochybení Ústavní soud neshledal ani u krajského státního zastupitelství, které se jí rovněž v potřebném rozsahu zabývalo, reagovalo na námitky stěžovatele.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu