ECLI:CZ:US:2019:1.US.3920.17.1
sp. zn. I. ÚS 3920/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, se sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2017 č. j. 30 Cdo 4088/2017-196 a č. j. 30 Cdo 4167/2017-197, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016 č. j. 69 Co 85/2016-118, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. listopadu 2015 č. j. 16 C 236/2012-87, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. října 2016 č. j. 16 C 236/2012-136 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 69 Co 407/2016-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. prosince 2017 a doplněné podáními ze dne 18. prosince 2017 a 14. února 2018, stěžovatel podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces, na náhradu škody, na ochranu majetku a nerušený výkon vlastnictví, na legitimní očekávání nabytí majetku, na spravedlivý proces bez průtahů, na přístup k soudu, na nestranný soud a na rovné zacházení podle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel rovněž požádal Ústavní soud, aby mu ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem vůči obecným soudům.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního sodu pro Prahu 1 sp. zn. 16 C 236/2012 vyplývá, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal po České republice - Ministerstvu dopravy a poté i Ministerstvu vnitra zaplacení náhrady škody ve výši 180 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud rozsudkem ze dne 9. listopadu 2015 č. j. 16 C 236/2012-87 řízení ohledně požadavku na zaplacení 15 000 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit stěžovateli částku 165 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. dubna 2016 č. j. 69 Co 85/2016-118 odvolání stěžovatele ohledně částky 10 000 Kč s příslušenstvím odmítl (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku prvním o zastavení řízení, v zamítavém druhém výroku o věci samé ohledně částky 155 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku třetím o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok II.). Dále odvolací soud rozhodl, že žalované se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok III.).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání a současně požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce z řad advokátů.
5. Obvodní soud usnesením ze dne 4. 10. 2016 č. j. 16 C 236/2012-136 osvobození od soudních poplatků stěžovateli v dovolacím řízení nepřiznal. K odvolání podanému stěžovatelem, Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 69 Co 407/2016-147 napadené usnesení potvrdil.
6. Usnesením ze dne 2. února 2017 č. j. 16 C 236/2012-164 pak obvodní soud pro dovolací řízení stěžovateli zástupce z řad advokátů neustanovil. Na základě odvolání podaného stěžovatelem, Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. dubna 2017 č. j. 69 Co 121/2017-180 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
7. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 3. října 2017 č. j. 30 Cdo 4088/2017-196 řízení o dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016 č. j. 69 Co 85/2016-118 zastavil, neboť stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení. Nejvyšší soud sám zkoumal splnění podmínek pro ustanovení zástupce z řad advokátů a dospěl přitom k závěru, že stěžovatel nesplňuje předpoklady podle §30 o. s. ř. pro ustanovení zástupce z řad advokátů v předmětném dovolacím řízení, neboť zjištěné majetkové poměry stěžovatele nesvědčí pro jeho osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř.
8. Dále Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. října 2017 č. j. 30 Cdo 4167/2017-197 zastavil dovolací řízení proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 69 Co 407/2016-147, jímž městský soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým soud stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení (proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. dubna 2016 č. j. 69 Co 85/2016-118). Dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovateli není důvod ustanovit advokáta pro řízení o dovolání a stěžovatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení.
9. Stěžovatel rovněž v průběhu řízení dne 16. ledna 2017 podal žalobu pro zmatečnost, a to proti prvnímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016 č. j. 69 Co 85/2016-118. Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. února 2018 č. j. 69 Co 85/2016-227 výrok první napadeného rozsudku zrušil. Stěžovatel přesto podal proti tomuto usnesení odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. srpna 2018 č. j. 4 Co 100/2018-240 podané odvolání odmítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté znovu rozhodl rozsudkem ze dne 14. listopadu 2018 č. j. 69 Co 85/2016-254, kterým rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku druhém o věci samé ohledně částky 10 000 Kč s příslušenstvím potvrdil.
10. Průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí je účastníkům znám, proto pokládá Ústavní soud podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
II.
Argumentace stěžovatele
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že postupem ve věci rozhodujících soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces z důvodu nerespektování judikatury Ústavního soudu, porušení ústavní zásady rovnosti účastníků a všeobecného zákazu diskriminace. Stěžovatel dále namítal nepřípustný formalismus ze strany obecných soudů při rozhodování o jeho žalobě o náhradu škody.
12. Podle názoru stěžovatele obecné soudy založily svá rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci v rozporu s občanským soudním řádem a judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jednoduché právo aplikovaly svévolně, v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Dále stěžovatel namítal extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a provedenými důkazy a z nich získaných právně rozhodných skutkových zjištění. Stěžovatel má za to, že obecné soudy jemu a jeho právům svévolně neposkytly soudní ochranu a že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů a pro existenci tzv. opomenutých důkazů.
13. Stěžovatel rovněž namítal nesplnění poučovací povinnosti ze strany soudu prvního stupně v rozporu s §5 o. s. ř., porušení legitimního očekávání ve stanovení lhůty k doplnění dovolání, porušení principů spravedlivého procesu, odepření přístupu k dovolacímu soudu a odepření výkonu spravedlnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
15. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016 č. j. 69 Co 85/2016-118, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. října 2016 č. j. 16 C 236/2012-136, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 69 Co 407/2016-147 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. listopadu 2015 č. j. 16 C 236/2012-87
jde o návrh nepřípustný ve vztahu k napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2017 č. j. 30 Cdo 4088/2017-196 a č. j. 30 Cdo 4167/2017-197 o návrh zjevně neopodstatněný.
16. Proti vydanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. listopadu 2015 č. j. 16 C 236/2012-87 podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze napadený rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 13. dubna 2016 č. j. 69 Co 85/2016-118. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, aniž splnil podmínku povinného zastoupení podle §241 o. s. ř. Nejvyšší soud řízení o dovolání zastavil usnesením ze dne 3. října 2017 č. j. 30 Cdo 4088/2017-196, neboť stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení.
17. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 4. října 2016 č. j. 16 C 236/2012-136, stěžovateli osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení nepřiznal. Na základě odvolání podaného stěžovatelem Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 69 Co 407/2016-147 usnesení soud prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud pak usnesením ze dne 3. října 2017 č. j. 30 Cdo 4167/2017-197 dovolací řízení zastavil, neboť nebyl dán důvod ustanovit stěžovateli advokáta pro řízení o dovolání a stěžovatel nedostatek povinného zastoupení neodstranil.
18. Ve výše uvedených případech bylo dovolací řízení skončeno pro nesplnění podmínky povinného zastoupení v dovolacím řízení. Jestliže stěžovatel nepostupoval v souladu s ustanovením §241 o. s. ř., sám způsobil, že dovolací řízení muselo být zastaveno. Skutečnost, že Nejvyšší soud obě dovolací řízení ústavně konformním způsobem zastavil, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím a to rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. listopadu 2015 č. j. 16 C 236/2012-87, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016 č. j. 69 Co 85/2016-118, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. října 2016 č. j. 16 C 236/2012-136, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 69 Co 407/2016-147, neboť z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, nelze odhlédnout od toho, zda Nejvyšší soud rozhodl z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li řízení o stěžovatelově dovolání - řádně - zastaveno proto, že stěžovatel nebyl zastoupen advokátem, je zjevné, že Nejvyššímu soudu nebyl dán prostor pro to, aby na základě svého uvážení otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec mohl posoudit. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí - řádné - podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. ledna 2013), je v daném kontextu třeba na stěžovatelova dovolání hledět tak, jakoby vůbec podána nebyla (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017). V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016 č. j. 69 Co 85/2016-118, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. října 2016 č. j. 16 C 236/2012-136, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 69 Co 407/2016-147 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. listopadu 2015 č. j. 16 C 236/2012-87, považovat za přípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
19. Ústavní stížnost je tedy přípustná v rozsahu, ve kterém směřuje proti napadeným usnesením dovolacího soudu (stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
20. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
21. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
22. Pro posouzení ústavní stížnosti bylo určující, zda stěžovatel splnil podmínku danou §241 odst. 1 o. s. ř. Pokud by tomu tak bylo, byly by splněny podmínky pro posouzení přípustnosti dovolání z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. Dovolacímu soudu proto nelze vytknout, že obě podaná dovolání pro nesplnění této zákonem předepsané náležitosti v souladu s §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. zastavil.
23. Z odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že se celou věcí řádně zabýval a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a objasnil, z jakého důvodu řízení o dovolání zastavil. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
24. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
25. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nejsou splněny ani předpoklady pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Náklady řízení před Ústavním soudem, které stěžovateli vzniknou, nese stěžovatel sám ve smyslu §62 odst. 3 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu