ECLI:CZ:US:2019:1.US.3943.18.1
sp. zn. I. ÚS 3943/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2/2, 110 00 Praha, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Na Slupi 15, 128 00 Praha 2, i. s. JUDr. Kateřinou Mullis, Ph. D., advokátkou se sídlem na téže adrese, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 503/2018-184 ze dne 4. 9. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 152/2017-150 ze dne 18. 5. 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 42 C 195/2015-106 ze dne 13. 10. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je výlučným vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území Braník, obec Praha. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy v souzené věci nerespektovaly ustálenou judikaturu, dle níž je zásadně nepřípustné obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství a domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů k nemovitostem podle restitučních předpisů nevydatelným. K tomu stěžovatel uvedl, že předmětné pozemky byly v 80. letech 20. století zastavěny místní komunikací I. třídy, tedy v době nesvobody přešly na československý stát, poté na základě zákona č. 172/1991 Sb. na stěžovatele. Žalovaní tak měli jako oprávněné osoby požádat o jejich vydání cestou restitučních předpisů, což neučinili. Dále stěžovatel namítl, že jeho dovolání nemělo být přiděleno senátu 22 Cdo, nýbrž senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu, neboť věci s restitučním prvkem a vyplývající ze zákona č. 172/1991 Sb. jsou v souladu s rozvrhem práce dovolacího soudu nejpozději od roku 2007 přidělovány právě posledně uvedenému senátu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K námitce porušení zásady zákonného soudce Ústavní soud uvádí, že o restituční věc se nejednalo. Stěžovatel podal klasickou žalobu na určení vlastnického práva, které se na restitučních předpisech nezakládalo a ani zakládat nemohlo, poněvadž osobou oprávněnou k restituci stěžovatel nebyl. Jím tvrzená souvislost s údajným obcházením restitučních předpisů ze strany žalovaných nemůže z věci udělat věc restituční. Takovým pojítkem pak nemůže být ani stěžovatelem předestřená argumentace (konstrukce) přechodu vlastnického práva dle zákona č. 172/1991 Sb., kterou soudy shledaly lichou již proto, že na základě příslušných hospodářských smluv bylo na stěžovatele převedeno pouze právo hospodaření ke stavbě komunikace, nikoli k pozemku (srov. kupř. str. 7 in fine napadeného rozsudku obvodního soudu). Za této situace Nejvyšší soud nepochybil, pakliže dovolání stěžovatele nepřidělil senátu 28 Cdo.
Pokud jde o námitky stran nedodržení judikatury zapovídající obcházení restitučního zákonodárství ze strany soudů, Ústavní soud podotýká, že identickou výhradu již vypořádal dovolací soud v napadeném usnesení. Nejvyšší soud konkrétně ozřejmil, že vskutku nelze obcházet restituční proces prostřednictvím obecné určovací žaloby. Současně však připomněl, že z tohoto pravidla judikatura dovodila v minulosti několik výjimek, jednou z nichž je i případ, kdy vlastníci neuplatnili restituční nárok proto, že jednali v důvěře ve veřejnoprávní evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát, legitimně se domnívali, že jsou vlastníky předmětných pozemků, přičemž jejich vlastnické právo bylo zpochybněno až po uplynutí lhůt pro uplatnění práva stanovených restitučními předpisy. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci. V podrobnostech lze na podrobná odůvodnění napadených soudních rozhodnutí zcela odkázat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu