ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.503.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 503/2018-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, proti žalovaným: 1) M. D. , a 2) A. D. , oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Capouškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 195/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2017, č. j. 70 Co 152/2017-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 364,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Tomáše Capouška, advokáta se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, č. j. 42 C 195/2015-106, zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků o výměře 1 669 m 2 , 1 260 m 2 a o výměře 935 m 2 (dále jen „předmětné pozemky“), zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro P., Katastrálním pracovištěm P., na LV pro k. ú. B., obec P. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, č. j. 70 Co 152/2017-150, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. změnil jen tak, že částka nákladů řízení činí 26 015 Kč, jinak i v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku I., jímž byl potvrzen zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání. Odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu v otázce poskytnutí ochrany vlastnickému právu podle obecných předpisů za situace, kdy nemovitosti v době nesvobody přešly na československý stát. Žalovaní nemohou podle žalobce být vlastníky předmětných pozemků, neboť československý stát se chopil držby předmětných pozemků v době nesvobody ať už na základě právního důvodu či bez něj a postavil na nich místní komunikaci I. třídy Jižní spojka. V tomto případě je možné se domáhat pouze obnovení vlastnického práva podle restitučních předpisů, ledaže by dotčené osobě nemohly o jejím vlastnickém právu s ohledem na stav zápisu v katastru nemovitostí a na faktický stav vzniknout pochybnosti. Právní předchůdci žalovaných v době uplatnitelnosti restitučního nároku byli zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných pozemků, avšak přinejmenším do roku 1997 je nedrželi a jako vlastníci se nechovali; měli tak požádat o jejich vydání podle restitučních předpisů. Pokud tak neučinili, nemohli být ke dni jejich zcizení jejich vlastníky, takže nemohli převést vlastnické právo na žalované. Vzhledem k charakteru předmětných pozemků, které byly zastavěny od 80. let minulého století místní komunikací I. třídy Jižní spojka, pak nemohli být ani žalovaní vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jejich právní předchůdci jsou jejich vlastníky a že tyto pozemky byly na ně převedeny. Smysl a účel restitučního zákonodárství vylučoval, aby došlo k rozdílnému zápisu vlastnického práva u pozemků a staveb na nich postavených, restituentům měla být poskytnuta naturální či relutární náhrada. Právní předchůdci žalovaných nicméně podle restitučních předpisů nepostupovali, svého vlastnictví se domohli cestou nesporného dědického řízení a následně se po žalobkyni domáhali vydání bezdůvodného obohacení, uzavření nájemní smlouvy či odkoupení předmětných pozemků; nyní tak činí žalovaní. Tím došlo ke zjevnému obejití restitučních předpisů, což při zachování obvyklé opatrnosti mělo být zjevné též žalovaným. Vlastníkem předmětných pozemků je pak žalobce, neboť předmětné pozemky přešly v době nesvobody na československý stát a následně přešly v souladu se zákonem č. 172/1991 Sb. do vlastnictví žalobce. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se žalobě zcela vyhovuje, a aby žalobci přiznal náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, eventuálně aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření považují napadený rozsudek za správný. Byť žalobce poukazuje na problematiku restitučního zákonodárství, pomíjí, že žalovaní nabyli předmětné pozemky v dobré víře v zápis ve veřejném seznamu; poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 353/2016 a Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 663/15 a IV. ÚS 405/16. Napadené rozhodnutí je tak v souladu s judikaturou těchto soudů. Skutečnost, že žalovaní nemohli být v dobré víře, je toliko spekulací, nemající oporu v dokazování. Žalobce vlastnické právo žalovaných, resp. jejich právních předchůdců uznával, činil vůči nim kroky na odkup pozemků, uzavření nájmu či vyvlastnění. Přesvědčení žalobce o jeho vlastnickém právu je zcela účelové, absentuje mu jakýkoliv titul pro domnělé vlastnictví. Navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto či zamítnuto a žalovaným byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady přípustnosti vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže [srovnej §242 odst. 3 věta první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08 (dostupného na http://nalus.usoud.cz )]. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, či ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015 (dostupná na www.nsoud.cz )].
V daném případě není dovolání přípustné z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na více právních důvodech (absence vlastnického práva žalobce i jeho právního předchůdce, naopak existence vlastnického práva žalovaných), avšak dovolatel veškeré tyto důvody nebyl schopen v dovolání adekvátně zpochybnit, natož v jejich souvislosti řádně vymezit otázku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Není přípustný ani postup, kdy si dovolatel vybere jen jeden z více důvodů, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, v jeho rámci vymezí otázku přípustnosti dovolání, a ve vztahu k ostatním důvodům uvede jen obecně formulované výhrady bez zřejmého dopadu na posuzovaný případ.
Konkrétně má žalobce za to, že československý stát převzal předmětné pozemky bez právního důvodu, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006 (uveřejněný pod č. 62/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), podle něhož převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., popř. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné. Tyto či jiné závěry z uvedeného rozhodnutí vyplývající však nijak neaplikuje na posuzovanou věc, především nijak v konkrétní rovině nepolemizuje se závěry soudů obou stupňů ohledně absence jakékoliv držby žalobce. Lze připomenout, že soud prvního stupně uzavřel, že na stát nepřešly předmětné pozemky na základě kupní smlouvy ze dne 26. 11. 1980, neboť došlo k jejich vyškrtnutí před zápisem do evidence nemovitostí. Stát pak nepřevzal předmětné pozemky ani fakticky či bez právního důvodu, neboť vyškrtnutí předmětných pozemků z kupní smlouvy svědčí o tom, že předmětné pozemky nebyly odkoupeny, že ani nebyly bezdůvodně převzaty, kdy československý stát věc řešil legálním způsobem, a nikoliv „uchvácením“. Rovněž odvolací soud uzavřel, že československý stát se nestal v rozhodné době vlastníkem předmětných pozemků; pokud žalobce argumentoval tím, že se měl chopit jejich držby, je jeho tvrzení velmi vágní, neboť přesně nesdělil, kdy k tomuto převzetí držby vůbec mělo dojít.
Dovolatel dále dovozuje, že na něj přešlo vlastnické právo podle §3 odst. 4, resp. §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., a poukazuje v této souvislosti na rozsudky dovolacího soudu ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 812/96, a ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, avšak zde zůstává toliko v obecné rovině a nijak těmito rozhodnutími nezpochybňuje závěry soudů obou stupňů, že žalobci v rozhodném nesvědčilo právo hospodaření k předmětným pozemkům, nýbrž toto právo svědčilo žalobci toliko k místní komunikací I. třídy – Jižní spojka, pročež podle zákona č. 172/1991 Sb. nemohl k předmětným pozemkům nabýt vlastnické právo.
Jestliže tedy soudy obou stupňů dospěly k závěru o absenci aktivní věcné legitimace žalobce, tedy o neexistenci jeho vlastnického práva, a dovolatel nebyl s to tento závěr relevantně zpochybnit, již z tohoto důvodu zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům obstojí.
Vzhledem k tomu se již nebylo třeba zabývat dalšími námitkami žalobce, jimiž zpochybňoval vlastnické právo žalovaných. Ostatně výhrady žalobce jsou opětovně vedeny toliko v obecné rovině, když žalobce konkrétně nepolemizoval s jednotlivými závěry odvolacího soudu, pročež dovolací přezkum by byl i z tohoto důvodu vyloučen.
To platí zejména o velmi podrobném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v té části, kde odvolací soud dospěl k závěru, že i v situaci pro žalované nejméně příznivé by se žalovaní stali vlastníky předmětných nemovitostí na základě tzv. nabytí od neoprávněného. Proti tomu stojí jenom zcela obecný nesouhlas s tímto závěrem, který přípustnost dovolání zcela zjevně nezakládá.
Jestliže pak dovolatel řádně vymezil jedinou otázku přípustnosti dovolání týkající se problematiky poskytnutí ochrany vlastnickému právu podle obecných předpisů za situace, kdy předmětné pozemky přešly v době nesvobody na československý stát, lze pro úplnost poukázat kupříkladu na rozsudek ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015 (uveřejněný pod č. C 15 737 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), v němž Nejvyšší soud s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 (uveřejněný pod č. C 2 187 v Souboru), a na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.), ozřejmil, že vskutku nelze obcházet restituční proces prostřednictvím obecné určovací žaloby podle §80 o. s. ř. Z tohoto pravidla však judikatura dovodila v minulosti několik výjimek, jednou z nichž je případ, kdy vlastníci neuplatnili restituční nárok proto, že jednali v důvěře ve veřejnoprávní evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát, legitimně se domnívali, že jsou vlastníky předmětných pozemků, a jejich vlastnické právo bylo zpochybněno až po uplynutí lhůt pro uplatnění práva stanovených restitučními předpisy [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. IV. ÚS 42/09, či ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007 (uveřejněné pod č. C 8 412 v Souboru)].
O tuto situaci však v dané věci nejde (oproti přesvědčení žalobce) již z toho důvodu, že předmětné pozemky nepřešly podle závěrů nalézacích soudů na stát žádným ze způsobů, který by naplňoval některou z tzv. restitučních skutkových podstat restitučních právních předpisů, ale zůstaly ve vlastnictví právních předchůdců žalovaných. Jestliže pak právní předchůdci žalovaných nebyli vůbec nuceni podat příslušnou žalobu, kterou by se domáhali nápravy majetkových křivd proto, že stále byli vlastníky, nelze o tzv. obcházení restitučních předpisů vůbec uvažovat.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 4. 9. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu