ECLI:CZ:US:2019:1.US.3945.18.1
sp. zn. I. ÚS 3945/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti R. H., zastoupeného Mgr. Monikou Coufalovou, advokátkou se sídlem Brno, Bohunická 517/55, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2018 č. j. 4 To 4/2018-3718, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl na základě odvolání státního zástupce zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2017 č. j. 40 T 7/2014-3584 a věc vrácena s pokynem, aby ve věci učinil nové rozhodnutí. Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby podané pro zločin dotačního podvodu podle §212 odst. 2, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn se zabývat zásadně jen rozhodnutími pravomocnými, resp. dále nepřezkoumatelnými. Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06, III. ÚS 1692/08, I. ÚS 4033/12 a I. ÚS 1503/13).
V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy řízení ve věci ještě nebylo pravomocně skončeno. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci byl zrušen zprošťující rozsudek Krajského soudu v Brně, a to na základě odvolání podaného státním zástupcem. Odvolací soud zároveň věc vrátil soudu prvního stupně s pokynem, aby ve věci učinil nové rozhodnutí, takže Krajský soud v Brně za tohoto procesního stavu musí vydat rozhodnutí nové, proti němuž bude opět přípustný opravný prostředek. Jelikož se stěžovatel v daném řízení nachází v postavení obžalovaného, je nesporné, že bude i nadále disponovat všemi svými procesními právy, včetně práva podávat opravné prostředky proti rozhodnutí trestních soudů.
Ústavní soud na základě výše u vedeného uzavírá, že ústavní stížnost nesplňuje nezbytnou formální (procesní) náležitost, tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, k tomu, aby se jí mohl zabývat meritorně.
Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj