ECLI:CZ:US:2019:1.US.3995.18.1
sp. zn. I. ÚS 3995/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Dušana Dvořáka, zastoupeného Mgr. Davidem Macháčkem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2018 č. j. 1 As 204/2018-204, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2018 č. j. 22 A 70/2016-557 a rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 21. 9. 2016 č. j. KUOK 93502/2016, sp. zn. KÚOK/83452/2016/ODSH-SD/7471, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), jakož i zrušení tohoto rozsudku. Současně se stěžovatel domáhá i zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje (dále jen "vedlejší účastník"). Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu vedlejšího účastníka, který zcela ignoroval důkazní situaci a zamítnul odvolání stěžovatele jako opožděné, jakož i správních soudů, které daný postup aprobovaly. Stěžovatel uvádí, že dával městskému úřadu dopředu vědět o své dočasné nepřítomnosti, očekával, že rozhodne o přestupku na konci června nebo na začátku července 2016 a bez znalosti čísla jednacího podal bianco odvolání.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský úřad Konice rozhodnutím ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. DOP 103/2016 DOL, č. j. KON 7175/2016 uznal stěžovatele vinným za spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), kterého se dopustil tím, že dne 15. 4. 2016 řídil osobní motorové vozidlo pod vlivem jiné návykové látky ze skupiny kanabionoidů (tetrahydrocannabinolu, THC). Tímto jednáním porušil §5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu, za což mu městský úřad uložil pokutu ve výši 10 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které vedlejší účastník napadeným rozhodnutím zamítl jako opožděné. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou krajský soud zamítl a Nejvyšší správní soud posléze zamítl jeho kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek, které již stěžovatel uplatnil v řízení před správními soudy, které se s nimi již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jak Nejvyšší správní soud, tak i krajský soud se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení otázky, zda postup vedlejšího účastníka, který zamítl odvolání stěžovatele pro opožděnost, byl v souladu se správním řádem. Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci Nejvyššího správního soudu, ve které věnoval dostatečnou pozornost vysvětlení právní úpravy zamítnutí odvolání pro opožděnost nebo nepřípustnost podle §92 odst. 1 správního řádu, jakož i právní úpravy doručování písemností fyzickým osobám podle §20 správního řádu. Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním správních soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat extrémní rozpor a nejde ani o postup svévolný. Oba soudy srozumitelně a jasně uvedly důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud závěrem připomíná, že k ochraně práv je nutné vlastní přičinění jednotlivých subjektů, tj. požaduje se, aby především ony samy sledovaly svá subjektivní práva a činily takové kroky, aby nedocházelo k jejich ohrožování a poškozování (zásada vigilantibus iura scripta sunt). Jinými slovy, pakliže stěžovatel v posuzovaném případě nevěnoval náležitou pozornost konstrukci opravných prostředků, nelze tuto skutečnost vykládat k tíži soudů a spatřovat v ní porušení ústavně zaručených práv.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu