ECLI:CZ:US:2019:1.US.4020.18.1
sp. zn. I. ÚS 4020/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. T., zastoupené JUDr. Michalem Filipinským, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 18, proti vyrozumění státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 11. 2018 č. j. 3 KZN 1000/2017-106, usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 7. 9. 2018 č. j. 2 ZT 360/2016-87 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality ze dne 17. 5. 2018 č. j. KRPA-62540-177/TČ-2016-001193-1-SEC, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, kterým bylo podle §159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o odložení věci v případě podezření ze spáchání přečinu lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit V. K. Dále navrhuje zrušení usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jímž byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu, jakož i označeného vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze, kterým byl odložen její podnět k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v uvedené trestní věci vystupovala v postavení oznamovatelky, která mj. tvrdila, že si V. K., zneužívajíce její tísně a lehkomyslnosti, nechal ve prospěch společnosti QI investiční společnost a. s. slíbit plnění ve výši 1 500 000 Kč, tedy plnění o 75 % vyšší, než činila pohledávka uvedené společnosti za stěžovatelkou. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že policejní orgán pochybil, když v napadeném usnesení vycházel z částky 1,5 milionu Kč, která byla poukázána firmě QI investiční společnost a. s., neboť měl vycházet z částky 2 484 893 Kč, což je pohledávka, která byla uvedena ve smlouvě, jíž uzavřela s uvedenou společností. Úvahy obsažené v odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu ohledně výše dluhu považuje za zcela liché.
Podle jejího názoru nebyl vzat v úvahu její velmi tíživý stav daný nepohyblivostí jejího otce upoutaného na lůžku, přičemž paní K. o této skutečnosti věděla a zneužila situace. Dluh ve výši 2 484 893 Kč považuje stěžovatelka za nesmyslný a uvádí, že částka 1,5 milionu Kč není kompromisem, ale podvodem, který byl na ní spáchán. Brojí proti závěru státního zastupitelství, že smlouva se společností Limet Trading je v souladu s právem a nikoli smlouvou lichevní, přičemž výpočet provedený státním zastupitelstvím považuje za zcela chybný. Existenci tísně na své straně dovozuje z výše dluhů, které měla věřitelům uhradit, přičemž v důsledku své neznalosti, důvěřivosti a neobratnosti nedokázala pochopit, že nově vzniklý a uměle navýšený dluh vlastně neexistuje. Rozporuje závěr policejního orgánu, že se nepodařilo najít konkrétní osobu odpovědnou za popsanou finanční manipulaci.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy ostatních soudů, a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, což platí i ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, které vydávají individuální právní akty. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před soudy či jinými orgány veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených práv. Pochybení tohoto charakteru v posuzované věci však neshledal.
Ústavní soud již ve své judikatuře připustil právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování i v případech, kdy mu měla být způsobena škoda na majetku. Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby (srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14).
Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelka brojí primárně proti tomu, jak orgány činné v trestním řízení identifikovaly aktuální výši pohledávky společnosti QI investiční společnost a. s. vůči ní a o jakou částku byla tato pohledávka reálně navýšena uzavřením předmětné smlouvy. Výsledkem této kalkulace orgánů činných v trestním řízení byl závěr, že původní dluh stěžovatelky byl předmětnou smlouvou navýšen o 58,81 %, což nedosahuje hranice lichvy ve smyslu §218 trestního zákoníku, neboť ta je podle stávající judikatury překročena až v případě navýšení nejméně o 65 % (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 225/2012, publikováno jako R 23/2013).
Ústavní soud konstatuje, že policejní orgán v odůvodnění napadeného usnesení (č. l. 5-6) velmi podrobně vysvětlil, jakým způsobem k uvedeným částkám dospěl. Tento výpočet shledal správným a logickým jak dozorující státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, tak i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. Ani Ústavní soud nemá žádný důvod jakkoli zpochybňovat a rozporovat uvedený výpočet rozhodných částek provedených policejním orgánem, neboť jej považuje za racionální, důsledný a souladný s důkazy, jež byly v rámci trestního řízení shromážděny.
Ústavní soud nepovažuje za potřebné vypořádávat se se všemi jednotlivými námitkami stěžovatelky vůči způsobu určení rozhodných částek, neboť tak již důsledně učinili jak státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 v napadeném usnesení (srov. č. l. 3), tak státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze v napadeném vyrozumění (srov. č. l. 3-4). Jejich argumentace je přesvědčivá a Ústavní soud nemá, co by k ní dodal, zvláště když stěžovatelka nepředpokládá žádné konkrétní protiargumenty, které by ji zpochybnily.
Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani výhradu směřující proti závěru orgánů činných v trestním řízení, že se nepodařilo nalézt konkrétní osobu, proti které by bylo možné zahájit trestní stíhání. Stěžovatelka se v tomto směru omezuje jen na obecné tvrzení, že každý, kdo podepíše smlouvu, nese odpovědnost za její obsah. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 však v odůvodnění napadeného usnesení (č. l. 3) vysvětlil, že v celém případě se stěžovatelkou o daných záležitostech jednala řada osob, přičemž nebylo prokázáno, že by mezi nimi existovala určitá dohoda směřující k umělému navýšení skutečného dluhu, a to za využití tísně stěžovatelky. Ani u V. K., ani u jiné osoby tak nebylo možno dovodit úmyslné zavinění, tedy vědomost o takovém umělém navýšení dluhu a snaze jej dosáhnout. Stěžovatelka opět nepředkládá žádné konkrétní argumenty, kterými by toto vysvětlení vyvracela.
Za zcela bezpředmětnou je třeba považovat námitku směřující k prokázání skutečnosti, že se při uzavírání předmětné smlouvy nacházela ve stavu tísně. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 totiž v napadeném usnesení výslovně konstatoval, že se stěžovatelka ve stavu tísně skutečně nacházela, tedy dal v tomto směru stěžovatelce zcela za pravdu. Ohledně její námitky týkající se smlouvy se společností Limet Trading pak Ústavní soud odkazuje na napadené vyrozumění státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, která správně uvedla, že jednání této společnosti je předmětem samostatného prověřování, tedy jiného trestního řízení, nad nímž Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 nevykonávalo dozorovou činnost.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu