ECLI:CZ:US:2019:1.US.4045.18.1
sp. zn. I. ÚS 4045/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. M., zastoupeného Mgr. Janem Špitzem, advokátem se sídlem Čáslav, Žižkovo nám. 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018 č. j. 7 Tdo 1179/2018-22, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018 č. j. 10 To 172/2018-372 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 12. 4. 2018 č. j. 2 T 12/2018-337, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 15 000 Kč a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu patnácti měsíců. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání skutku, který spočíval (zkráceně vyjádřeno) v tom, že při odbočování z místní účelové komunikace nedal přednost motocyklu jedoucímu po hlavní pozemní komunikaci, který následně čelně narazil do jeho automobilu, v důsledku čehož došlo k pádu motocyklisty a k vážnému zranění jeho spolujezdkyně. Stěžovatel namítá, že v jeho případě nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu, tedy jeho nedbalostní zavinění. Tento závěr dovozuje z toho, že v řízení bylo prokázáno, že v době, kdy vjížděl na hlavní pozemní komunikaci, nemohl vidět motocykl poškozeného. Trestní soudy podle jeho názoru nepřípustně dovodily naplnění subjektivní stránky z jiných znaků skutkové podstaty a rezignovaly na nutnost objektivně zjistit, zda jednal v rozporu s dopravními předpisy v době jeho vlastního jednání.
Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v dané situaci měl dostatek času k najetí na hlavní pozemní komunikaci, o čemž podle jeho mínění vypovídá i fakt, že v době střetu s motocyklem se se svým autem nacházel již ve vlastním jízdním pruhu, přičemž jeho automobil byl již zcela stočen do směru jízdy. Má za to, že se trestní soudy nevypořádaly s principem omezené důvěry ve vztahu ke všem zúčastněným, ale že jej aplikovaly výhradně ve prospěch poškozených a k jeho tíži, přičemž v této souvislosti uvádí, že řidič motocyklu porušil vícero pravidel silničního provozu. Na podporu svých tvrzení odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy sp. zn. III. ÚS 2065/15 a IV. ÚS 3159/15 a rovněž na výsledky provedeného dokazování, zejména na obsah znaleckého posudku Ing. Mazáka. Stěžovatel rovněž brojí proti tomu, že policejní orgán v přípravném řízení opatřil znalecký posudek Ing. Kučery, aniž o tom stěžovatele vyrozuměl a aniž by mu dal možnost vyjádřit se k osobě znalce a k položeným otázkám a zúčastnit se ohledání místa nehody. Soud prvního stupně se podle stěžovatele v napadeném rozsudku nevypořádal s tím, proč neprovedl doplnění dokazování v podobě vyšetřovacího pokusu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že v projednávané věci nebylo spolehlivě prokázáno jeho nedbalostní zavinění. Trestní soudy se právě touto otázkou zabývaly obzvláště důsledně a pečlivě. Ústavní soud považuje jejich úvahy, na jejichž základě dospěly k přesvědčení, že stěžovatel dopravní nehodu s následkem těžké újmy na zdraví z nedbalosti zavinil, za zcela racionální a opodstatněné.
Jestliže stěžovatel poukazuje na závěry znaleckého posudku Ing. Mazáka a zároveň rozporuje některé závěry obsažené ve znaleckém posudku Ing. Kučery, poukazuje Ústavní soud zejména na konstatování Nejvyššího soudu (srov. č. l. 3 usnesení), že mezi závěry obou uvedených znaleckých posudků nelze spatřovat extrémní rozpor, posudky si v podstatné části důležité pro objasnění skutkového děje korespondují. Zejména pak z napadeného usnesení Krajského soudu v Praze je navíc zřejmé, že i když by v dané věci byly brány v potaz pouze výsledky znaleckého posudku Ing. Mazáče, na něž se stěžovatel odvolával i v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení, závěr o nedbalostním zavinění stěžovatele by stejně bylo třeba učinit.
Klíčový se v tomto směru jeví zejména poznatek, k němuž shodně dospěli oba jmenovaní znalci, totiž že stěžovatel sice skutečně z místa, ze kterého vyjížděl z místní účelové komunikace na hlavní pozemní komunikaci, neměl dostatečný rozhled a nemohl včas, resp. v dostatečné vzdálenosti vidět přijíždějící motocykl poškozeného, že však zároveň mohl svůj výhled ovlivnit lepším najetím vozidlem až k hranici pozemní komunikace a zároveň ke středu účelové komunikace, na níž se nacházel (blíže viz č. l. 8 rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře). Trestní soudy navíc správně poukázaly na ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o provozu na pozemních komunikacích"), podle něhož musí řidič zajistit bezpečné vjetí na pozemní komunikaci pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby, vyžadují-li to okolnosti, zejména nedostatečný rozhled. Toto ustanovení tedy přesně dopadá na situaci, o níž sám stěžovatel tvrdí, že nastala, ovšem stěžovatel se jím neřídil.
Ústavní soud k uvedenému dodává, že právě v tomto ohledu se nyní posuzovaný případ liší od těch, jimiž se Ústavní soud zabýval v nálezech, na něž stěžovatel odkazuje. Trestní soudy totiž spolehlivě prokázaly, že stěžovatel měl dokonce hned dva způsoby, jimiž mohl zabránit dopravní nehodě a které od něj bylo možné spravedlivě a v souladu se zákonem vyžadovat.
Obstát nemůže ani tvrzení stěžovatele, že trestní soudy v jeho neprospěch nezohlednily princip tzv. omezené důvěry. Jeho podstata spočívá v tom, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nevyplývá opak (srov. např. citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 3159/15). V daném případě však bylo spolehlivě prokázáno, že jediným účastníkem předmětné nehody, který porušil pravidla provozu na pozemních komunikacích, byl právě stěžovatel, a to tím, že porušil pravidla o přednosti v jízdě [konkrétně §23 a §2 písm. q) zákona o provozu na pozemních komunikacích]. Poškozený řidič motocyklu totiž nepřekročil povolenou rychlost a podle obou znalců reagoval na nastalou situaci zcela správným úhybným manévrem (srov. č. l. 5 a 10 rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře a č. l. 6-7 usnesení Krajského soudu v Praze). Skutečnost, na kterou stěžovatel poukazoval, totiž že motocyklista nejel při pravém okraji svého jízdního pruhu, měla v dané situaci prokazatelně pozitivní význam, neboť díky tomu mohl motocyklista vozidlo stěžovatele dříve uvidět a měl tedy i možnost na něj zareagovat.
Trestní soudy se dostatečně vypořádaly i s dalšími námitkami stěžovatele. Nejvyšší soud správně konstatoval (srov. č. l. 4 usnesení), že nevyrozumění stěžovatele o přibrání znalce a z toho vyplývající nemožnost vznášet námitky proti jeho osobě či pokládat mu otázky představovalo ryze formální pochybení. V dalším průběhu řízení bylo zhojeno, neboť následně již stěžovatel měl možnost své námitky uplatňovat a klást znalci otázky, ovšem žádné námitky nevznesl. Neprovedení vyšetřovacího pokusu pak odůvodnil odvolací soud, a to zejména s poukazem na skutečnost, že příčiny nehodového děje byly zcela spolehlivě objasněny provedenými důkazy (srov. č. l. 7-8 usnesení Krajského soudu v Praze).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu