ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1179.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1179/2018-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 9. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. M. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 10 To 172/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 12/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 12. 4. 2018, č. j. 2 T 12/2018-337, byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §147 odst. 2, §67 odst. 2 písm. a), §68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výši 15 000 Kč a pro případ jeho nevykonání mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody na tři měsíce. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na patnáct měsíců. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že dne 16. 7. 2017 okolo 9:30 hod. při vyjíždění motorovým vozidlem z místní účelové komunikace od obce H. doleva na hlavní silnici ve směru na S. K., nedal přednost v jízdě motocyklu řízeného poškozeným J. Š. jedoucímu po hlavní silnici ve směru od obce S. K. na obec N. D. Tento již nedokázal vozidlu obviněného vyhnout, došlo ke střetu a řidič motocyklu a jeho spolujezdkyně K. N. spadli na vozovku. Poškozená utrpěla mnohočetná zranění s hospitalizací od 16. 7. 2017 do 25. 7. 2017, během které byla trvale umístěna na lůžku, zranění se vyznačovalo bolestivostí, možností chůze pouze za pomoci vysokého chodítka bez zatěžování pravé nohy, přičemž byla nejméně do 31. 8. 2017 omezena v běžném způsobu života, dále s následným omezením v chůzi a rehabilitací do poloviny října 2017. Uvedeným jednáním obviněný porušil ustanovení §4 písm. a), b), c) a §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2018, č. j. 10 To 172/2018-372, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve zopakoval svou obhajobu a odvolací námitky. Soudům vytkl, že subjektivní stránku trestného činu dovodily až z následku, ačkoli ten byl pouze důsledkem určitého jednání. Zdůraznil, že v okamžiku, kdy vjížděl na pozemní komunikaci, neměl komu dávat přednost v jízdě, neboť poškozený se nacházel za pomyslnou úsečkou viditelnosti. Z toho důvodu nemohl porušit ustanovení §23 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích a absentuje zavinění. Na podporu obecné námitky stran podmínek dovození zavinění a rozsahu zjišťování skutkového stavu odkázal především na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15 a ze dne 25. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3159/15. K nezbytnosti vzájemné spatřitelnosti vozidel při dávání přednosti v jízdě pak odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1148/2015. Nelze mu klást za vinu, že nepředpokládal jízdu řidiče motocyklu porušujícího vícero pravidel silničního provozu. Následně rozvedl své úvahy nad možným vývojem dopravní situace, pokud by řidič motocyklu jel po vozovce vpravo a takovou rychlostí, aby mohl zastavit na vzdálenost, na kterou měl rozhled. Vyjádřil svůj nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy a současně namítl porušení práva na spravedlivý proces, resp. práva na obhajobu, neboť mu bylo odepřeno právo posledního slova, nebylo respektováno jeho právo být vyrozuměn o přibrání znalce a nebyl akceptován navrhovaný důkaz na provedení vyšetřovacího pokusu. Následně obviněný odkázal na zásadu in dubio pro reo a zásadu volného hodnocení důkazů, ovšem žádné konkrétní námitky k tomuto neuvedl.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného směřující proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, způsobu hodnocení důkazů i rozsahu dokazování obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a nelze je tak pod tento dovolací důvod podřadit. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. S obhajobou obviněného se náležitě vypořádaly a věnovaly věci patřičnou pozornost. Obhajoba obviněného, založená na jeho vlastním vysvětlení průběhu skutkového děje a na snaze přenést odpovědnost za něj a jeho následky na poškozeného, byla spolehlivě vyvrácena výpovědí poškozeného J. Š., protokolem o nehodě, fotodokumentací a znaleckými posudky. Pokud se obviněný domáhal provedení vyšetřovacího pokusu, pak s tímto důkazním návrhem se dostatečně vypořádal soud druhého stupně (odst. 21 usnesení odvolacího soudu). Je namístě konstatovat, že ani mezi závěry znaleckých posudků nelze spatřovat extrémní rozpor. Znalecké posudky Ing. Kučery a Ing. Mazáka spolu v podstatné části důležité pro objasnění skutkového děje korespondují. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde důvod k zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že ani nepříliš jasně formulovaný odkaz obviněného na zásadu in dubio pro reo (a její případné porušení) nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Je zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Stejně tak námitka, že nebylo respektováno právo obviněného na obhajobu, konkrétně, že byl krácen na právu posledního slova a nebyl vyrozuměn o přibrání znalce, není námitkou, která by byla podřaditelná pod jakýkoli dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť se jedná o námitku výhradně procesní. Ovšem s ohledem na ústavněprávní rovinu této námitky je namístě uvést, že právo posledního slova bylo obviněnému zachováno. Obviněný byl soudem prvního stupně vyzván k přednesu závěrečné řeči i posledního slova, čehož využil. Avšak nutno dodat, že obviněný při přednesu neoddělil svou závěrečnou řeč od posledního slova a tyto dva instituty v daném případě de facto splynuly v jeden. Ačkoli výše uvedené není přesně zachyceno v protokole o hlavním líčení, vyplývá to jednoznačně ze zvukového záznamu z hlavního líčení (CD se zvukovým záznamem na č. l. 330). K námitce obviněného, že nebyl vyrozuměn o přibrání znalce a nemohl vznést námitky k osobě znalce nebo proti formulaci otázek položených znalci lze konstatovat, že v tomto směru došlo k formálnímu pochybení, avšak v průběhu dalšího řízení došlo fakticky ke zhojení této ryze formální vady. Obviněný měl v průběhu dalšího řízení možnost vznášet námitky, vyjadřovat se k osobě znalce, klást mu otázky. Žádné námitky však nevznesl. Lze tedy konstatovat, že práva obviněného byla v plné míře respektována a nebyla porušena v takové míře, aby diskvalifikovala provedené dokazování a z něho vyplývající závěry soudů obou stupňů. Tato námitka tedy nejen nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., ale nelze ji ani shledat důvodnou.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit, byť spíše na skutkovém základě postavenou námitku ohledně údajné absence zavinění. V této souvislosti obviněný především namítl, že řidič motocyklu v době, kdy vjížděl na hlavní silnici, se nacházel těsně za pomyslnou úsečkou viditelnosti. Vzhledem k tomuto obviněný vjížděl na hlavní silnici v souladu se zákonem o provozu na pozemních komunikacích, protože mu v tom nic nebránilo. Nemohl předpokládat jízdu poškozeného, který porušil vícero pravidel silničního provozu, a soudy se proto podle něj nesprávně vypořádaly s principem omezené důvěry. Touto obhajobou, kterou obviněný uplatnil již před soudy obou stupňů, se tyto již zabývaly (str. 7 rozsudku soudu prvního stupně a odst. 18 a násl. usnesení odvolacího soudu) a nepřisvědčily jí. Soudy obou stupňů rozumně a logicky odůvodnily závěr, že obviněný je výlučným viníkem nehody. V tomto ohledu nemohla obstát ani ta část obhajoby obviněného, kde zdůrazňoval spoluzavinění poškozeného. Soudy správně dovodily, že příčinou dopravní nehody je výlučně nedání přednosti v jízdě obviněným při vjíždění z účelové pozemní komunikace motocyklu jedoucímu po hlavní silnici. Jak vyplývá ze závěrů soudu prvního stupně, se kterými se Nejvyšší soud plně ztotožnil, v rámci znaleckých posudků oba znalci shodně dospěli k závěru, že primární příčinou dopravní nehody bylo jednání obviněného, který dopravní nehodu zavinil tím, že vjel vozidlem do jízdního koridoru poškozeného. Oba znalci vyloučili, že by poškozený překročil nejvyšší povolenou rychlost (str. 10 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud obviněný namítl, že poškozený porušil dopravní předpisy tím, že nejel při pravém okraji vozovky, je nutno konstatovat, že tato skutečnost měla na nehodový děj paradoxně pozitivní vliv a kromě toho se nejedná o takové porušení zákona o provozu na pozemních komunikacích, které by se podílelo na vzniku dopravní nehody. Navíc se s touto námitkou dostatečně vypořádaly soudy obou stupňů (str. 8-9 rozsudku soudu prvního stupně a odst. 19 usnesení odvolacího soudu). Ačkoliv je ze strany obviněného snaha přenést odpovědnost za nehodový děj na poškozeného, je nutno poukázat na to, že ve prospěch poškozeného svědčí skutečnost, že nepřekročil maximální povolenou rychlost, na vzniklou situaci reagoval i podle znalců správným úhybným manévrem, čímž zmírnil následek nehody, obviněný i poškozený místo znali, poškozený tedy věděl, že se na daném místě nenachází žádná křižovatka a nemohl tedy předpokládat, že by mu do jízdního koridoru mohlo vjet nějaké vozidlo z účelové komunikace. Namítaný princip omezené důvěry tak svědčí ve prospěch poškozeného, nikoliv obviněného. O to výraznější opatrnosti tedy měl dbát obviněný při vyjíždění z účelové komunikace a neměl na pozemní komunikaci vjíždět, pokud neměl dostatečný výhled, který navíc sám mohl ovlivnit lepším najetím vozidlem až k hranici pozemní komunikace a zároveň ke středu účelové komunikace, na níž se nacházel, anebo si zajistit bezpečně vjetí na pozemní komunikaci jiným způsobem, např. pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby. Obviněný však na pozemní komunikaci vjel bez patřičné obezřetnosti a nehodový děj vyvolal nesprávným způsobem jízdy. Pokud obviněný k namítané spatřitelnosti vozidel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1148/2015, nezbývá než konstatovat, že odkaz na toto rozhodnutí není přiléhavý k projednávanému případu, neboť vychází z odlišného skutkového děje, který je podobný pouze v hrubých rysech v tom, že se jednalo o dopravní nehodu v souvislosti s nedáním přednosti v jízdě, ale za jiných skutkových okolností. Je tedy nutno uzavřít, že soudy obou stupňů spolehlivě a správně dovodily, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a Nejvyšší soud proto shledal námitky obviněného zjevně neopodstatněnými.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobnou argumentaci uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu