ECLI:CZ:US:2019:1.US.4125.18.1
sp. zn. I. ÚS 4125/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti a) Moniky Brychtové, b) Johanna Tirlemonta, zastoupených Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem v Praze, Melantrichova 477/20, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 310/2018-106 ze dne 8. října 2018, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení L. L. BRIK s. r. o., IČO 26155087, sídlem v Praze, Milady Horákové 533/28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastnice se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 domáhala na stěžovatelích zaplacení 145 500 Kč. Obvodní soud žalobu zamítl a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelům náklady řízení ve výši 151 787,24 Kč odpovídající jedenácti úkonům právní služby.
2. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze změnil rozhodnutí obvodního soudu o nákladech řízení tak, že uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce 41 396,25 Kč a stěžovateli také 41 396,25 Kč. Dospěl totiž k závěru, že advokát stěžovatelů učinil šest účelných úkonů právní služby, zbylé za účelné nepovažoval. Byl přitom veden úvahou, že lze uznat pouze úkony právní služby, které odpovídají advokátnímu tarifu a které mají bezprostřední vztah k soudnímu řízení. Zbylé úkony, které bezprostřední souvislost neměly, a náklady na jinou činnost advokáta by bylo možné hradit v rámci náhrady škody, nikoliv však jako procesní nárok na náhradu nákladů řízení.
3. Proti rozhodnutí městského soudu stěžovatelé brojili ústavní stížností, neboť se domnívali, že jím došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu. Porušení spatřovali v tom, že všechny úkony byly úkony, k nimž by nedošlo bez podání žaloby ze strany vedlejší účastnice. Prvním neuznaným úkonem byla právní porada před zahájením řízení, která však byla nezbytná. Navíc je nelogické, aby tento úkon nebyl přiznán pro nedostatečnou souvislost se soudním řízením a jemu předcházející úkon převzetí a příprava zastoupení uznán byl. Úkon jednostranného započtení pak byl důležitým subsidiárním úkonem, který reagoval na předchozí předžalobní výzvu vedlejší účastnice. Stejně tak by náhrada měla být přiznána za četnou elektronickou komunikaci s vedlejší účastnicí, která advokátu zabrala několik hodin času. Zbylé dva úkony pak nelze považovat za pouhé opakování již dříve učiněných úkonů, neboť zjevně došlo k úpravám a doplnění podání. Tato podání pak nebyla podána z iniciativy stěžovatelů, ale v reakci na doručené vyjádření vedlejší účastnice.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím městského soudu i spisem obvodního soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Významná je tak především svévole při výkladu a užití příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
6. Takovou vadu Ústavní soud neshledal. Městský soud totiž stěžovatelům nepřiznal náhradu nákladů proto, že nemají přímou souvislost se soudním řízením a nemohou tak mít základ v procesním právu jako náhrada nákladů řízení. Tuto svou úvahu městský soud podrobně vyložil, a to i jednotlivě ve vztahu ke sporným úkonům. Poukazovali-li stěžovatelé na údajnou nekonsistenci s tím, že ve stejné logice jim neměl být přiznán ani prvý úkon, lze jen stručně odkázat na jeho vymezení jako "příprava a převzetí zastoupení". Vzhledem k tomu, že stěžovatelé byli od počátku řízení zastoupeni, je uznání tohoto úkonu logické. Městský soud zároveň nepopřel, že i zbylé úkony mohou být náklady vynaloženými k bránění práva stěžovatelů, jen není možná jejich náhrada jako nároku se základem v procesním právu.
7. Ve vztahu k elektronické komunikaci a obsahu podaných replik se stěžovatelé prakticky domáhají výkladu advokátního tarifu ze strany Ústavního soudu, což mu nepřísluší, a hodnocení, zda se obsah jejich procesních podání podstatně odlišoval od již dříve poskytnutých vyjádření. I v tom je však rozhodnutí městského soudu srozumitelně, logicky a na věc přiléhavě odůvodněno.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu