ECLI:CZ:US:2019:1.US.4145.18.1
sp. zn. I. ÚS 4145/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti L. S., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení velitele vojenského útvaru 3068 Opava č. j. MO 277666/2018-306800 ze dne 15. 10. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým velitel vojenského útvaru 3068 Opava podle §51 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, jako služební orgán s kázeňskou pravomocí příslušný k rozhodování (dále jen "služební orgán") rozhodl o zastavení řízení vedeného podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen "zákon č. 250/2016 Sb."). Stěžovatel, který v přestupkovém řízení vystupoval jako poškozený, tvrdí, že tímto rozhodnutím mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Spočívalo v tom, že služební orgán připustil možnost, že si stěžovatel své napadení vymyslel s cílem poškodit obviněného, a tím se dopustil svévole a extrémního nesouladu s provedenými důkazy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že přestupkové řízení bylo služebním orgánem vedeno ve věci podezření ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, kterého se měl dopustit obviněný D. P. tím, že v prostorách Mateřské školy X po předchozí slovní rozepři měl fyzicky napadnout stěžovatele a způsobit mu pohmoždění a podvrknutí krční páteře. Služební orgán zastavil přestupkové řízení podle §86 odst. 1 písm. c) zákona č. 250/2016 Sb., neboť spáchání skutku, o němž se vedlo řízení, nebylo obviněnému prokázáno. Služební orgán odkázal stěžovatele s nárokem na náhradu škody na zdraví a nemajetkové újmy na soud. Proti rozhodnutí o přestupku, kterým byla vyslovena vina, se stěžovatel jako poškozený nemohl odvolat [§96 odst. 1 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb.].
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 nebo II. ÚS 361/96). Neexistuje tak subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Tím spíše (arg. a maiori ad minus) není dáno ani žádné ústavně zaručené základní právo na to, aby bylo vedeno proti jiné osobě přestupkové řízení.
Pro úplnost lze uvést, že Ústavní soud přiznává osobě poškozené trestným činem tzv. právo na účinné vyšetřování, ale pouze výjimečně u závažných trestných činů (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1565/14, II. ÚS 3436/14, I. ÚS 1042/15, II. ÚS 3626/13 a I. ÚS 860/15).
V nyní posuzovaném případě Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by inkriminované vyšetřování přestupku trpělo jakýmikoliv zjevnými vadami. Služební orgán postupoval nezávisle a nestranně, efektivně a přiměřeně rychle. Nařídil ústní jednání, na němž vyslechl obviněného, stěžovatele i obě svědkyně a dal možnost všem účastníkům řízení, aby se k věci vyjádřili ve lhůtě 30 dnů. Na základě skutečností, které v řízení vyšly najevo, dospěl služební orgán k závěru o zastavení řízení, neboť se obviněnému nepodařilo prokázat, že přestupek spáchal. Z ústavní stížnosti se přitom podává, že stěžovatelova argumentace spočívá pouze v tvrzeném nesprávném skutkovém a právním posouzení věci, tj. výsledku vyšetřování.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu