ECLI:CZ:US:2019:1.US.4218.18.1
sp. zn. I. ÚS 4218/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 17 C 13/2017-66 ze dne 5. 6. 2017, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 280/2017-115 ze dne 8. 12. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2721/2018-140 ze dne 18. 9. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit a pokojně užívat majetek dle čl. 11 Listiny. Obecné soudy podle stěžovatelky rovněž nedostály své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody ve smyslu čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelka současně navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Z připojeného listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem č. j. 17 C 13/2017-66 ze dne 5. 6. 2017 Okresní soud ve Frýdku-Místku zamítl žalobu, jejímž prostřednictvím se stěžovatelka domáhala, aby žalovanému Antonínu Ivánkovi byla uložena povinnost vydat jí odvětvený kmen smrku, skládající se z pěti třímetrových částí, o průměrné tloušťce kmene 40 cm, a pro případ nemožnosti jeho vydání, aby mu bylo uloženo zaplatit jí částku 300 Kč za každý kus kmene, dohromady tedy částku 1.500 Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 11 Co 280/2017-115 ze dne 8. 12. 2017 rozhodnutí soudu prvního stupně následně potvrdil. Oba obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala svá tvrzení, podle nichž žalovaný dne 17. 1. 2014 rozřezal a odvezl k sobě domů část spadlého smrku, který původně rostl na lesním pozemku stěžovatelky a při poryvu větru ke konci roku 2013 se vyvrátil a spadl na pozemek žalovaného. Z výpovědí žalovaného a svědka Milaty měly naopak za zjištěné, že žalovaný toho dne za pomoci svědka kmen stromu stěžovatelky toliko rozřezali a posunuli, aby jim nepřekážel při odstraňování jiných dvou stromů (vývratů) žalovaného.
Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 2721/2018-140 ze dne 18. 9. 2018 odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatelka se s výše popsaným výsledkem řízení neztotožnila, což dala najevo v ústavní stížnosti. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřovala v neprovedení jí navrhovaného důkazu ohledání na místě samém, které mělo vyřešit otázku existence dvou pařezů po vyvrácených smrcích žalovaného a tím eventuálně přispět ke zpochybnění skutkové verze žalovaného. Stěžovatelka zastávala názor, že neprovedení tohoto důkazu jí nemůže jít k tíži a být důvodem k zániku jejího nároku na vydání věci.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí, přičemž shledal, že stížnostní návrh není opodstatněný.
Ústavní soud v prvé řadě nemohl přehlédnout, vzhledem k výši stěžovatelkou požadovaného náhradního peněžitého plnění, že se jedná o věc v rovině ústavněprávního přezkumu bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné dotčení základních práv či svobod. Ústavní soud v dané spojitosti, mimo jiné, opakovaně zdůrazňuje, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež se opírá o tvrzení, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální [viz nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583), či usnesení sp. zn. III. ÚS 3672/12 ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 4668/12 ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. III. ÚS 4497/12 ze dne 12. 12. 2012 a další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Pochybení takového rázu, která by zakládala jeho kasační zásah, Ústavní soud v nyní projednávané věci ovšem nenalezl. Dle jeho náhledu se obecné soudy uplatněným nárokem stěžovatelky řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Při posouzení věci zohlednily všechny relevantní okolnosti případu a z tohoto pohledu se také náležitě vypořádaly, oproti odlišnému mínění stěžovatelky, se vznesenými námitkami a navrženými důkazy, které tak nelze řadit do kategorie důkazů opomenutých. Právní závěry ve věci učiněné jsou pak výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy) a nevykazují znaky protiústavnosti. Ústavnímu soudu je tudíž nepříslušelo jakkoliv přehodnocovat. Samotný fakt, že se stěžovatelka s postupem obecných soudů neztotožňuje, k porušení jejích ústavně zaručených práv vést nemůže.
Na podkladě výše uvedeného Ústavní soud proto přistoupil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a předložený stížnostní návrh, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud ani podmínky pro vyhovění návrhu na náhradu nákladů řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu