ECLI:CZ:US:2019:1.US.4233.18.1
sp. zn. I. ÚS 4233/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Praha 10, Archangelská 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. 7 To 9/ 2018 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017 č. j. 4 T 51/ 2017-920, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Praze, jímž byl uznán vinným ze spáchání zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu devíti let. Stěžovatel dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a jímž byl rozsudek Krajského soudu v Praze na základě odvolání státního zástupce zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a stěžovateli nově uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Stěžovatel byl v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze poučen o možnosti podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Tuto možnost využil, dovolání podal, avšak Nejvyšší soud je svým usnesením ze dne 26. 9. 2018 č. j. 8 Tdo 945/ 2018-46 odmítl.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
V daném případě stěžovatel sice využil svého práva a podle ustanovení §265a trestního řádu podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze mimořádný opravný prostředek - dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018 č. j. 8 Tdo 945/ 2018-46. Rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhl, ani v odůvodnění ústavní stížnosti s ním nijak nepolemizuje. Ústavní soud proto musel posoudit ústavní stížnost tak, že směřuje výhradně proti označeným rozsudkům Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze.
Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05 a další). V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.
Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2019
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj