ECLI:CZ:US:2019:1.US.4258.18.1
sp. zn. I. ÚS 4258/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Vlastou Bártovou, advokátkou se sídlem Smetanovo náměstí 3290, Havlíčkův Brod, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 2018 č. j. 26 Co 293/2018-260 a výroku I usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 19 Co 358/2018-296, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o úpravu poměrů k nezletilým dětem.
Z obsahu napadených usnesení a ústavní stížnosti se podává, že ve věci probíhá řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem v době před a po rozvodu manželství jejich rodičů. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2018 bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření ve věci rozšíření úpravy styku s nezletilými syny, stanoveného rovněž předběžným opatřením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 7. 2018. Napadeným výrokem I usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11 2018 bylo potvrzeno rozhodnutí o předběžném opatření soudu prvního stupně ve výroku II, podle něhož je otec oprávněn se stýkat s nezletilými syny každý sudý týden od pátku od 12 hodin do neděle 18 hodin a každou středu od 12 do 18 hodin, dále byl upraven způsob předávání dětí.
Stěžovatel nesouhlasí s rozsahem styku tak, jak byl stanoven rozhodnutími o předběžných opatřeních. Požadoval, aby děti mohl vracet do školského zařízení vždy ve čtvrtek ráno a po víkendovém styku vždy v pondělí ráno. Uvádí, že nemá jinou možnost, než se svých práv domáhat cestou předběžných opatření, přičemž vzhledem k potřebě znaleckých posudků lze předpokládat dlouhou dobu, než bude ve věci řádně rozhodnuto. Stěžovatel usiluje o střídavou výchovu, avšak na základě rozhodnutí o předběžných opatřeních má možnost se s dětmi stýkat na rozdíl od matky pouze v soudem stanoveném minimálním rozsahu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud tedy závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se při jejich vydávání nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, III. ÚS 394/01, I. ÚS 1094/16).
Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a konstatuje, že napadená rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a netrpěla ani svévolí. Podstatu ústavní stížnosti představuje pouze polemika s důvody, které oba soudy vedly k nevyhovění návrhu stěžovatele, resp. ke stanovení styku s dětmi v rozsahu, který považovaly za přiměřený. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadených usnesení.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Lze rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků. Soud se tedy zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžitého předběžného řešení, nikoliv na meritum věci.
V tomto smyslu považuje Ústavní soud odůvodnění napadených rozhodnutí za dostatečná. Soudy se konkrétně a podrobně vypořádaly s námitkami stěžovatele. Objasnily, proč neshledaly důvod přistoupit k další změně rozsahu úpravy styku otce s dětmi stanovené v nedávné době. Zdůvodnily, že úprava styku odpovídá věku a zájmu nezletilých dětí navštěvujících mateřskou školu. Krajský soud rovněž srozumitelně objasnil účel procesního institutu předběžného opatření a nezbytnost spolupráce rodičů.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým a dostatečně odůvodněným závěrům, podle nichž nebyly dány důvody pro vyhovění návrhu otce na nařízení předběžného opatření o rozšíření styku a důvody pro vyhovění jeho odvolání o nařízení předběžného opatření o rozsahu styku, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud shodně jako krajský soud v této věci podotýká, že složité mezilidské vztahy nelze řešit prostřednictvím opakovaných návrhů na vydání předběžných opatření, které mohou naopak vést k prodlužování sporu a ke gradaci vzájemné antipatie mezi rodiči. V zájmu nezletilých dětí je, aby se především rodiče pokusili narovnat své neshody mimosoudními prostředky popřípadě i za pomoci odborníků. Ústavní soud s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv účastníků řízení.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ust. §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu