ECLI:CZ:US:2019:1.US.4268.18.1
sp. zn. I. ÚS 4268/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Martina Tunkla, Exekutorský úřad Plzeň - město, zastoupeného Mgr. Renatou Václavíkovou Tunklovou, advokátkou se sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 30. 10. 2018, č. j. 40 Co 471/2018-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 12. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2018, č. j. 51 Nc 5805/2009-29, byla zastavena exekuce vedená oprávněným Sigma Consulting s.r.o. proti povinnému Romanu Plotyciovi. Dále bylo rozhodnuto tak, že soudní exekutor (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žádný účastník nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Proti nákladovému výroku shora citovaného usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, kterým bylo rozhodnuto, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce.
V rámci exekučního řízení byla stěžovatelem vymožena částka v celkové výši 28.238 Kč, z čehož 19.768 Kč bylo vyplaceno oprávněnému a na náklady exekuce bylo na základě pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce zaúčtováno 8.479 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jeho pověření k provedení exekuce sice zaniklo usnesením exekučního soudu o zastavení exekuce, nicméně krajský soud v souvislosti s náklady exekuce zcela opomenul ustanovení §11 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Podle něj zanikne-li pověření exekutora k provedení exekuce rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora nebo o zastavení exekuce anebo o pověření jiného exekutora provedením exekuce, činí odměna exekutora, jehož pověření zaniklo, 3.000 Kč.
Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení mimo jiné uvedl, že žádný z účastníků zastavení exekuce procesně nezavinil a že oprávněný v době podání návrhu důvodně vycházel z existence vykonatelného rozhodčího nálezu. Podle stěžovatele nelze na něm spravedlivě požadovat, aby v obdobných případech sám nesl tíhu nákladů exekuce. Krajský soud zcela přehlédl, že oprávněný i po 11. 5. 2011, tedy po okamžiku, kdy mohl dospět k úsudku o neplatnosti rozhodčí doložky, pokračoval dalších sedm let v exekuci. Odvolací soud podle stěžovatele řádně neodůvodnil, proč by náklady řízení měl nést exekutor. Ústavní stížností napadeným usnesením mělo být zasaženo do základních práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud konstatuje, že obdobnou ústavní stížností téhož stěžovatele se v minulosti již zabýval pod sp. zn. III. ÚS 3063/18, kde dospěl k závěru, že se stěžovatel domáhá úhrady tzv. bagatelní částky. Ústavní soud přitom ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu