ECLI:CZ:US:2018:3.US.3063.18.1
sp. zn. III. ÚS 3063/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, sídlem Palackého náměstí 740/28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ? pobočky v Olomouci ze dne 21. června 2018 č. j. 40 Co 294/2018-60, za účasti Krajského soudu v Ostravě ? pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město a Jitky Šufanové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Krajský soud v Ostravě ? pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 21. 6. 2018 č. j. 40 Co 294/2018-60 potvrdil v exekučním řízení vedeném pro pohledávku první vedlejší účastnice řízení (oprávněné) na majetek druhé vedlejší účastnice řízení (právní nástupkyně povinného) usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2008 č. j. 47 Nc 6833/2008-44 ve výroku II., jímž bylo stanoveno, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly z toho, že exekuční řízení bylo zastaveno podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť uplatněný exekuční titul (rozhodčí nález) nebyl způsobilým exekučním titulem. Krajský soud připomenul judikaturní závěry Ústavního soudu, dle nichž ? v situaci, kdy oprávněný právem vycházel z existence vykonatelného exekučního titulu ? nelze dovozovat jeho zavinění na zastavení exekuce, tudíž mu nelze uložit povinnost hradit náklady exekuce, které soudnímu exekutorovi v průběhu exekučního řízení vznikly; zastavení exekuce přitom nezavinil ani povinný. V takovém případě nemá soudní exekutor vůči kterékoliv straně právo na náhradu nákladů exekuce. Pro úplnost krajský soud odkázal na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1619/11 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle nichž skutečnost, že nebudou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, není protiústavní; riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry i kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. K tomu odkázal na aktuální judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na usnesení ze dne 14. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 1722/17, usnesení ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 1371/17, usnesení ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1459/17 aj. ve věci ústavních stížností téhož stěžovatele, v nichž jeho obdobná argumentace rovněž nebyla vyslyšena.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatel zejména zdůrazňuje právo na zajištění náhrady nákladů. Dále uvádí, že činnost exekutora je podle §3 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, prováděna za úplatu. Jakákoliv výjimka z tohoto pravidla musí být dle stěžovatele vyčerpávajícím způsobem odůvodněna. V soudem projednávané věci nešlo o situaci, ve které zákonné nároky soudního exekutora nemohly být uspokojeny z majetku povinného, ale o případ, ve kterém mu byl ze strany soudu jeho zákonem garantovaný nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů exekuce zcela odepřen. Krajský soud řádně neodůvodnil svůj závěr o neexistenci zavinění povinného na zastavení exekuce (není pochyb, že byl ve skutečnosti dlužníkem), ani závěr, že je spravedlivé požadovat, aby náklady exekuce nesl exekutor, a nikoli účastníci řízení. Stěžovatel dále poukazuje na postavení soudního exekutora a srovnává je s postavením soudu při výkonu rozhodnutí. Rovněž polemizuje s mírou profesionality oprávněného a exekutora. Konečně namítá, že krajský soud nepřihlédl k existenci povinnosti stanovené rozhodčím nálezem, kterou povinný nesplnil, takže svým protiprávním chováním vyvolal rozhodčí řízení i následné exekuční řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
6. V posuzované věci je třeba zohlednit, že ústavní stížnost cílí na rozhodnutí o nákladech stěžovatele ve výši 7 830 Kč, tedy v částce, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
7. Ústavní soud mnohokráte ve své rozhodovací činnosti podotkl, že v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky totiž ? často jen pro svou výši ? nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, potažmo do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je výrazem významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 o. s. ř. Opodstatněnost ústavní stížnosti tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3672/12, sp. zn. II. ÚS 4668/12, sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další). Takové však Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
8. Ústavní soud dodává, že obsahově obdobné ústavní stížnosti byly Ústavním soudem (např. usnesení ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1721/17, ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3639/17, ze dne 14. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 1722/17, ze dne 26. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 272/18 aj.) odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost, jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že do stěžovatelových základních práv a svobod nebylo zasaženo, neboť v rozhodnutí obecného soudu nelze nalézt žádné prvky svévole, je v souladu s judikaturou Ústavního soudu a z ústavněprávního hlediska vyhovuje i požadavkům na přesvědčivost a úplnost soudního rozhodnutí; soudní řízení proběhlo v intencích ústavního pořádku, nebylo shledáno ani porušení namítaného práva vlastnit majetek. Shodné závěry učinil Ústavní soud i v této posuzované věci.
9. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu