ECLI:CZ:US:2019:1.US.4320.18.1
sp. zn. I. ÚS 4320/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj, o ústavní stížnosti CARDI, spol. s r. o., se sídlem Lindavská 781, Praha 8, zastoupené doc. JUDr. Milanem Hulmákem, Ph.D., advokátem se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 č. j. 26 Cdo 5470/2017-742, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II
Okresní soud Praha-východ rozsudkem č. j. 11 C 263/2009-617 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (dále jen "stěžovatelka", bývalá nájemkyně v žalobě označených pozemků a zemědělských staveb, (dále jen "nemovitosti") proti žalovanému Družstvu Libagro (dále jen "žalovaný") domáhala, aby jí žalovaný (pronajímatel nemovitostí) zaplatil částku 13 243 955,76 Kč s příslušenstvím z titulu protihodnoty toho, o co se v důsledku odsouhlasení změny (stavebních úprav) nemovitosti, které provedla stěžovatelka za trvání nájemního poměru, zvýšila hodnota pronajatých věcí ve smyslu §667 odst. 1 věty čtvrté o. z. (ve znění ke dni 30. 4. 2006).
Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 21 Co 745/2016-710 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil. Soud - shodně se soudem prvního stupně - především dovodil, že stěžovatelce nesvědčí právo na protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota předmětných nemovitostí proto, že účastníci se dohodli odchylně od (dispozitivních) ustanovení §667 odst. 1 o. z. Ve smlouvě o nájmu nemovitostí ze dne 12. 4. 2002 (dále jen "Smlouva") se totiž písemně dohodli tak, že stěžovatelka "uvede nemovitosti do stavu, který je nezbytný pro účely jejího podnikání, a to na své náklady, a je oprávněna je uplatnit ve vlastních odpisech kmenového investičního majetku" (dále jen "Ujednání"). Obsah Ujednání vyložil (stejně jako soud prvního stupně) s přihlédnutím k ostatním provedeným důkazům tak, že stěžovatelka se dobrovolně zavázala k úhradě nákladů spojených se stavebními úpravami z vlastních prostředků a smluvní strany současně vyloučily možnost, aby se po ukončení nájemního vztahu domáhala protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota předmětné nemovitosti, která by jí jinak náležela podle §667 odst. 1 věty čtvrté o. z.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky podle §237 o. s. ř. a §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Dovolací soud v prvé řadě poukázal na to, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) stěžovatelka v dovolání uplatnila rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu. V případě, kdy soud zjišťuje obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde totiž o skutkové zjištění. Pokud stěžovatelka zpochybnila správnost právního názoru, že jí nesvědčí právo na úhradu protihodnoty toho, o co se v důsledku změny zvýšila hodnota předmětných nemovitostí, poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků projevené v Ujednání a v dalších ujednáních Smlouvy, napadla správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu.
Nejvyšší soud dále, a to z pohledu dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, posuzoval práva a povinnosti účastníků vyplývající z nájemního poměru k nemovitostem podle dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem o. z.). Připomněl, že již v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1222/2007 dovodil, že ustanovení §667 odst. 1 věty čtvrté o. z. o právu nájemce požadovat po ukončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci, je ustanovením dispozitivního charakteru. Odobně jako odvolací soud uvedl, že takové jiné ujednání pak nelze kvalifikovat jako neplatnou dohodu o vzdání se budoucích práv podle §574 odst. 2 o. z. Dovolací soud poukázal také na to, že sloužila-li změna pronajatých nemovitostí potřebám stěžovatelky a mohla-li ji provést jen s pronajímatelovým souhlasem, není rozumný důvod bránit tomu, aby se účastníci nájemního vztahu dohodli na změně pronajatých nemovitostí za oboustranně přijatelných podmínek (byť odlišných od podmínek předvídaných v §667 odst. 1 o. z.). Dodal, že pokud měla podle Ujednání stěžovatelka provést práce na nemovitostech na vlastní náklady, nemohla pak mít rozumný důvod předpokládat, že by jí požadovaná částka byla v budoucnu - za podmínek upravených v ustanovení §667 odst. 1 o. z. - žalovaným uhrazena. Nejvyšší soud proto uzavřel, že odvolací soud nastolenou právní otázku vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž není důvod se odchýlit.
III
V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve zdůraznila, že napadené rozhodnutí, resp. jeho odůvodnění působí nesrozumitelně, nepřesvědčivě a je nepřezkoumatelné; dovolací soud řešil něco jiného než dovolací námitky, s nimiž se pak vypořádal pouze formálním odkazem na principy logiky a nenaplnil legitimní očekávání stěžovatelky, které podle ní vyplývá z §667 o. z. Následně poukázala na nesprávnost závěru Nejvyššího soudu týkajícího se označení dovolacích námitek za řešení skutkových otázek a nikoli za právní posouzení, odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a domnívá se, že se jedná o způsobilý dovolací důvod.
IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Závěry civilních soudů a Nejvyššího soudu zvláště nelze považovat za mechanické, nesrozumitelné a nepřesvědčivé, neboť zřetelně uvedly důvody pro přijetí předmětných rozhodnutí. Argumentaci dovolacího soudu Ústavní soud shledává logickou, jasnou a i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Pouhá polemika stěžovatelky se závěry soudů při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. Nejvyšší soud dostatečně vysvětlil důvody svého postupu, poukázal na vlastní bohatou, standardní a známou judikaturu (nejnověji srov. usnesení sp. zn. 26 Cdo 1536/2017), z níž vyplývají jasné závěry pro řešení předmětných ujednání. Konečně z formulace zahrnující takové projevy vůle, že stěžovatelka "uvede nemovitosti do stavu, který je nezbytný pro účely jejího podnikání, a to na své náklady, a je oprávněna je uplatnit ve vlastních odpisech kmenového investičního majetku" vyplývají zjevné konkretizující skutečnosti, jež osvědčují účelové využití dispozitivního rámce §667 odst. 1 o. z. a jeho důsledky pro vztah mezi stěžovatelkou a žalovaným.
Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah ani z důvodu stěžovatelkou tvrzeného označení dovolacích námitek za právní posouzení a nikoli za řešení skutkových otázek. Ostatně ze samotného stěžovatelkou připomínaného nálezu sp. zn. III. ÚS 3127/17 vyplývá, že při zjišťování obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu (dohodnutých) projevů vůle, se jedná o skutkové zjištění, což jejímu názoru nepřisvědčuje.
Argumentace stěžovatelky obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutí. Ústavní soud ostatně usuzuje, že stěžovatelka se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat její opakované a do určité míry spekulativní výtky, kterým soudní orgány věnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - nemá důvod korigovat a jež má dostatečnou oporu v judikatuře.
Ústavní soud současně připomíná svou další ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu