ECLI:CZ:US:2019:1.US.4325.18.1
sp. zn. I. ÚS 4325/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Šujanského, zastoupeného JUDr. Janem Rothem, advokátem, sídlem Karla Engliše 3201/6, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2018 č. j. 33 Cdo 5676/2017-698, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Karla Pilaře, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené
v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 18. 11. 2015 č. j. 15 C 765/2013-208 bylo vyhověno žalobě vedlejšího účastníka podané proti stěžovateli, a to z titulu vrácení zaplacené částky po odstoupení od smlouvy o díle. Stěžovatel v řízení uváděl, že identifikace vedlejšího účastníka byla natolik vágní, že s ním nebylo možné vstoupit do smluvního vztahu. K tomu dodal, že ve všech listinách a po celou dobu řízení byl vedlejší účastník identifikován datem narození dne X. X. XXXX. Usnesením obvodního soudu ze dne 19. 1. 2017 č. j. 15 C 765/2013-499 bylo opraveno v záhlaví rozsudku uvedené datum narození vedlejšího účastníka z X. X. XXXX na X. Y. XXXX.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 3. 2017 č. j. 53 Co 93/2017-550 však bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. Městský soud v odůvodnění uvedl, že nepřesnost v datu narození vedlejšího účastníka zůstala po celou dobu řízení bez povšimnutí, a proto obvodní soud postupoval správně, když na základě upozornění na zřejmou nesprávnost rozsudek podle §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), opravil.
4. Stěžovatel napadl usnesení městského soudu dovoláním. V něm namítal, že městský soud se jako soud odvolací odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a své rozhodnutí neopřel o dokazování, které bylo provedeno v průběhu řízení. Datum narození vedlejšího účastníka podle stěžovatele nebylo postaveno najisto jediným důkazem, což je však při sporu o nedostatku aktivní legitimace podstatné.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2018 č. j. 33 Cdo 5676/2017-698 bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění zejména upozornil, že podle
§241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K samotným opravám soudních rozhodnutí Nejvyšší soud odkázal na ustanovení §164 o. s. ř. a poté se soustředil na důvody podání odvolání proti opravným usnesením. V této souvislosti uvedl, že odvolání lze odůvodnit zásadně tím, že nebyly splněny předpoklady vydání opravného usnesení, tedy že zde není důvod k opravě, neboť to, co má být opraveno, není chybou v psaní, počtech ani jinou zřejmou nesprávností. Námitky stěžovatele vztahující se k důkazní povinnosti vedlejšího účastníka, jde-li o datum jeho narození, jakož i ke koncentraci řízení označil Nejvyšší soud za bezdůvodné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel po rekapitulaci řízení před obecnými soudy v ústavní stížnosti uvádí, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je odůvodněno velmi stroze, nevypořádává se základními otázkami, které v dovolání nastolil, a že z jeho obsahu nejsou patrné rozhodovací důvody. Nejvyššímu soudu dále vytkl, že se vůbec nevypořádal s otázkou, kdy se vedlejší účastník skutečně narodil a o jaké důkazy je závěr o datu narození opřen. Tvrzení o neunesení důkazního břemena vedlejším účastníkem o datu jeho narození měl Nejvyšší soud překlenout závěrem, že jde o tvrzení bezdůvodné. K tomu stěžovatel rozsáhle uvádí, že Nejvyšší soud je povolán rozhodovat o dovoláních a otázkách, které dovolatel vymezí. S tím je spojena povinnost věc řádně projednat. V případě odmítnutí dovolání je třeba se vypořádat se všemi otázkami, které jsou v jeho obsahu nastoleny. Stručné odmítnutí se závěrem, že tvrzení stěžovatele je zjevně bezdůvodné, označuje za porušení práva na spravedlivý proces. Nyní napadené usnesení podle stěžovatele postrádá individuální odůvodnění jako vnější projev skutečného projednání v dovolání vymezených otázek.
7. Další obsah ústavní stížnosti se soustředí na tvrzení stěžovatele o skutečném datu narození vedlejšího účastníka. Uvádí, že závěr o datu narození dne X. Y. XXXX nemá oporu v dokazování a žádný důkaz na podporu tohoto závěru ani proveden nebyl. V nyní posuzované věci tato otázka přímo souvisela s tvrzením stěžovatele o nedostatku aktivní legitimace, proto podle jeho názoru bylo možné provádět opravy v psaní
a počtech pouze na základě řádně provedeného dokazování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování
a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
11. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem opřený zejména o tvrzení o nevypořádání se s otázkami, které byly vymezeny, absenci rozvedení důvodů rozhodnutí a stručném odůvodnění.
12. Podle ustanovení §164 o. s. ř. platí, že předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Ve vztahu k dovolání je však rovněž třeba vycházet z ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Současně podle §241a odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že vymezení přípustnosti dovolání, a to i v otázce napadení opraveného usnesení, a výčet dovolacích důvodů jsou otázkami podústavního práva, jehož interpretace a aplikace je výlučně svěřena obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Žádný z těchto závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.
13. V nyní posuzované věci je třeba zohlednit, že předmětem řízení, po vydání rozsudku ve věci samé, byla změna záhlaví v rozsahu identifikace vedlejšího účastníka jako žalobce rodným číslem. Ústavní stížností je napadeno pouze usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání proti usnesení městského soudu, který potvrdil opravu chyby v záhlaví rozsudku provedenou usnesením obvodního soudu. Ústavní soud souhlasí s tvrzením stěžovatele, že do pravomoci Nejvyššího soudu spadá rozhodování o podaných dovoláních, kdy je současně povinen zabývat se otázkami, které dovolatel vymezil, nicméně i podání a rozhodnutí o dovolání musí vyhovovat požadavkům právního řádu, a to jak ve vztahu k přípustnosti, tak i ve vztahu k vymezení dovolacího důvodu. Jde-li o posouzení přípustnosti dovolání, nelze v nyní posuzované věci dovodit žádné pochybení Nejvyššího soudu. Z odůvodnění je zřejmý závěr o nevybočení napadeného usnesení městského soudu z ustálené rozhodovací praxe, zejména jde-li o výčet odvolacích důvodů proti opravným usnesením. Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na řadu dřívějších rozhodnutí, z nichž jednoznačně vyplývá, že důvodem podaného odvolání může být pouze nesplnění předpokladů pro vydání opravného usnesení. Jde-li o samotný dovolací důvod, Nejvyšší soud hned na začátku své argumentace stěžovateli zdůraznil, že jím je pouze nesprávné právní posouzení věci. Současná právní úprava dovolání nedovoluje přezkum rozhodnutí po stránce skutkové. Proto je třeba souhlasit se závěrem Nejvyššího soudu o bezdůvodnosti argumentace stěžovatele vztahující se k otázkám břemena tvrzení a břemena důkazního či k samotnému dokazování skutečného data narození vedlejšího účastníka. Rozhodnutí Nejvyššího soudu proto není ani stručné, ani nedostatečné, neboť argumentace stěžovatele obsažená v dovolání, a mimo jiné také v ústavní stížnosti, nebyla právní, nýbrž skutkové povahy, a Nejvyšší soud se jí ani nemohl věcně zabývat.
14. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu