ECLI:CZ:US:2019:1.US.478.18.1
sp. zn. I. ÚS 478/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 35, Brno, proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov č. j. 30 T 33/2016-456 ze dne 26. 10. 2016, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 455/2016 ze dne 25. 1. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 716/2017 ze dne 1. 11. 2017 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada nullum crimen sine lege dle čl. 39 Listiny a zásada presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov (dále též "okresní soud") č. j. 30 T 33/2016-456 ze dne 26. 10. 2016 byl stěžovatel shledán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl, stručně řečeno, dopustit tím, že v období od 21. 1. 2015 do 27. 4. 2015 v místě jejich společného bydliště, od prvního vzájemného kontaktu po jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kde vykonával trest pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, spáchaný vůči své manželce, poškozené M. R., této jednak vyhrožoval, že ji dostane na dno, ze kterého se nevyhrabe, a že ji dostane do vězení, přičemž činil opakovaná oznámení na policii ohledně odcizení různých věcí, dále ji ponižoval, vulgárně ji nadával a omezoval ji v užívání domu a běžných věcí v domácnosti, jakož i negativně v neprospěch poškozené ovlivňoval jejich nezletilou dceru. Za uvedenou trestnou činnost soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Pokud jde o nárok na náhradu škody uplatňovaný poškozenou, soud tuto odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 455/2016 ze dne 25. 1. 2017 jako nedůvodné zamítnuto.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 7 Tdo 716/2017 ze dne 1. 11. 2017 podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení neztotožnil. V ústavní stížnosti namítal, že skutkové závěry soudů nekorespondují provedenému dokazování, kdy v této souvislosti dovozoval, že nalézací soud si skutkový děj dotvořil tak, aby jej mohl uznat vinným. Stěžovatel zdůraznil, že proti němu směřoval jen jeden důkaz, a to výpověď poškozené. V případě zbylých důkazů se jednalo toliko o důkazy nepřímé, které podle něj nesplnily "podmínku vzájemné nenarušené návaznosti". Ve vztahu k poškozené pak stěžovatel upozornil na její nevěrohodnost, když odkázal na znalecký posudek z odvětví psychologie, který byl na ni v průběhu řízení vypracován, z nějž vyplývá, že syndrom týrané osoby se u poškozené nerozvinul a že poškozená má tendence "stavět se v lepším světle". K jejím výpovědím bylo navíc, dle vyjádření samotného znalce učiněného u hlavního líčení, třeba přistupovat kriticky z toho důvodu, že byly ovlivněny a zkresleny zacházením, jemuž poškozená byla vystavena ze strany stěžovatele v minulosti, tj. před jeho nástupem do výkonu trestu. Dále stěžovatel zpochybnil naplnění znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování dle §353 odst. 1 trestního zákoníku s tvrzením, že v řízení nebylo vedeno dokazování ohledně skutečnosti, zda jeho chování vzbudilo u poškozené důvodnou obavu ve smyslu citovaného ustanovení. Konečně nalézacímu soudu stěžovatel vytýkal, že stíhaný skutek v rozsudku oproti obžalobě, která v něm spatřovala přečin týrání osoby ve společném obydlí podle §199 odst. 1 trestního zákoníku, kvalifikoval jako přečin nebezpečného vyhrožování dle §353 odst. 1 trestního zákoníku, aniž jej na to předem upozornil. Tím mu soud měl znemožnit ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 377/01 ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 a sp. zn. IV. ÚS 182/04 ze dne 4. 1. 2004 řádné vedení obhajoby.
Ústavní soud zvážil předložené námitky i obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ke kasaci soudního rozhodnutí přistupuje Ústavní soud povětšinou za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
Pochybení podobného charakteru, jež by si vyžádalo jeho zásah, Ústavní soud v projednávané věci ovšem nenalezl. Jak si ověřil, obecné soudy věnovaly otázce zjištění skutkového stavu náležitou pozornost. V odůvodnění svých rozhodnutí poté podrobně rozvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak nahlížely na obhajobu stěžovatele a jak právně posoudily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Odůvodnění napadených rozhodnutí vyznívají logicky a konzistentně, přičemž obecné soudy se v jejich rámci řádně a přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami vznášenými stěžovatelem. Jmenovitě lze zmínit výtky týkající se hodnocení důkazů, především věrohodnosti poškozené, dále otázky naplnění skutkové podstaty trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku, či stěžovatelem namítanou absenci poučení o změně právní kvalifikace stíhaného jednání a tím porušení jeho práva na obhajobu.
Pozornosti Ústavního soudu nemohlo přitom uniknout, že zcela totožnou argumentaci stěžovatel opakovaně uplatnil i v ústavní stížnosti. Jakkoliv se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že hovoří o porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se z jeho strany fakticky toliko o polemiku s výkladem učiněným trestními soudy. Stěžovatel setrvává na svých vlastních názorech, jsa přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu, jak již shora naznačil, nepřísluší. Za dané situace proto také Ústavní soud shledává za nadbytečné se k jednotlivým výhradám stěžovatele duplicitně vyjadřovat a odkazuje ve vztahu k nim na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pak na výstižné a věcně vyčerpávající usnesení Nejvyššího soudu, jež z ústavněprávního hlediska plně obstojí.
Ústavnímu soudu závěrem zbývá konstatovat, že jelikož se stěžovateli v posuzované věci nepodařilo prokázat namítané porušení práva na soudní ochranu, ani jiných základních práv zaručených mu ústavním pořádkem České republiky, postupoval Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu