ECLI:CZ:US:2019:1.US.508.19.1
sp. zn. I. ÚS 508/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Aleny Pechové, zastoupené Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem Údolní 33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2018 č. j. 1 As 418/2017-92 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2017 č. j. 62 A 63/2016-431, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí.
Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). K porušení práva na spravedlivý (řádný) proces mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které se nezabývaly všemi jejími námitkami a tvrzeními ohledně nevhodně umístěného vývodu spalin z plynového kotle na dodatečně povolené stavbě na sousedním pozemku. Správní soudy podle stěžovatelky nenařídily vyhotovení znaleckého posudku, nepostupovaly v řízení tak, aby bez důvodných pochybností zjistily skutečný stav věci a zatížily svá rozhodnutí vadami, jež je činí nepřezkoumatelnými. Nevhodným umístěním odtahu spalin na sousední stavbě je podle stěžovatelky porušováno též její vlastnické právo. Na podporu svých tvrzení odkázala na některé nálezy Ústavního soudu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že obecní úřad Bílovice nad Svitavou (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne 26. 8. 2015 č. j. 1418/2015/BNS/SÚ dodatečně povolil stavbu „přístavba rodinného domu č. p. X1 vč. souvisejících stavebních úprav“ B., na pozemku p. č. st. X2, p. č. X3 a X4 v k. ú. B., jejímiž stavebníky byli Věra Taranzová a Zdeněk Taranza (dále jen „vedlejší účastníci“). Krajský úřad Jihomoravského kraje rozhodnutím ze dne 24. 2. 2016 č. j. JMK 26687/2016, sp. zn. S-JMK 142505/2015/OÚPSŘ, zamítl odvolání stěžovatelky, která je sousedkou vedlejších účastníků. Krajský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatelky a Nejvyšší správní soud následně zamítl její kasační stížnost.
Ústavní soud po posouzení argumentace stěžovatelky i napadaných rozsudků dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního, přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek uplatněných stěžovatelkou již v řízení před správními orgány a správními soudy. Jak Nejvyšší správní soud, tak i Krajský soud v Brně se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení zákonnosti postupu stavebního úřadu v řízení o dodatečném povolení stavby. V jejich postupu nelze spatřovat žádné prvky svévole. Oba soudy se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního a stavebního zákona. Jednotlivé okolnosti případu hodnotily soudy s náležitou péčí, aby dosáhly spravedlivého řešení věci.
Ústavní soud ověřil, že krajský soud v napadeném rozsudku řádně odůvodnil, proč nevyhověl stěžovatelčině návrhu na vyhotovení nového znaleckého posudku. Takový postup byl v souladu s dosavadní stěžovatelkou citovanou judikaturou zdejšího soudu, podle níž „soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal“ (srov. nález sp. zn. I. ÚS 113/02). Ústavní soud rovněž neshledal, že by napadená soudní rozhodnutí byla vydána v rozporu se stěžovatelkou citovanoujudikaturou zdejšího soudu, která se týká náležitostí odůvodnění soudních rozhodnutí nebo souladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Ústavní soud dodává, že obsahem práva na spravedlivý (řádný) proces je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Ústavní soud neshledal ani zásah do vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. Smyslem a účelem právní úpravy dodatečného povolování staveb realizovaných bez příslušného povolení, jak ho respektovaly i správní soudy, je umožnit další existenci již stojících „černých“ staveb jen tehdy, jsou-li splněny všechny podmínky uvedené v příslušném ustanovení stavebního zákona, které zaručují, že daná stavba se stane integrální součástí daného území a nebude narušovat jeho charakter a další hodnoty. Jelikož bylo ve správním a následně i v soudním řízení prokázáno, že tyto podmínky byly vedlejšími účastníky splněny, Ústavní soud neshledal důvod pro kasační zásah. Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny zaručuje každému právo vlastnit majetek a přiznává vlastnickému právu všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Listina však nestanoví, že by vlastnické právo bylo absolutně neomezené. Ustanovení čl. 11 odst. 3 omezení vlastnického práva zjevně připouští, když zákonodárce může vlastnické právo zákonem omezit mj. i z důvodů ochrany práv druhých a ochrany obecných zájmů.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu