ECLI:CZ:US:2019:1.US.525.19.1
sp. zn. I. ÚS 525/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Stephena Petera Smyrka, zastoupeného JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 221/2018-30 ze dne 14. listopadu 2018, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení Nikoly Feragetové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před Krajským soudem v Ostravě - pobočkou v Olomouci domáhal na vedlejší účastnici mimo jiné zaplacení směnečného nároku ve výši 34 999 Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 10 528,50 Kč. Krajský soud stěžovateli ve věci samotné vyhověl, přiznal mu však toliko 3 934 Kč na náhradě nákladů řízení s tím, že je mu z úřední činnosti známo, že stěžovatel podává řadu obdobných směnečných žalob dle ustáleného vzoru na základě obdobných skutkových a právních důvodů. Jde tedy o formulářová podání, na něž je možná uplatnit §14b advokátního tarifu.
2. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení potvrdil. Dospěl k závěru, že §14b advokátního tarifu je na směnečné věci možné uplatnit, protože jeho dřívější opačný názor nebyl akceptován pro publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí, neboť nezískal téměř žádnou oporu. Skutkově pak konstatování o formulářové podobě žalob odpovídá okolnostem případu, neboť z konstatování krajského soudu plyne, že žalobce za roky 2017 a 2018 takto podal 195 žalob.
3. Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a ochranu legitimního očekávání. Porušení spatřoval v tom, že Vrchní soud v Olomouci v minulosti uplatnění §14b advokátního tarifu na směnečné věci vyloučil a nebyl důvod pro změnu tohoto právního názoru. Stěžovatel legitimně očekával, že vrchní soud setrvá na svém původním názoru. V řízení nebylo zjišťováno, za jaké období stěžovatel směnečné žaloby podal a není pravda, že by šlo o formulářová podání - identický formulářový vzor neexistuje. Směnka pro stěžovatele vždy plní funkci zajišťovací, advokát tudíž prověřil řadu skutečností, které jsou pro uplatnění nároku významné. To formulářovou povahu vylučuje, přestože v žalobě z povahy směnky nemohou být údaje jiné, než na směnce samotné. Formulářovou povahu vylučuje i ta skutečnost, že stěžovatel, resp. jeho advokát musí soudu poskytnout součinnost i po rozhodnutí tím, že převezmou originál směnky.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Významná je tak především svévole při výkladu a užití příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
6. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši, zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry.
7. Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (jako např. majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Tento přístup nelze chápat jako odepření ochrany základních práv a svobod, nýbrž jako praktické promítnutí postavení Ústavního soudu v systému ústavních orgánů České republiky a účelu řízení o ústavní stížnosti. Podobně k těmto sporům ostatně přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v praxi např. rozhodnutí ve věcech Korolev proti Rusku č. 25551/05 ze dne 1. 7. 2010, Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011 nebo Šumbera proti České republice č. 48228/08 ze dne 21. 2. 2012].
8. Výše sporné částky v souzené věci je bagatelní (necelých 7 000 Kč) a stěžovatel žádné konkrétní dopady do svých majetkových poměrů nepopsal. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zabýval pouze tím, zda rozhodnutí vrchního soudu porušilo podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. To Ústavní soud neshledal: vrchní soud své rozhodnutí srozumitelně a logicky vysvětlil, vyrovnal se i se svým předchozím rozhodnutím, jehož se stěžovatel na svou podporu dovolával. Stěžovatel tak měl možnost soudu předložit svůj náhled na věc a přesvědčit jej. Skutečnost, že stěžovatel odvolací soud nepřesvědčil, porušení jeho práv nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)]. Tvrzená nesprávnost výkladu §14b advokátního tarifu ve vztahu ke směnečným žalobám pak není pro věc významná, protože Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv prosté zákonnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 23/93 ze dne 2. 6. 1994 (N 28/1 SbNU 219)] a sjednocování výkladu podústavního práva mu nenáleží (již cit. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13).
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu